Lenka Reinerová (*1916), česká spisovatelka židovského původu, píše své knihy výhradně německy, do češtiny jsou překládány. U nás jsou známy, díky vydavatelství Labyrint, její knihy Bez adresy, Praha bláznivá, Všechny barvy slunce a noci či Kavárna nad Prahou. Kvůli svému původu prožila část svého života v emigraci, mimo jiné ve Francii, Maroku, Mexiku. Byla několikrát vězněna, po návratu do Čech nesměla publikovat. Je čestnou občankou města Prahy. Nedávno přijala pozvání ČT a o své těžce nabyté životní zkušenosti se přišla podělit do 20minutového pořadu Na plovárně. Mohlo to být 20 minut strhujícího vyprávění moudré a pokorné ženy. Nebýt osoby moderátora.

Tím, jak se nakonec ukázalo, nejnevinnějším přehmatem, jenž však rozhodně není Ebenovým patentem, bylo, když si po položení otázky začal za hosta odpovídat sám. "Vzpomínáte si na den, kdy vás z vězení pustili? Předpokládám, že ano, na takové věci se nezapomíná." Naštěstí se to stalo jen jednou a paní Reinerová toho měla tolik co říci, že povzbuzování opravdu nebylo třeba a Eben se z dvojjediné role moderátora/nápovědy mohl vrátit do té, za kterou je placen.

Ebenův tón a modulace hlasu, kterým vede rozhovor, vytvářejí dojem nepatřičné shovívavosti, naprosto trapně působí zejména ty okamžiky, kdy s výrazem okázale chápavým a empatickým formuluje dotazy nebetyčně neuctivé. Lze se jen dohadovat, zda je to výsledkem ledabylé přípravy nebo skutečného nedostatku vcítění, když moderátor, který by mohl být spisovatelčiným vnukem a po většinu pořadu vedle ní působil více jako učeň nežli mistr svého řemesla, položí otázku: "Chtěl jsem se zeptat, jestli je něco, co vás za 90 let život naučil."

Avšak Ebenovo největší faux-pas, které definitivně popřelo teoretický předpoklad, že špičkovému moderátorovi se něco tak odstrašujícího nemůže stát, na sebe nabralo podobu věty jako vystřižené z učebnice národovecké ideologie:"A proč píšete v jazyce těch lidí, kteří vyvraždili celou vaši rodinu?"Tak pravil Eben, rodilý mluvčí téhož jazyka, jakým tady promlouvali největší tuzemští kolaboranti, jakým byl milionům lidí soustavně vyplachován mozek, jakým byl vysloven rozsudek smrti Miladě Horákové, jakým se páchají každodenně nejhorší zločiny.

"Víte, já vždycky říkám: jazyk za nic nemůže," odpověděla důstojně na Ebenovu šokující demagogii Lenka Reinerová a skromným výčtem největších spisovatelských osobností německé historie v půlminutě nejen smetla moderátorovu zahanbující předpojatost (a dál bych v té definici raději nechtěl zacházet), ale také nechtěně dala najevo, jak velké sousto si pan Eben tentokrát naložil.

A pak...

Když si Eben po autorčině vyprávění o létech strávených ve třech různých vězeních s krampolovskou lehkostí zahrál nejoblíbenější mediální hru, totiž hru na rekordy, otázkou "Které z těch vězení bylo nejhorší?", bylo už zřejmé, že k dramatu životního příběhu hosta přibylo neplánovaně drama moderátorské prázdnoty, a to na místě, kde bychom to čekali nejméně. To nejhorší však mělo teprve přijít.

Snad už toho bylo na nebohého Ebena příliš mnoho, a potřeboval si konečně dopřát doušek vlastní vážnosti. Učinil tak obzvlášt bezohledným a přezíravým způsobem, když té úctyhodné staré dámě samolibě vmetl do tváře: "No, tady Na plovárně jsme měli dlouhou řadu vězněných lidí ..."

Neil Postman ve své brilantní úvaze nad médii poukazuje na sebestřednost televize, jež ve zpravodajství na pozadí vysílá záběry z útrob zpravodajského štábu a nepokrytě tak povyšuje prostředek na cíl. Smyslem zpravodajství se namísto informace stává -- zpravodajství samotné. Smyslem pořadu Na plovárně, chtělo by se říci, není zprostředkovat setkání s výjimečnou osobností, nýbrž upozornit na vlastní výjimečnost tím, že skvělé osobnosti zvou. A pan Eben už v tom svém skvělém pořadu měl pěkných pár vězněných, než aby ho nějaký ten lágr v Ruzyni mohl rozházet.

Ale kdo by tu milou, přívětivou tvář pana hostitele podezíral ze zlého úmyslu, že? Tvář, kterou kamera v průběhu pořadu zabírá nepochopitelně často a dlouho. Že by kvůli principu vyváženosti?

Fascinující spisovatelčina grácie, lidskost a jí nezdůrazňovaný, avšak sotva přehlédnutelný moudrý odstup od zla všeho druhu poznaného na její obdivuhodné životní pouti přes kontinenty, jazyky, vězení a režimy, jí samozřejmě nedovolily více než jedno, řekl bych, velmi shovívavé umravnění. V tom měl Marek Eben štěstí. Ale zároveň smůlu - nebýt jeho hostem člověk takového formátu, nemusel by jeho skandální trapas tolik vyčnívat.

Existují na světě různá desatera, jedno rozhlasové hlásá doslova: "Jsi tak dobrý, jak dobrý je tvůj nejhorší vstup." Kdyby se Marek Eben tímto nemilosrdným, ale spravedlivým kritériem měl poměřit sám, nápad změnit profesi by mu nemusel nutně připadat jako absurdní.