Obyvatelstvo Ameriky má samozřejmě právo na obranu. Může čekat solidaritu od spřízněných zemí a má ji vůči nim projevovat. Je tu především Sveroatlantická aliance, aby plnila solidární obrannou funkci.

Plánovaná základna podle zatímních informací nemá být součástí vzájemné obrany. Amerika celým připravovaným systémem má chránit své území. A tato obrana vydělená z atlantické solidarity je pochybná. Absurdita tohoto požadavku zřetelně vyvstane, když si představíme opačnou situaci, by totiž Česká republika navrhla na obranu svého území administrativě USA, že si na jejich území postaví svou raketovou nebo radarovou protiraketovou základnu s příslušným českým vojenským personálem.

Ryze obranný ráz plánované protiraketové základny je fiktivní. Hypotetičtí protivníci USA pravděpodobně takový systém zřejmě nemají a takto chráněni nejsou. Americké území by bylo pod obranným deštníkem, ale americké rakety by mohly bez obav z účinné odvety dopadat na něčí území. Nedivím se např. Rusku, že se cítí obklíčeno. Rusko vidí, že uvolnění, jež nastalo po pádu komunistického režimu, jestřábové v současné současném vedení USA ruší a znovu stupňují napětí. Osvědčila se politika podpory demokratičtějších a přátelsky naladěných sil v Rusku. Politika jednostranného zastrašování na manetalitu ruských imperiálních činitelů působí spíše jako dráždidlo.

Koncepci jednostranné strategické převahy nelze jen tak beze všeho označit za "americkou politiku". Je to politická koncepce dnes odmítaná většinou Američanů a také významnými politiky USA.

Je-li ofenzívní vojenská síla i vystavenost území útoku protivníků jakžtakž vyrovnaná, existuje mocenská rovnováha. Má-li jedna strana výhodu, a tu by Spojeným státům plánovaný systém poskytl, je tato strana v pokušení zaútočit. A bohužel zkušenost prvního desetiletí našeho století s bushovskou Amerikou je smutná. Pod současnou administrativou se svobodomyslná země stává agresivní mocností s imperiálními ambicemi. To nelze podporovat. Můžeme být Spojeným státům vděčni za vše dobré, co v českých a evropských dějinách znamenaly, ale nejsme povinni je podporovat v jejich nebezpečných mocenských tendencích.

Odpůrce základny sotva bude "antiamericky" naladěn, když k odpůrcům patří demokratičtí politici, mezi nimi např. např. Madelaine Albrightová, kteří jsou na zjevné vítězné cestě od voleb do Kongresu k presidentským volbám v příštím roce. Antiameričtí snad nejsou američtí intelektuálové, umělci, představitelé různých menšin a občanských iniciativ. Právě naopak nebát se vládě říci jasné NE, to je tradičně americké, to je tradice svobody, jíž Amerika pár staletí střežila.

Být proti základně může docela dobře být velmi proamerické. Lze být proamerickým i tak, že je člověk zároveň loajální vůči svému státu a jeho nezávislosti a evropsky solidární.