5. 2. 2007
POZNÁMKA NA OKRAJ:Svoboda tisku a étos publicistů, proč zpráva není komentář, aneb proč kritizovat BLKdyž se mluví o politickému směru média, často jde o svobodu tisku, o svobodu projevení názoru, o možnost publicistů, psát, co chtějí, a už míň o etosu publicistů a o rozdíl mezi zprávou a komentářem. To všechno ale nějak patří dohromady, také v době, kdy jako doplněk k tradičním novinám existují onlinové platformy, který nejsou produkty známých firem, ale jsou to vlastně fóra, na kterých mohou publikovat lidé různých názorů. Dostal jsem nápad na tuhle poznámku, když jsem četl, že BL jsou perfektní služba pro všechny levicové aktivisty, Britské listy nejsou ani proti americké základně v ČR, ani pro ni, a že na Západě přestaly existovat noviny, které nepokrytě podporují ideologii nebo nějakou politickou stranu. |
Ale začneme od titulku: Svoboda tisku je ideál, jehož se vlastně nikdy nechalo opravdu docílit, a to už z toho důvodu, že ta část lidí, kteří měli a mají možnst se vyjadřovat v novinách, vždy byli a dodnes ještě jsou lidé privilegovaní. Tihle lidé mohli psát, a když psali tak, jak chtěli majitelé těch médií, nebyli vyměněni. Je jasné, že odbory nenechaly a nenechají psát ve svých novinách nějaké kapitalisty a alespoň Bertolusconi je příkladem, že se na Západě v tisku nepokrytě podporovaly i podporují a strany. Často se za svobodu tisku zasazují právě novináři, nikoliv ale tehdy, když do jejich novin nemohou psát jiní lidé, ale jen tehdy, když jim samotným bylo znemožněno pokračovat ve psaní. A v Německu se ví, ve kterých novin se co preferuje, z kterého hlediska a s kterým základním názorem se píše. Ne, že by noviny nebyly kritické k politikům stejného názoru, když dělají chyby, ale ví se, do kterého politického tábora patří. V Německu umožňuje jen málo novin nebo časopisů, aby vedle sebe vyjádřili své argumenty lidé, zastávající rozdílná mínění. Proto byl pro mne vždy příkladem takové vzorné práce na příklad týdeník Die Zeit. Tamější novináři si dávali více záležet na tom, aby byly zprávy a komentáře oddělené a aby byly jako takové poznatelné. Svobodu tisku pro novináře částečně omezoval názor šéfredaktora nebo vydavatele, novinářův étos byl v takovém případě zúžen na otázku, zda není zpráva zkreslena komentářem. Otevřeně, protože objektivní publicistika měla často vliv na zdánlivě sujektivní zprávu o čistých faktech. A jsem u možností webu a u možností BL. Právě tady lidé mají možnost vyjádřit se bez ohledu na mínění šéfredaktora. Ano, někdy Jan Culík dodá komentář, někdy také napíše článek, ve kterým vyjádří svoje mínění, ale dovoluje, co se mi tak líbilo u Die Zeit, totiž že lidé mohou být konfrontováni s různými názory. Nikdy jsem neměl ten dojem, že by šlo o to, že se Britské listy snaží dávat prostor výlučně levičákům, pravičákům nebo liberálům. Svoboda tisku tady v BL našla zázemí, na kterém může kvést, ale samozřejmě jen tehdy, když do nich budou psát různí lidé. Že se v BL často zapomíná na hranici mezi zprávou a komentářem, to je fakt, ale zase se to nedělá skrytě, a proto je to menší problém. Já jsem se rozhodl, že budu dávat najevo, že píšu komentáře, a proto píšu pod titulem "Poznámka na okraj". Mé poznámky nemají však být jen komentářem, ale snaží se také přinášet fakta, o nichž se tak často nemluví, jako dneska tu úvahu o svobodě projevit svůj názor, což bylo v minulosti možné jen tak málokdy. |