Podstatné je ale něco jiného. Opoziční smlouva byla postavena na společném odporu k tzv. malým stranám, tehdy lidovcům a Unii svobody. ODS měla čerstvě za sebou to, co pokládala za rozbití a svržení své vlády těmito stranami, nemluvě o rozštěpu strany. V povolebních vyjednáváních malých stran s vedením sociální demokracie pak představitelé lidovců a unionistů dávali najevo požadavky kvalifikovatelné jako neodůvodněné nároky, což se dá chápat i jako nevhodné vydírání. Podmínky pro dohodu velkých stran tak byly dobře připraveny: zrodilo se dítě v podobě opoziční smlouvy, které přineslo -- alespoň občas - radost oběma rodičům. Dnešní hledání dohody mezi ODS a ČSSD připomíná vynucenou adopci. Obě velké strany by se na cestě do vlády radši než spolu navzájem nějak dohodly se stranami menšími, a to v určitých případech či krocích včetně komunistické strany. Jenže občanským demokratům takovouto dohodu nedovoluje povolební matematika v Poslanecké sněmovně. Stálé volání vedení ODS, které požaduje od lidovců a zelený se porozumění, je stereotyp, který nemá naději: šéf lidovců Miroslav Kalousek už zcela srozumitelně hovoří o budoucí opoziční roli své strany. Zároveň se ale dá říci, že případné vyjednávání lidovců s ČSSD bylo stejně přijatelné jako vyjednávání ODS se sociálními demokraty. ČSSD brání změně povolební matematiky aktuální rozhodnutí vedení lidovců a zelených. Problém je, že ani v případě ODS, ani pokud se jedná o ambice ČSSD, se nezdá, že by současná situace musela být konečná. Jenže povinnost je příkaz chvíle, která nečeká. A chvíle si žádá sestavit vládu. Dohoda o menšinové vládě ODS by rozhodně měla předejít volbu předsedů výborů ve Sněmovně, která je plánována na 29. srpna. Pokud se tak nestane, lze očekávat odklad volby. Čas ale kvapí pro obě velké strany různou rychlostí. Zdá se, že rychleji pro ODS. Její prestiž se může rozmělňovat jak díky průtahům vnímaným některými lidmi jako neschopnost vyjednávačů, tak i kvůli rodinným problémům předsedy. Všechny dostupné informace ovšem hovoří o tom, že autorita Mirka Topolánka je dnes v ODS tak vysoká, že by měl na případném mimořádném kongresu s převahou zvítězit. Jestliže bude mít sílu se rozhodnout, téměř jakékoliv dohody s ČSSD by měl být schopen prosadit. Jen by asi neměl na jednání s ČSSD brát s sebou pretoriány, kteří potřebují více vlastní prezentaci než dohodu. Chystaná dohoda ODS a ČSSD je nechtěné dítě: nesplňuje představy o štěstí žádného z rodičů. Zároveň je to ale ukázkový kompromis, který vyvažuje ztráty velikostí zisků. Netřeba se tedy přít, zda dohoda vyprší na podzim, za dva či za tři roky. Stane se tak, až přestanou výhody převažovat nad nedostatky. Dohoda by klidně mohla být v tomto bodě obecná. A byla by stejně platná jako dohoda zcela konkrétní. Smlouvy dvou politických rivalů jsou vždy kompromis, o kterém se hovoří dvakrát: jednou, když se uzavře, podruhé, když je zrušen, porušen či překonán. Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom |