Člověk ve své buněčné podstatě je součástí toho dění, byť dokáže čímsi, co je v něm schopno milosrdenství, hledání pravdy a dobra, poctivosti apod., tíhnout jinam, někam, kde spočívá smysluplnost života jednotlivce v něm samém (možná to prožívají i jiné organismy). V našich útrobách neustále probíhá boj s vnějšími toxiny, s bakteriemi, s viry, s rakovinným bujením... spousty buněk umírají, spousty se zase rodí, vše je v neustálé a nepředstavitelně složité proměně. A každý z nás je jiný, je jiný i vůči sobě samému v různých stádiích života -- co však zůstává nám všem společné, je šipka času: stárnutí, opotřebení, konečná smrt.

Hledání šablony, návodu, jak se vyhnout nemoci, bolesti, neštěstí, smrti a jak také dosáhnout svých jiných cílů, se věnuje lidstvo od nepanšti: nejprve to byly magické rituály, jak o nich píše E. Cassirer ve Filozofii symbolických forem, pak všelijaké náboženské úkony, morální a právní kodexy, posléze filozofie a věda, zejména medicína. Některým lidem by se mohlo zdát, že stačí dodržovat určitá základní pravidla (která výzkum a nové zkušenosti ovšem obměňují -- a v poslední době se zdá, že třeba v otázce stravy či potřeby pohybu lékaři radí na jedné straně jen prostou rozmanitost a střídmost, na druhé straně obyčejnou, ale pravidelnou chůzi) na to, aby se člověk vyhnul nemocím, a tak je za svůj zdravotní stav zodpovědný sám. Jakési statistiky na úrovni vnějších jevů mohou toto přesvědčení podporovat, ba může se zdát, že pokud lidi zavřeme do sterilních inkubátorů, v nichž budou mít dle předpisu všichni ty samé, "dobré" podmínky, že budou žít šťastně, zdravě a dlouho. Někdo třeba navrhne, aby se všude vytvořily komise, které budou sledovat míru "zdravosti" našeho životního stylu a které budou moci zakazovat dlouhé vysedávání v práci, příliš náruživou četbu či vášnivou lásku, neboť ty prostě škodí zdraví. Leč v tomto dokonalém světě, v tom útěku před nebezpečím, před smrtí a bolestí zůstane biologická podstata člověka stále stejná a základní problém našeho zdraví tedy v našem těle. Ono potřebuje komunikovat s reálným, nepřátelským a nebezpečným světem. Tak vzniklo během evoluce, totiž jako organismus, který v sobě i navenek bojuje o svou zítřejší podobu a budoucnost. Je stále uvnitř sebe sama na hraně zdraví a nemoci, života a smrti. I kdybychom zavřeli oči před vším, co nás převyšuje, tělo je zavřít nemůže, není tu ze sebe sama, je součástí kosmu a evolučního procesu, je vydáno boji (čili životu) a smrti.

Život pojatý jako šablona (ať už ve zdravotní, duchovní či partnerské rovině -- neboť to vše, co bylo řečeno o zdraví, platí i o duhovnu, o lásce, o lidské existencialitě vůbec) je vlastně tak nějak zbabělý, zabetonovaný ve schematismu jistot a strašlivě nejistý před ztroskotáním. Je to, jinými slovy řečeno, život konzumu, blahobyt spotřeby, život Čapkova mloka. Kvůli něčemu tak prázdnému dnes ničíme naše životní prostředí a produkujeme megatuny odpadků bojíce se vykouknout ven do reality, kde na nás čeká naše smrt, naše bolest, naše láska, naše vášeň a naše víra, naděje i zodpovědnost. Náš blahobyt je dán množstvím spotřeby, nikoli intenzitou prožitku -- intenzita je totiž v tomto skleníku vypnuta na nulu, rušila by v sebejisté spotřebě jako pohled na mrtvého či na šílenství nešťastné lásky. Jak překročit takový začarovaný kruh? Již dlouho se tou myšlenkou kochám a tomu, o čem v ní přemýšlím, říkám intenzivní blahobyt -- blahobyt prožitku, blahobyt jedinečné ceny věcí (umění), vztahů, jedinečných scenérií, jež nelze vyfotit, protože nejsou jen obrazem, blahobyt myšlenky. Mít opravdovou radost z jídla není otázkou jeho množství a ceny, nýbrž vnitřního naladění, se kterým se jí. Podobně zdraví samo o sobě má smysl jen jako předpoklad, nikoli účel života. A účelem života, aspoň podle mne, je otevřenost vůči tomu a potýkání se s tím, co nás převyšuje, bez iluze o tom, že se tím vyhneme smrti, s nadějí však na to, že tak získáme život -- zde (totiž život prožitý, hluboký, život vidoucí, cítící) i na věčnosti.