Podle mého názoru si instituce, jako jsou právě univerzity, nezískávají pověst reklamními letáky nebo snad dobrým PR. To, co sluší byznysu či politice, vrhá na akademické prostředí stín podezření, že se honí jen za povrchními úspěchy. Navíc získat mnoho studentů lze snadno, stačí totiž snížit laťku. Škola, která bude dávat vysokoškolské diplomy za nic, bude mít jistě mnoho studentů. Jenže v tom je právě problém: jakou bude mít pověst a jaké výsledky? Proč by ji měl daňový poplatník platit?

Ano, proč daňoví poplatníci či studenti mají platit univerzity? Asi předně proto, že fungující a vyspělá společnost potřebuje dobré odborníky. Kvalita univerzity se na prvním místě musí dát vyčíst z kvality jejích absolventů. Nadaný člověk, který přirozeně chce hrát ve společnosti významnou roli (ať už jako biolog či právník či hudebník), nebude mít zájem o studium na té univerzitě, která dává pouze průměrné vzdělání. Půjde jinam a nebude sám. Kam to půjde? Na elitní univerzitu (nebo na elitní fakultu průměrné univerzity). Ne kvůli váze svého budoucího diplomu, ale kvůli tomu, že opustí studia jako opravdu vzdělaný, schopný, a proto i výborně placený člověk.

Univerzita by se tedy, myslím, neměla rozptylovat otázkami PR, ale měla by se soustředit na otázku, jak dát svým studentům opravdu elitní vzdělání. Tu otázku si ovšem málokdo položí, protože univerzity mají sklon se automaticky považovat za dárkyně výborného vzdělání. Je tak krásné si stále opakovat, že máme kvalitní studium, kvalitní studenty, kvalitní pedagogy a že problém je pouze v PR. Nicméně přesto: co je zárukou kvalitního vzdělávání? Osobnost. Vysokoškolský pedagog a vědec, který je svébytný, nonkonformní, hluboce erudovaný, má dar charismatu a schopnost fascinovat studenty svou vlastní fascinací pro vědu. Tento člověk dává kvalitu v tom, že ve studentech probouzí jejich vlastní myšlení, že je vtahuje do živého nitra problémů, v němž se učí žít. Kvalita lékaře, právníka, fyzika či kněze spočívá právě a jasně v tom, že neulpí na povrchu, na "znalostech", ale vejde dovnitř, a právě proto nachází řešení, která nejsou triviální a dobře padnou konkrétnímu problému (v tom se liší od všech prefabrikátů). Nikdy nepřestanu závidět (abych zmínil aspoň nějaký historický příklad) Paulu Feyerabendovi, který v závěru své slavné knihy Rozprava proti metodě líčí, jak byl vědecky vychováván. Účastnil se různých seminářů, na nichž se setkávali svébytní géniové světové vědy a zcela neformálně (studenti k nim ostatně cítili, jak říká Feyerabend, pramálo povinné úcty) mezi sebou i se studenty diskutovali ty nejkacířštější myšlenky ve fyzice, matematice a filozofii. Bylo to úžasné dobrodružství, zásadní formativní zážitek. Žádné papouškování stále dokola, žádný strach z úkroku doleva nebo doprava, žádná prkennost vážného vědce, který ví a zná, žádné třinácté komnaty a obtěžující otázky -- všechno naopak: ohňostroj nápadů, ironie, veselí, kacířských tezí, anything goes (jeden z tehdy vlivných fyziků, Felix Ehrenhaft, zásadní odpůrce teoretické fyziky, přijížděl na uvedené semináře s perfektními argumenty proti posvátným teoriím, jako třeba proti teorii relativity, již sám odmítal, a probouzel tak živé diskuse).

Odtud také potom roste výzkum, který se může prosadit ve světovém měřítku, a to nikoli vždy nutně jen kvůli svým praktickým aplikacím. Ten nejlepší výzkum roste z osobností, z týmů, které jsou tím, co dělají, fascinovány, mají odvahu a ctižádost projít horské dráhy různých šílených hypotéz, mají vizi, ztrácejí ji a znovu ji hledají. Jejich satisfakcí není na prvním místě článek v Nature nebo v Science, jejich satisfakcí je věc sama.

Osobně považuji četbu vynikajících osobností světové vědy, filozofie, umění a náboženství minulosti i současnosti za velice inspirativní a důležitou pro mou vlastní kultivaci. Nikdy jsem odtud ale nevyčetl -- a zde se dostávám k článku J. Gregora (ostatní věci v článku mne pravda moc nezaujaly, proto je nekomentuji) -- že by univerzita měla být nějakou mateřskou školkou slušného chování. J. Gregor píše: "Lze doplnit, že nelze opomíjet jednu podstatnou přidanou hodnotu personálního složení UP. Mám na mysli reprezentativní vystupování a jednání samotných vyučujících a studentů na veřejnosti i v nejužším kruhu rodinném, svých známých atd." Už při čtení Proustova Hledání ztraceného času v mých osmnácti letech jsem si uvědomil, že parvenu se od šlechtice pozná tím, že se nechová přirozeně a snaží se dávat všemožně najevo, jak je reprezentativní. Skutečná vznešenost člověka je v jeho osobnosti, nikoli v jeho ošacení, pózách a slovníku. Asi nám v Olomouci podle pana Gregora chybí už jen ta mravnostní policie.

Co by tomu řekl můj milovaný Richard Feynman? Nositel Nobelovy ceny za fyziku, autor nejslavnějších přednášek z fyziky, učitel na nejprestižnějších amerických vysokých školách a studenty tak milovaný, že cítili v den, kdy umřel, potřebu vyvěsit nad budovu školy prapor s nápisem "Máme Tě rádi, Dicku!" Co by pan Gregor udělal s panem Feynmanem, kdyby od něho slyšel tato slova (citováno dle R. Leighton: To snad nemyslíte vážně!, Mladá fronta Praha 1989):

"Jednou jsem na nějakém večírku hrál na bubny a docela pěkně mi to šlo. Jednoho z hostů moje bubnování obzvláště inspirovalo. Odešel do koupelny, svlékl si košili, po celé hrudi si rozmazal holicí krém do legračních obrazců a vyběhl v divokém tanci, s třešněmi zavěšenými na uších. Samozřejmě, že tenhle cvok a já jsme se okamžitě spřátelili. Jmenuje se Jirayr Zorthian a je malíř."

Pan Gregor by asi pana Feynmana pokáral, že se přátelí s takovými lidmi a že je, jakožto vysokoškolský profesor, za jejich chování nekritizuje a nedistancuje se od nich. Možná by mu i snížil osobní ohodnocení... Až se budu svého otce ptát Do prdele, kde zmizel ten nůž? a on mi odpoví Hovno, dyť ho máš před sebou!, vzpomenu si na Velkého bratra pana Gregora, jenž virtuálně číhá někde ukrytý ve špajzu každého ze zaměstnanců univerzity a přemýšlí, zda se chovají na veřejnosti i v rodinném kruhu dostatečně reprezentativně. Fuj tajxl.