Téměř polovina polemiky je věnována obhajobě OSN před mojí kritikou. Jenže ona to kritika nebyla, spíš konstatování faktu. Trochu jsem tady předběhl argumenty pana Chmelára, který původně nijak nenaznačil, že by OSN v současné podobě mělo být "jeho vládou". Pan Chmelár mi to ovšem vrátil i s úroky. Samozřejmě má pravdu, že OSN je organizací mezinárodní a nadnárodní. Samozřejmě, že příčinou jejích neúspěchů je "nedostatek politické vůle" členských států. Jenže to je podobná logika jako tvrzení, že komunismus byl dobrou myšlenkou, jen ti lidé jaksi zklamali.

Absence této politické vůle ukazuje, jak je světoobčanství v praxi slabé. Je to vzdušný zámek, nikoli realita. Ale i vzdušné zámky -- pokud mají být něčím víc, než jen nezávaznou fantazií -- by se měly řídit pravidly reálného světa s výjimkou toho, co je dopředu vyreklamováno jako odlišné. V našem případě je to právě ona politická vůle.

Dejme tomu, že s těmi druhými -- islamisty, Číňany atd. -- sdílíme zodpovědnost za tento svět. V tom případě s nimi můžeme spolupracovat ve věcech, na kterých se shodneme, a ostatní ponechat stranou. Pokud zůstaneme alespoň jednou nohou na zemi, pak je pravděpodobné, že přinejhorším mnoho nezkazíme. Můžeme projevovat i solidaritu s oběťmi "jinakostí", aniž bychom byli povinni dělat víc, než jsou naši partneři ochotni tolerovat. Takhle v praxi funguje OSN a přes dílčí výhrady souhlasím, že vcelku dobře. Problémy nastanou, pokud od tohoto přístupu očekáváme víc, než nám může dát. Třeba garanci světového míru.

Občanství ovšem potřebuje víc. Potřebuje Zákon v původním -- například biblickém - slova smyslu. Tedy soubor norem, které upravují vzájemné chování, které jsou silnější, než příbuzenské či kulturní svazky (pokud se s nimi neztotožňují) a které jsou aspoň zčásti respektovány. A to napříč celou společností, nikoli pouze kulturními či politickými elitami.

Ve své první polemice jsem zmiňoval případ žen, kamenovaných za morální prohřešky. Při sdílené odpovědnosti jde o věc, kterou můžeme odložit stranou, nelze-li jinak. Při sdíleném občanství -- i kdybychom jej sdíleli pouze my - to nejde. Buď přiznáme islámským zemím právo na takové zákony; to je nutné otevřeně říci. Tím je ovšem naše solidarita citelně zpochybněna. Nebo musíme všechny, kteří mají s takovými zákony a jejich naplňováním co do činění považovat za zločince a podle toho se k nim chovat. To ovšem není zrovna dobrý základ pro "neprohlubování sporů".

Je paradoxní, že morální závazek světoobčanů v popsané podobě lze brát vážně pouze v reálném světě, kde platí, že nemůžeme a tudíž ani nemusíme. Pokud reálné překážky odstraníme, začnou se dílčí požadavky navzájem vylučovat. Vzdušný zámek se mění ve fatu morganu, která se rozplyne, jakmile se pokusíme -- byť jen virtuálně -- přiblížit.

Chmelárova argumentace proti civilizačním střetům napovídá, že mu uniká jejich podstata. Problémem identit zde není to, že rozdělují, ale naopak, že spojují to, co by jinak zůstalo rozdělené. Tím vytváří koalice, které jsou schopny udělat ze sousedského sporu národní či civilizační konflikt.

Světoobčané vidí lidstvo jako jednotu, kterou se něco (třeba kulturní rozdíly) nebo někdo (třeba Huntigton) pokouší rozdělit. Jenže sdílené základní hodnoty, stejně jako respekt, dohoda či pragmatická spolupráce skutečnou jednotu nevytváří. K tomu je nutný výše zmíněný Zákon. Bez něj nejsme schopni čelit konfliktním lidem. Kteří -- jak ukazuje praxe -- nemusí být ani nijak zvlášť silní. Stačí, když jsou silnější než ti, kteří stojí proti nim. Neutrálové se nepočítají. Ti nemohou zvítězit už proto, že nemají co vyhrát.

Může být základem takového Zákona příslušnost k myšlené obci filozofů ? Možná ano, možná ne. V každém případě jde o bitevní pole pro argumenty pana Chmelára. Ale co onou většinou, která nedokáže popsat rozdíl mezi Platónem a Sokratem a ani po tom netouží ? Co těm může Združenie svetoobčanov nabídnout ? Manipulaci ? Moje poznámka o fotbalových fanoušcích nebyla tak ironická, jak se mohlo zdát.

Huntingtonovy závěry jsou skutečně xenofobní, rizika jejich uplatnění jsou zřejmá. Ale ani jejich opak nemusí být tak nevinný, jak se zdá. Multikulturalismus stvořený kulturní a prosazený politickou elitou může mít i takovouto podobu: vy tam dole spolu válčete, jak umíte, my nahoře to "budeme řešit". My si to můžeme dovolit. My jsme kulturní a civilizační problémy překonali. A vaše problémy do našich domovů dosud nedorazily.

Jestliže xenofobní teorie mohou posílit civilizační konflikt na mezinárodní úrovni, pak příliš optimistický multikulturalismus jej může, byť nechtěně, vyvolat v podobě občanské války. Což je ještě horší. Pokud se tak stane, je velmi snadné svalovat vinu na "špatně" píšící intelektuály, Platónem počínaje, Huntigtonem konče. Ale nepožadujeme po lidech víc, než jsou schopni unést ? Nežádáme po nich oběti, které sami nemusíme přinést nebo které pro nás oběťmi nejsou ? Je-li tomu tak, jakou pomoc jsme schopni jim doopravdy nabídnout ?