Kmeny dárfúrských černých Afričanů a kmeny dárfúrských černých Arabů sdílejí neúrodnou a na zdroje velmi chudou oblast, ležící na periférii Súdánu, daleko od úrodného nilského údolí. Nedostatek základních životních potřeb vedl v heterogenních kmenových společnostech k polarizaci na etnickém základě a následným vojenským střetům. Politické síly černých Afričanů - Súdánská osvobozenecká armáda (Sudan Liberation Army -- SLA) a Hnutí spravedlnosti a rovnosti (Justice and Equality Movement -- JEM) - obviňovaly centrální vládu s dominantním arabským vlivem ze zanedbávání regionu a vojensky útočily na vládní cíle. Súdánská vláda se bránila logickým, byť krvavým způsobem. V zemi s ubohou infrastrukturou a čtyřikrát větší rozlohou než Francie vyzbrojovala příslušníky dárfúrských arabských kmenů, aby za vládní podpory vykonávali špinavou práci a uplatněním taktiky spálené země decimovali africké obyvatelstvo.

Tento způsob vedení války, ač zavrženíhodný, ponechává súdánské vládě dostatek možností formálně se distancovat od řádění milicí. Zároveň však vláda může jejich "služeb" i nadále využívat pro vlastní politické cíle. Podobná taktika byla s dílčími úspěchy použita i v konfliktu s Jižním Súdánem. Súdánská vládá má četné zkušenosti s tím, že se vojenská vítězství neměří územními zisky, ale rozlohou "etnicky vyčištěného území". Přesuny obyvatelstva a zasévání zkázy mezi civilním obyvatelstvem jsou nedílnou součástí racionální vojenské strategie.

I když súdánská vláda čelí výtkám mezinárodního společenství a jeho snaze angažovat OSN v konfliktu, ukazuje se, že pro vládu Súdánu je stále výhodné pokračovat v nastoupené cestě podpory milicí Džandžavíd a vojenských operací proti skupinám dárfúrských rebelů. V zemi se nenachází efektivní vojenská síla, která by Súdán přinutila změnit jeho současnou politiku. Súdánská vláda tak může stále doufat, že konflikt bude eventuálně vyřešen rozhodujícím vítězstvím vládních vojsk.

S tímto závěrem by souhlasil Edward N. Luttwak v duchu své kontroverzní eseje Give War a Chance (Dej válce šanci). Pro přesvědčivé vítězství však sotva existují vhodné podmínky. Dárfúrské povstalecké skupiny mohou těžit z konfliktních situací v sousedním Čadu a Středoafrické republice a jejich dosavadní a relativně úspěšné vojenské působení vyhlídky na brzké rozhodnutí vojenskou cestou vylučuje. Ukazuje se, a poslední zprávy z Dárfúru to potvrzují, že bez intervence třetí strany bude súdánská vláda i nadále usilovat o vojenské řešení, či minimálně o vytvoření co nejvýhodnější pozice před případným vnějším donucením k zastavení bojů.

Nejvyšší představitelé Súdánu se vytrvale brání angažmá OSN v konfliktu. Vyvolávání obav z kolonialismu je sice liché, neboť řada vlivných afrických států zapojení OSN vítá, ale zároveň velmi racionální, protože současný stav, kdy se na území Dárfúru nacházejí pouze nedostatečně vybavené jednotky Africké unie, súdánské vládě vyhovuje právě pro možnost pokračovat ve vojenských operacích a genocidě.

Bez zásahu intervenčních vojsk nelze zabránit dalšímu vraždění civilního obyvatelstva ani pokračování válečného konfliktu. Mezinárodní intervence OSN však sama o sobě není schopna řešení konfliktu zaručit. Spíše, pokud k intervenci vůbec někdy dojde, pomůže nastolit stav vedoucí k vytvoření takových podmínek, v nichž se ani jedné straně nevyplatí v konfliktu pokračovat. Mírová operace OSN by při vyslání dostatečného kontingentu s dostatečně širokým mandátem pomohla zajistit příměří mezi válčícími stranami. V součinnosti s mezinárodními politickými aktéry a humanitárními organizacemi by jednotky OSN mohly rovněž garantovat bezpečnost a návrat uprchlíků.

Částečné uklidnění situace by válčícím stranám, které se stanou cílem usmiřovacích snah mezinárodního společenství, poskytlo prostor pro nalezení přijatelného kompromisu. Úsilí o trvalé příměří ale nesmí spočívat v odzbrojovacích aktivitách. I když bude nezbytné, aby se zbraně dostaly z rukou arabských milicí, je pro řešení konfliktu důležité ustavení jednotné politické reprezentace dárfúrských Afričanů včetně vytvoření jejich vlastních ozbrojených sil. Klíčovou podmínkou tohoto řešení je překonání vnitřních rozkolů v SLA. Mírová dohoda z května 2006 mezi súdánskou vládou a frakcí SLA Minni Minnawiho konflikt nevyřešila, ani nevedla k hlubšímu konsensu mezi signatáři.

Zároveň je nutné vyjít vstříc bezpečnostním, identitárním, politickým a materiálním potřebám dárfúrského afrického obyvatelstva. Pokud bude těmto nárokům dárfúrských Afričanů vyhověno, pominou jejich motivy pokračovat ve válce. Naplnění zmíněných požadavků však musí odrážet principy, které byly obsaženy v červencové Deklaraci principů pro řešení súdánského konfliktu v Dárfúru z roku 2005, jež zahrnovala témata rozdělení bohatství a moci, včetně bezpečnostních záruk pro vracející se uprchlíky.

Mezinárodní intervence OSN může přinést uklidnění situace izolováním válčících stran a nastolení podmínek pro návrat a integraci uprchlíků. I když zřejmě nedojde k vytvoření takové konstelace jako v případě konfliktu mezi Severním a Jižním Súdánem, mohou strany souhlasit se specifickou a přiměřenou úpravou mocenských a ekonomických vztahů. Odzbrojením milicí a ustavením regulérních vojsk podle dohodnutého a přijatelného schématu bude nastolena místní mocenská rovnováha. Za přítomnosti mezinárodních jednotek se může otevřít cesta k řešení, ve kterém budou uspokojeny politické a materiální potřeby dárfúrských Afričanů. Oba aktéři konfliktu by tak už neměli mít natolik vážné důvody, aby pokračovali v bojích. Přinejmenším náklady války nevyváží možné přínosy míru. Při oddalování účinné mezinárodní intervence však nelze vyloučit další krvavé střety mezi válčícími stranami, ani pokračování snah súdánské vlády o rozhodující vítězství v dohledné době.

Autor je studentem Katedry politologie a evropských studií v Olomouci