A potom stravování. Zde je potřeba říct, že dnes medicína vychází z koncepce farmakonutrice. Laicky řečeno, že to, co jíme, může svým složením léčit. To opravdu nepořídíte v restauraci za rohem nemocnice a opravdu jde o trochu jiné ceny.

Doplatky na léky se v principu odvozují od rozdílu mezi maximální cenou stanovenou ministerstvem financí a úhradou pojišťoven. Některé lékárny jí využijí beze zbytku, jiné ne. Ale také některá lékárna nakupuje za jednu cenu a druhá za vyšší. Obvykle se to odvíjí od obratu. Proto jsou nemocniční lékárny levnější. Mají větší obrat a nevyužívají marži ad maximum.

Nemocniční režim s raním buzením má svojí logiku a je těžké o něm diskutovat s laikem. Je střídání sesterských služeb, jsou termíny vizit, jsou termíny rozpisů léčby a to že někomu se chce pospat tam asi někdy nezapadne. Ale sestry opravdu nerozdávají teploměry ráno pro svoje potěšení.

V zemích, kde jsem pracoval, je nejkratší doba hospitalizace v USA. Avšak ne proto, že by zdejším nemocným nechutnala nemocniční strava, ale proto, že všichni žijí z kreditu a každý den kdy nevydělávají je pro mnoho lidí existenční ohrožení.

Nevím přesně co pan Pečinka myslel svým článkem, ale zdravotní péče je buď správná, nebo ne. Může být kompletně hrazená pojišťovnou nebo částečně pacientem nebo úplně pacientem. To se může odrazit například v termínech, ale nikdy ne v kvalitě.

Standardní a nestandardní jsou pojmy, které medicína nezná. Nebo alespoň já je v medicíně neznám. A popravdě řečeno se je učit nechci a nebudu.