Z filmu bylo zjevné, že jakási skupinka určitých jedinců se něčeho dožaduje od českých státních orgánů a že zacházení s Vladimírem Hučínem považuje za nespravedlivé. Je docela dobře možné, že to zacházení skutečně nespravedlivé bylo či je, ale ve filmu pro to nezazněl žádný přímý argument. Žádná analýza.

Svědectví nepřímých svědků, že Hučín "je slušný člověk" bohužel nemůže nahradit analýzu případu, která se na prostoru osmadvaceti minut udělat dala.

Když do vás pořád někdo z obrazovky hučí:), jak je dotyčný člověk vynikající, za chvíli vás to přestane bavit. Kromě toho, v mozaice postav nestačí ukázat jejich jméno v titulku jen jednou - brzo z filmu vznikl naprostý galimatyáš ohledně toho, kdo vlastně pořád Vladimíra Hučína tolik chválí. Jacísi bezejmenci. Většinou to byli různí blíže neurčení antikomunisté. Jan Šinágl si na jednom místě, jak má zřejmě ve zvyku, neurvale ukradl slovo na jakémsi shromáždění. To je snad jediné, co člověku z celého filmu v mysli utkvělo - informace o tom, že se Jan Šinágl neumí chovat, však tuším asi neměla být hlavním posláním Vadasova filmu.

Film byl o tom, jak nějací aktivisté se snaží cosi - často docela neurvale a agresivně - prosazovat, ale nebylo jasné co. Snad až ke konci se filmu podařilo těžkopádně objasnit, že chtějí, aby byl Hučín souzen ve veřejném procesu - proč a jak a o co jde, vysvětleno nebylo.

Z britských televizí jsem zvyklý na racionální analýzu a na systematické prostřihávání jednoho názoru proti opačnému protinázoru. Konfrontace opačně pojímaných argumentů právě jasně osvětluje podstatu problémů. Bez ostré konfrontace opačných názorů se nedojde k jádru věci. Tím, že Vadas do filmu včlenil jen názory jediné strany, se připravil o analytický nástroj. Jen náznakem se zmínil o konfliktu ohledně Vladimíra Hučína v Konfederaci politických vězňů - v této chvíli jsem zadoufal, že se film konečně začne chovat profesionálně! - nevysvětlil však, co je podstatou tohoto konfliktu a proč se někteří členové Konfederace Hučína zastávají a jiní nikoliv. Film, který používá jako jeden z hlavních argumentů lyrickou, folkovou píseň a který podkresluje záběry, kdy policisté odstraňují aktivisty, odmítající se podrobit úřednímu rozhodnutí, že je soudní proces uzavřený, ze soudní budovy, emocionálně nabitou hudbou, je velmi sporný. (Úplně stejně by samozřejmě v Británii z uzavřeného soudního procesu i tam policisté odstranili aktivisty - přesně řečeno by je vůbec do soudní budovy nevpustili! To jen v ČR, jak dokumentuje Vadasův film, se u soudu demonstranti smějí prát s policisty.)

Vadasovo dílko však není možno ani považovat za propagandu, protože film nebyl schopen komunikovat nic - byla to emocionální mozaika čehosi ve smyslu "Jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co." (Poslankyně Taťána Fischerová ve filmu pořád opakuje, že se v Hučínově případu neorientuje, a vyzývá občany k aktivitě. Jiní naznačují, že jde o jakési spiknutí. Nic není vysvěteno jasně.)

Možná, že Vadasův film mohl nadchnout zaryté antikomunisty či kverulanty, odmítající v České republice všechno, protože byl skutečně prodchnutý jakýmsi obecným negativně emocionálním nábojem, takže je to mohlo uspokojit, ve smyslu "Ten Vadas jim to nandal" - jenže nebylo jasné komu a co. Film nepřinesl žádné informace a byl nesmírně nudný tak asi od dvanácté minuty, musel jsem se přemáhat, abych ho nevypnul (vydržel jsem to asi do minuty 25, pak už jsem přeskakoval).

Obávám se však, že pro většinu normálních, racionálních lidí byl ten film nesrozumitelný. Škoda, Martin Vadas proplýtval svou půlhodinu, kde však mohl věcně vysvětlit Hučínův problém, naprostými podružnostmi. Problém přece nelze analyzovat sestřihem subjektivních názorů z druhé či třetí ruky či záběry aktivistů, kteří "něco (nejasného) chtějí" a protiví se státní moci.

To i Kristina Vlachová, i když se jí nedaří uchopit a jasně zprostředkovat hrůznost komunistického útlaku v padesátých letech, dokáže na rozdíl od Martina Vadase aspoň udržet věcnou argumentační linii.

Vadasův film na stránkách České televize ZDE