Od poloviny 19. století probíhaly na území obývaném pobaltskými národy procesy národního obrození podobné českému národnímu obrození o půl století dříve. Carská vláda se snažila o intenzivní rusifikaci místního obyvatelstva a systematicky dusila represemi "podezřelé" politické aktivity. Během 19. století proběhlo několik krvavě potlačených protiruských povstání. Národně osvobozenecké hnutí se výrazně projevilo za ruské revoluce v roce 1905, kdy byla např. v Estonsku založena Národně liberální strana požadující na Rusku autonomii. Po únorové revoluci roku 1917 Prozatímní vláda skutečně Estonsku autonomii udělila. Zhroucení Ruska během bolševické revoluce využily všechny tři baltské národy k vyhlášení samostatnosti. Nabytou svobodu si byly nuceny uhájit v boji s německou i Rudou armádou. Sovětská vláda se na základě mírové dohody z února 1920 navždy vzdala území pobaltských států. Společnost národů uznala nezávislost pobaltských republik 22. září 1922.

Sovětský svaz se ovšem úsilí o znovuzískání pobaltských republik nevzdal. Prováděl intenzívní špionáž a připravoval prosovětské spiknutí. Politická situace v Pobaltí se vyznačovala velkou nestabilitou a postupně byly vytvořeny autoritářské pravicové režimy, které inklinovaly k fašismu italského typu. I přes tento fakt vzpomínají obyvatelé Pobaltí na meziválečné dvacetiletí jako na zlatou éru své historie podobně jako Češi na první republiku.

Politických práv bylo sice zjevně méně než v ČSR -- byly zakázány politické strany a političtí odpůrci byli vězněni -- nicméně obyvatelé Pobaltí srovnávali své životní podmínky se Sovětským svazem. O míře represí v obou systémech svědčí například fakt, že diktatura Kãrlise Ulmanise (1934-1940) nevynesla v Lotyšsku ani jediný trest smrti za protistátní činnost, zatímco ve stejné době nechal Stalin vyvraždit kulkami popravčích čet či v koncentračních táborech třetinu z dvěstětisícové lotyšské menšiny v Sovětském svazu.

Celé meziválečné období je v pobaltských státech hluboce ovlivněno obavami ze ztráty těžce nabyté nezávislosti. Ve druhé polovině 30. let se k nebezpečí ze strany Sovětského svazu přidalo i riziko vyplývající z narůstající moci Německa. V srpnu 1938 došlo k podpisu paktu o neútočení mezi Německem a SSSR (pakt Molotov-Ribbentrop), který pro obyvatele Pobaltí znamenal totéž, co pro nás Mnichov. Tajným dodatkem došlo k rozdělení sfér vlivu, kdy Pobaltí mělo připadnout Sovětskému svazu. V červnu 1940 obvinil SSSR pobaltské republiky z agrese a pod touto záminkou je obsadil. Nově vzniklé parlamenty byly nuceny odsouhlasit připojení svých zemí k Sovětskému svazu. Oddíly NKVD vzápětí v obsazených zemích rozpoutaly vlnu brutálního teroru. Členové vlády, vojáci, policisté a příslušníci státní správy byli hromadně likvidováni a odvlékáni do sibiřských lágrů. Národní inteligence byla zastrašována. Drastické zkušenosti s roční vládou Sovětů vedly ke vzniku hlubokého nepřátelství k SSSR, k hromadné emigraci a ilegálnímu odporu. Zatímco před sovětskou anexí byly v Lotyšsku a zejména v Litvě silné protiněmecké nálady, naděje na osvobození se po anexi začaly upírat právě na Německo. Estonští emigranti ve Finsku již na jaře 1941 ochotně vstupovali do služeb Abwehru, který nedaleko Helsinek zřídil výcvikový tábor, a po vyhlášení války byli vysíláni do sovětského týlu.

