28. 11. 2006
Před volbou ombudsmanaÚřad ombudsmana či veřejného ochránce práv nemá u nás tradici. O účelnosti jeho zřízení mnozí pochybovali, mezi nimi i prezident Václav Klaus. Když konečně vznikl, poslanci se zachovali jako chytrá horákyně: vybavili jej velmi omezenými pravomocemi, aby aspoň neškodil, když už jeho ustavení nelze zabránit. Opisování od zemí, v kterých funkce existuje již celá desetiletí, se jako obvykle příliš neuplatnilo, protože naši zákonodárci nejraději vymýšlejí vše od nuly. Časem se podařilo pravomoci nového úřadu poněkud rozšířit. První ombudsman, právník JUDr. Otakar Motejl, zastává úřad od 18.prosince 2000 a jeho mandát nyní skončí. Způsobem, jakým si ve funkci vedl, jistě ovlivnil vnímání funkce ombudsmana veřejností. Upozornění redakce: Autor je členem spolku Šalamoun, jehož předseda John Bok byl prezidentem navržen jako jeden z kandidátů na ombudsmana po Otakaru Motejlovi |
Poslanci zvolí v nejbližších dnech veřejného ochránce práv na další šestileté období ze čtyř kandidátů, navržených po dvou Senátem a prezidentem. Pan prezident připravil veřejnosti šok tím, že jako jednoho ze svých kandidátů představil sněmovně chartistu Johna Boka, jenž kromě krátkého působení v sekretariátech ministrů Mikloška a Kubáta a ve funkci zpravodajského důstojníka nikdy nebyl státním úředníkem a není členem žádné politické strany, která se účastní volebních bojů o moc. Kandidatura Johna Boka je především svébytnou výpovědí o Václavu Klausovi. Kdysi vyvolal podobný úžas, když pověřil řízením svého sekretariátu Ladislava Jakla. Rocker, ve svém hlavním životě (rock je jeho život, hradní úřad role) divoce poskakující po jevišti v tílku s hřívou spoutanou čelenkou a s kytarou v ruce, se vnějškově hodí k uhlazenému, zdrženlivému prezidentovi jen o něco víc než John Bok, věčný rebel neupraveného zevnějšku a výbušného vystupování. Václav Klaus jejich volbou na sebe prozradil, že je schopen ocenit vnitřní kvality lidí, jejichž životní styl nesdílí. Je to jedna z jeho nejsympatičtějších vlastností. Po uveřejnění zprávy se okamžitě ozvaly kritické až nenávistné hlasy. Někteří pochybovači dokonce podezírají prezidenta, že za výběrem Johna Boka se skrývá jeho nechuť k institutu veřejného ochránce práv a naděje, že tento kandidát by v případě zvolení dokázal úřad rozložit a prokázat jeho nepotřebnost. Je to zřejmý nesmysl. Prezident přece nemůže zaručit, že právě tento kandidát ze dvou jím navržených bude zvolen. Kdyby chtěl výběrem osoby úřad torpédovat, patrně by vybral dva kandidáty se stejnými předpoklady k destrukčnímu působení. Proti prof. Witzanymu ale nikdo takovou námitku nevznesl. Na internetu se objevily výhrady proti zvolení Johna Boka, které mají až vulgární, pavlačový charakter. Těmi se nebudu zabývat. Za zmínku stojí názory, které shrnula Libuše Šilhánová, předsedkyně Helsinského výboru v následujícím citátu, šířeném po internetu Erguenem Uzunoglu: "Navrhování nového člověka na veřejného ochránce práv nemůže a nesmí mít za cíl jen ocenění zásluh občanského aktivisty, ať je to kdokoliv. Ta funkce je nesmírně náročná (uvědomme si, jak přísný je výběr ombudsmanů v tradičně demokratických zemích), přepokládá hluboké i široké právnické a humanitní vzdělání, což John Bok NEMÁ. Navíc je předpokladem široká lidská zkušenost, schopnost přesně a objektivně formulovat problémy a adekvátně k "diagnóze" i institucionálním a právním možnostem je řešit. Navíc: ta funkce nesmí být chápána jako trafika pro kohosi..., jinak by to znamenalo likvidaci té těžce vydobyté demokratické instituce. Je otázka, zda k tomu NĚKDO nesměřuje." Autorka citátu jde tak daleko, že Johnu Bokovi dokonce upírá i vlastnosti, v kterých se může s ostatními kandidáty při nejmenším směle měřit, mimo jiné "širokou lidskou zkušenost". Samo o sobě je zajímavé spojení uvedených tří jmen v jednom odstavci. Představují vzorek různorodých osudů, příznačný pro polistopadový vývoj v naší