Hrůzná občanská válka si vyžádala přibližně sto tisíc lidských životů. Po jejím skončení v roce 1990 se poměry začaly měnit. Ke stažení izraelských vojsk z nárazníkového pásma v Libanonu došlo v květnu 2002. V důsledku tlaku OSN a zvláště pak USA, který ještě zesílil po vraždě bývalého premiéra Rafika Haririho loni v únoru, se koncem roku 2005 z Libanonu stáhla i syrská vojska. Odchod Syřanů provázelo nadšení zvláště křesťanské části země, kterou podle statistik CIA tvoří přibližně 40 % obyvatel. Následné volby vyhrála antisyrská opozice, kterou v některých regionech podporoval i Hizballáh. Jenže napětí zůstalo a zároveň se prohloubilo mocenské vakuum. Bylo jen otázkou času, kdy bude vyplněno.

Už na konci roku 2003 zveřejnil prestižní americký časopis Foreign Affaires článek Daniela Bymana z Georgetownské univerzity a Brookingského institutu nazvaný Na řadě je Hizballáh? - Should Hezbollah Be Next?. Stať upozorňovala, že po svržení režimu Saddáma Husajna v Iráku se mnozí ve Spojených státech domnívají, že Hizballáh by měl být příštím cílem USA v jeho válce proti teroru. V každém případě vojenské křídlo Hizballáhu má podíl na celé řadě teroristických útoků proti Američanům ve světě a podle některých vyjádření představitelů CIA je nebezpečnější než sunnitská al-Kaida.

Únosem izraelského vojáka 12. července šíitský Hizballáh vyjádřil překvapivou solidaritu se sunnitskými bojovníky z hnutí Hamás, kteří svádějí ozbrojené střety s izraelskou armádou v Gaze. Ale nejen to - Hizballáh prokázal i špatný odhad situace. Izrael využil nabídnutou příležitost a tvrdě odpověděl.

Třetí Izraelsko-libanonská válka vykazuje obdobný nepoměr sil jako války předcházející. Je také spojena s velkou krutostí. Představa o tom, že lze zničit skupiny Hizballáh rozptýlené v prostoru a mezi obyvatelstvem pomocí leteckých útoků je strategie, která si vyžaduje ničení infrastruktury, vesnic a celých městských čtvrtí. Nutně ji doprovázejí i velké ztráty civilního obyvatelstva. A také pocit, že cílem izraelské vojenské operace v Libanonu je kolektivní trest. Doplácejí na ni totiž všichni Libanonci bez ohledu na to, zda se jedná o křesťany, sunnity nebo šíity.

Na požadavek bezpodmínečného příměří, se kterým přišel okamžitě po začátku nové války generální tajemník OSN Kofi Annan a k němuž se po masakru v Kana připojila i Evropská unie, reaguje Izrael odmítáním. Opírá se přitom o pomoc Spojených států, které přispěchaly s tezí o potřebě »trvalého míru«. To je eufemismus, který zakrývá požadavek konečného řešení otázky Hizballáhu - jeho zničení.

Představa, že bombardování může libanonskou vládu přinutit k tvrdší politice vůči Hizballáhu, je nereálná. Hizballáh v loňských volbách posílil své postavení v parlamentu a jeho prestiž podle posledních zpráv z Libanonu během války roste. Bejrútská vláda byla slabá a válkou se stává bezmocnou. Vize úzkého nárazníkového pásma na jihu Libanonu obsazeném vojáky OSN či NATO je naivní, neboť přes tento pás rakety Hizballáhu do Izraele doletí.

Zatím všechny války v Libanonu ukázaly, že vojenské řešení je jen dočasné.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom