Amerika byla 11. září 2001 napadena nepřítelem, který představuje kvalitativně novou rovinu "mezinárodní teroristické sítě", přirovnávané neokonzervativními ideology k nacismu a namířené proti Západu, modernitě, demokracii, svobodě. Bushovy USA, čerpající z mytologizujícího pojetí amerického angažmá v boji proti Hitlerovi a komunismu, se prohlásily za ztělesnění všech hodnot, na nichž stojí naše kultura, a postavily se do pozice tvrdého potírače uvedeného nepřítele.

Brzy ale přišly problémy: protiústavní věznice na Guantanámu, týrání v Abú-Graíb, obléhání Falúdži nerozlišující teroristy a prosté irácké obyvatelstvo (což je ovšem nesmírně obtížné), apod. K tomu je třeba přičíst špatný vývoj v izraelsko-palestinských vztazích i vnitřní lidskoprávní problémy USA, spojené s různým "vlasteneckým" či "protiteroristickým" zákonodárstvím (viz mj. zprávy amerického PEN klubu). Vzhledem k tomu všemu lze dnes tvrdit, že morální nárok na světové vedení, který snad Spojené státy mohly proklamovat po 11. září na základě celosvětových sympatií, byl promrhán a obrácen v pravý opak.

Nejnovější události ukazují, že vedle morální diskreditace ztrácí USA půdu pod nohama i ryze mocensky. V Iráku už nejsou schopni určit za koho a proti komu vlastně bojují. Zdá se, že válčí už jen za zbytky vlastní tváře a prakticky proti všem. Hloubku porážky na všech rovinách, od ekonomické (ohromný rozpočtový schodek) až po mediální, nelze v současné době ještě odhadnout. Autorita světové supervelmoci se drolí, je otázka, kdo obsadí vzniklá mocenská vakua.

Jaký lze očekávat vývoj v Iráku? Bohužel se zdá, že místo přehodnocení strategie hodlají zřejmě Spojené státy zavřít oči a kráčet, po kosmetických úpravách, v nastoleném kurzu. Jejich neschopnost pochopit, že skončila doba "osy zla" a že je třeba jednat se všemi zeměmi regionu, zejména s Í ránem, je neuvěřitelná. Posílení antiamerického a islamistického Íránu je přitom již nyní nezvratným důsledkem americké intervence a nelze na tom nic změnit.

Není mi jasné, čeho chtějí v této chvíli USA v Iráku dosáhnout. Buď se opřou o sunnitskou menšinu proti šíitskému proíránskému bloku, pak ovšem samy začnou kráčet ve stopách svrženého diktátora. Ještě horší alternativou ale může být dělení Iráku mezi tři hlavní skupiny (sunnity, šíity a Kurdy), neboť v podobných situacích nastávají prudké spory o přesná vymezení úřadů a teritorií, hrozí etnické čistky a prohlubování separatistických tendencí. V případě Kurdů to znamená i potenciální destabilizaci Turecka, člena NATO a žadatele o vstup do EU. Můžeme se dočkat něčeho ještě horšího, než byla válka v bývalé Jugoslávii.

Těžko předvídat. Jisté je, že existuje-li nějaká naděje, pak jejím základním kamenem je vůle samotných Iráčanů ke smíření a dohodě.

Martin Škabraha je filozof, působí na Univerzitě Palackého v Olomouci