Ještě dřív však neztrácejme ze zřetele známý fakt, že po možných dvou neúspěších představit v parlamentě důvěry hodnou vládu (s prezidentem republiky jako pověřujícím možného premiéra), přichází ve třetím kole jako nominující předseda parlamentu. To je stále možný odkrytý šach na ODS, že by případný sociální demokrat v čele Poslanecké sněmovny tuto nominaci svěřil (komu jinému?) --- Jiřímu Paroubkovi... A pak se uvidí. Mohou to být nejen týdny, po něž by nebyl stále ustaven tým nové vlády, která by pak měla po svém zkompletování lhůtu zase ještě další měsíc před nutností požadovat důvěru parlamentu. Pokud by i ta třetí vláda narazila a byla odmítnuta, zase jsou tu nemalé možnosti. Pokud by nakonec došlo k rozpuštění Parlamentu ČR, ta posléze jmenovaná (a důvěry PČR postrádající) třetí vláda má dalších 60 dní (čl. 17 Ústavy ČR) na to, než bychom měli novými volbami ustaven nový zákonodárný sbor, opět o sudém počtu 200 poslanců. A pak by záleželo na výsledku voleb, kdo by byl pověřen sestavením další vlády. Přičemž ta z toho předchozího "třetího kola" by byla do své případné demise ve výkonných pravomocích v čele státu. Na všechno tu kupodivu bohužel termíny stanoveny nejsou (a obtížně být mohou).

Odtud ta setrvalá potřeba ODS mít aspoň nějaké --- byť ne zcela jisté --- záruky, pokud by měla zprůchodnit volbu L. Zaorálka předsedou PČR; tím, že by se ČSSD nebránila tomu, aby svým předběžným souhlasem s Topolánkovou koaliční vládou umožnila aspoň začít normální chod zákonodárné a výkonné moci ve státě. Přitom právě Lubomír Zaorálek se už nechal slyšet, že dosavadní ne zrovna úspěšné Topolánkovy kroky kolem zdárného prohlasování funkce předsedy PČR (M. Němcová, ale i kompromisně vůči ČSSD vytypovaný J. Kasal) jsou dostatečným dokladem k tomu, aby byl projekt ustavení nové vlády svěřen druhému na tahu, totiž právě ČSSD. Což je ovšem stěží myslitelný krok, uvážíme-li, že ten druhý na tahu je v záloze až na třetí pokus. Přičemž tu máme před sebou onen jako "gambit" teď zde označený tah Topolánkův: možnou spolupráci na případné čtyřkoalici. Nelze přehlédnout, že J. Paroubek nespěchal s nějakým okamžitým vstřícným setkáním spolu s M. Topolánkem.

Samozřejmě žetu na prvním místě je ta nejméně pravděpodobná alternativa, vzájemné --- byť velmi obtížné --- dohody na společném vládním programu. Na posledním místě pak je --- snadno pochopitelné --- ignorování možnosti vzájemně přijatelných kompromisů z obou stran; byť by takové hledání bylo v zájmu ČR a jejích obyvatel. Někde blíže té třetí možnosti pak zůstává jakási aktuální tolerance vůči ustavení Topolánkovy koaliční třístranné vlády; se setrvalou možností kdykoli přijít s návrhem na nedůvěru této ještě teď nejmenované vládě.

Nuže vraťme se k tomu, co bylo naznačeno výše. ČSSD tím, že má stále svou (teď už problematicky "koaliční", ale přesto svou) vládu, nemusí příliš spěchat s ustavením vlády nové, v níž by třeba ani nebyla. ČSSD i tím, že by vedla "jakoby" debaty o programu s ODS a jejími dvěma partnery, nic neriskuje. A její vládní čas běží dál...

Černého Petra teď si ovšem Topolánkovou jistě nečekanou kartou vytáhla ČSSD. Jenže je to pořád ještě na počátku těch problematických hrátek o moc. Co je nějakých pět týdnů v životě státu? Spěchat s tou hrou, přitom s viditelnými znaky pokroku, musí Mirek Topolánek. Jiří Paroubek ovšem musí být nanejvýš opatrný. Není možné odvolávat se jen na to, že "je to pro občany", když někteří ti občané jsou rozděleni 100 : 100, a delší čekání na ústavně způsobilou vládu může dále zamíchat voličskými preferencemi. ČSSD by mohla v příštích volbách --- podle toho, jak se teď zachová --- ztratit nejednoho svého aktuálního voliče na účet svého levicového levobočka, KSČM. Nemluvě o dalších možných preferencích včera či dnes zklamaných voličů...