zemi. John Bok je autentický disident ze skupiny kolem Václava Havla, chartista, zásadní odpůrce komunistů (ale objektivní k jednotlivcům a jednotlivým stanoviskům), s nimiž si nikdy nezadal, ale jeden z těch, kteří nedokázali kapitalizovat skutečnost, že v Listopadu 1989 byli ve správný čas na správném místě. Nepronikl do politiky, neobstaral si významnou "trafiku" ve státní správě, neusadil se v některé z bohatě dotovaných nevládních organizací, jeho ekonomické poměry jsou velmi skromné. Jediným jeho kapitálem je neformální autorita, které se těší u mnoha lidí, již měli příležitost jej blíže poznat. Nemá formální vzdělání. Jako zaťatý odpůrce režimu nesměl studovat. Také Libuše Šilhánová je chartistka, ovšem k Chartě se názorově dostala složitější cestou než John Bok. V době nejhoršího útlaku byla komunistka a bez potíží vystudovala vysokou školu. Spolu s manželem později vsadila na špatného koně: oba se připojili k reformnímu křídlu v KSČ. Její manžel zastupoval na XIV. (vysočanském) sjezdu KSČ generálního tajemníka ÚV KSČ Alexandra Dubčeka, okupanty zadržovaného v Moskvě. Manželé Šilhánovi byli po okupaci z KSČ vyloučeni a pronásledováni. To je nakonec přivedlo do disentu. Libuše Šilhánová byla jednou z mluvčích Charty 77. Dnes je předsedkyní významné nevládní organizace Helsinský výbor. Má universitní vzdělání, je novinářka a socioložka. Proti Johnu Bokovi k ní byl osud přece jen trochu přívětivější: John Bok byl pro totalitní režim psancem od dětství, Libuše Šilhánová prožila mládí v klidu, směla studovat na iniversitě, až do r.1970 patřila k vládnoucí elitě. Dostupnost vzdělání pro ni a pro Johna Boka byla podstatně rozdílná. Erguen Uzunoglu přišel do komunistického Československa jako politický uprchlík. Vystudoval zde lékařství. Po r.1989 začal podnikat a současně navazovat čilé společenské styky s významnými veřejnými osobnostmi. V září r.1994 byl zatčen a postupně obviněn z různých trestných činů. Jeho trestní stíhání zvláště v počátečních fázích patří k nejhanebnějším "pomníkům" polistopadových orgánů činných v trestním řízení. Po 12 letech od zahájení nebylo dosud ukončeno, což nebylo zaviněno výlučně soudem. Po zamítnutí usnesení soudu o zastavení trestního stíhání vstoupilo řízení do nové fáze, která probíhá za značné pozornosti veřejnosti. V soudní síni vysedávají někteří senátoři a další celebrity, mezi nimi také Libuše Šilhánová. Na monitorování řízení se podílí také občanské sdružení Šalamoun. Pan Uzunoglu byl s naší přítomností velmi spokojen a choval se přátelsky. Od chvíle, kdy jsme začali kritizovat nevhodné jednání jeho nového obhájce (aniž bychom ve vztahu ke kauze pana Uzunoglu přestali ctít presumpci neviny), vztahy ochladly a v současnosti se obžalovaný podílí na kampani proti zvolení pana Boka ombudsmanem. Libuše Šilhánová se pokusila definovat nároky, jež by měl splňovat uchazeč o úřad veřejného ochránce práv. I když tak učinila v odporu proti Bokově kandidatuře, její úvaha se týká všech kandidátů. Máme-li posoudit přiměřenost vytýčených nároků, musíme si nejdříve ujasnit, jaký charakter má mít úřad veřejného ochránce práv. Zatím je jedním z ústředních úřadů, který se v souladu s poměrně úzce vymezenou pravomocí a pod vlivem osobnostních vlastností současného ombudsmana chová jako specifický správní orgán, který zásadně nezasahuje do věcí, jež mu nebyly zákonem přímo svěřeny. Úřad si stále ještě hledá definitivní hranice svého oboru působnosti. Část žadatelů o pomoc proto odchází neuspokojena. Podle laických představ by se měl ombudsman ujmout každého, komu se stala ze strany státních orgánů křivda. Ombudsman v našem pojetí se ale ujímá jen toho, který utrpěl křivdu, pro jejíž nápravu je úřad ze zákona příslušný. Společenská praxe si patrně časem vyžádá další rozšíření jeho pravomocí. V podstatě má být institut ombudsmana protiváhou k byrokraticky postupujícím "tradičním" úřadům, měl by proto být velmi pružný a snažit se pomáhat tam, kde není nikdo, kdo by se žadatele ujal, byť by měl zasáhnout do oblasti, jež úředně nespadá do oboru jeho působnosti. Podle pravidla "co není zakázáno, je povoleno" by při tom měl používat právních nástrojů, jež jsou dostupné každému občanovi. Podle představy pana prezidenta, kterou odůvodnil výběr Johna Boka, by úřad veřejného ochránce práv neměl setrvat na podobě, kterou mu vtiskl Otakar Motejl, ale měl by se vyvíjet dále, pryč od byrokratických postupů k stále účinnější ochraně základních práv těch, kteří se sami neumí nebo nemohou bránit proti přesile úřadů. Vymezení nároků na vlastnosti ombudsmana, předložené Libuší Šilhánovou, není proto úplné. Dokonce bych řekl, že nejdůležitější osobnostní předpoklady pro výkon funkce zůstaly nepovšimnuty. Z výše uvedeného vyplývá, že veřejným ochráncem práv -- ne nadarmo v některých zemích nazývaným "ochráncem lidu" -- by měla být pružná, dynamická osobnost, nesešněrovaná byrokratickými návyky. Ombudsman musí být dále nadán velkou schopností soucitu a vciťování a chápání životních obtíží stěžovatelů. Musí být vyjednavač, schopný posadit k jednacímu stolu křivdící, ale o své pravdě přesvědčený úřad a rozhořčeného stěžovatele, a přivést rozvaděné strany ke kompromisu. Mnoho křivd má totiž původ v počátečním nedorozumění a následné snaze rozvaděných stran trvat na svém. A konečně by měl mít za sebou víceletou praxi v praktickém výkonu ochrany základních práv, v které prokázal, že je činnost tohoto druhu pro něho osudovým posláním, nikoli jen úřadem či řemeslem. Souhlasím s Libuší Šilhánovou, že ombudsman má být vzdělaný. To proto, že široké vzdělání umožňuje člověku snáze se orientovat v složitých problémech, jejichž výskyt nemohl předvídat. Nepochopil jsem, proč by ombudsman musel mít zrovna hluboké právnické vzdělání. Spíše mě znepokojuje, že se zde zjevně zaměňuje vzdělání ve smyslu vybavení lidského jedince určitou nezbytnou sumou znalostí za formální držení osvědčení o absolvování nějakých škol. Znám držitele titulu JUDr., kteří se neživí jako právníci a na zpracování složitějšího podání úřadům si najímají advokáta. Libuše Šilhánová podsouvá prezidentovi záměr obstarat Johnovi Bokovi "trafiku", patrně za nějaké jí blíže nedefinované zásluhy. John Bok nepatří do okruhu prezidentových blízkých a spolupracovníků. Uniká mi proto důvod, pro který by se měl pan prezident tak velkoryse o něho starat. K Johnovi Bokovi se nehodí ani sám pojem "trafika". Pod ním se obvykle myslí nenáročné zaměstnání se zajištěným slušným příjmem, které se za minulé zásluhy přiděluje lidem jinak již nemohoucím a nepotřebným. "Trafika" je spojena s klidem a nečinností, pokojným dosluhováním. Kdo zná Johna Boka a sleduje jeho neuvěřitelnou činorodost a rvavost, s kterou se bez nároků na vlastní prospěch stále znova pouští do boje za spravedlnost pro zcela cizí lidi, musí vědět, že do "trafiky" by si nesedl. Úřad veřejného ochránce práv ostatně nebyl "trafikou" ani pod vedením Otakara Motejla a jeho zatížení úkoly se bude do budoucna spíše zvyšovat než snižovat. Představa, že by selhání Johna Boka ve funkci veřejného ochránce práv mohlo vést až k zrušení úřadu, je stejně naivní jako zastrašování poslanců a veřejnosti touto možností . Úřad, který je ústavně zakotvený, nelze zrušit ze dne na den. John Bok nejspíš ombudsmanem zvolen nebude, ovšem nikoli kvůli vadám, které na něm našla Libuše Šilhánová. Jako prezidentův kandidát bude mít ve sněmovně obtížné postavení. Zejména za ním nestojí žádná z parlamentních politických stran. Nicméně jeho kandidatura by mohla být přesto prospěšná, pokud by vyprovokovala debatu o charakteru a žádoucím směru dalšího vývoje úřadu veřejného ochránce práv a o nárocích na osobnostní profil ombudsmana. Pokud se mýlím a John Bok bude zvolen, bude se úřad chovat dravěji a bude o něm slyšet častěji než dosud. |
Související články | |||
---|---|---|---|
5. 2. 2014 | Jaký má být ombudsman? | Ivan David |