Ve všech republikách vítala převážná většina obyvatelstva vojáky Wehrmachtu jako své osvoboditele. Litevci vyhlásili obnovení nezávislosti, vytvořili prozatímní vládu a jejich povstalecká armáda vyhnala sovětské jednotky z většiny litevského území ještě před příchodem německých oddílů. V Estonsku povstalci ovládli značnou část země a udrželi ji po řadu týdnů až do příchodu německé armady. NKVD odpověděla tím, že postřílela politické vězně v Rize a Tallinu - o život tak přišlo mnoho set nevinných obětí. Po osvobození došlo na krvavé domácí účtování se stoupenci sovětské okupace, kdy počet obětí lynčování jen v Lotyšsku přesáhl deset tisíc.

Nacisté naprosto neměli v úmyslu obnovit nezávislost Pobaltí a vytvořili komisariát Ostland. Počáteční masová podpora Německa začala s prodlužováním války a válečným rekvírováním pochopitelně klesat, nicméně až do konce války zůstala většina obyvatelstva přesvědčena, že německá strana představuje "menší zlo". Tři roky trvající německá okupace byla výrazně mírnější než v Bělorusku či na Ukrajině a teror se zaměřoval na komunisty, které většina obyvatel beztak - v celku logicky -- považovala za vlastizrádce. Obětí byli pochopitelně rovněž Židé. Je smutnou skutečností, že antisemitismus byl v Pobaltí, stejně jako kterékoli jiné části carského Ruska, široce rozšířen. Při udávání a likvidaci židovského obyvatelstva často pomáhali místní lidé. Jenže co se antisemitismu týče, neměli si pobaltští nacionalisté se sovětskými co vyčítat. Sovětské bezpečnostní orgány byly antisemity doslova zamořené, v době sovětsko-německého paktu ve služebnách NKVD zcela běžně visely vedle sebe portréty Stalina a Hitlera. Židé byli coby záškodníci, špióni a protisovětské živly odhalováni jako první a úspěšně napomáhali plnit kvóty NKVD pro přísun čerstvé krve do pracovních lágrů nebo před hlavně popravčích čet.

Službou v nejrůznějších složkách německé armády, místní domobrany, policie a Todtově organizaci prošlo podle nejstřízlivějších odhadů 90 000 Estonců, 50 000 Litevců a 160 000 Lotyšů. Byli mezi nimi přesvědčení fašisté i vlastenci, přesvědčení, že právě to je cesta k obnově nezávislosti vlasti. Protižidovských pogromů a válečných zločinů se účastnila jen menšina z nich. Zvlášť problematické bylo působení lotyšského policejního pluku (Lettische Freiwillige Polizeiregiment Riga), který od podzimu 1943 bojoval proti běloruským partyzánům. V prvních měsících roku 1944 se sedm lotyšských praporů účastnilo protipartizánské akce na hranicích s Běloruskem, kdy bylo zničeno několik set vesnic a hromadně likvidováno civilní obyvatelstvo.

Po dobytí území baltských států sovětskou armádou následovala masová pomsta ze strany sovětských represivních složek, které se otázkami konkrétní viny věru nezabývaly. Obyvatelstvo bylo decimováno popravami, rozsáhlými deportacemi a tvrdou rusifikací zbylého obyvatelstva. Demografická situace měla být navždy změněna hromadným přesídlením ruského obyvatelstva do Pobaltí, aby se zabránilo obnovení nezávislosti pobaltských států. Odpovědí byl odhodlaný ozbrojený odpor obyvatelstva, který armáda a NKVD likvidovaly jen s největšími obtížemi terorem proti civilnímu obyvatelstvu a přeměnou rozsáhlých území v jeden rozsáhlý koncentrační tábor. Poslední partyzánské oddíly byly likvidovány až v polovině 50. let.

20. estonská dobrovolnická divize SS zmíněná panem Klimentem byla vytvořena jako reakce na bezprostřední hrozbu Rudé armády, která se přiblížila k estonským hranicím. Její základ tvořili vojáci a důstojníci sloužící dříve ve finské armádě a byla doplněna dobrovolníky z řad civilního obyvatelstva. Velice záhy byla vržena na frontu, kde byla po několikaměsíčních těžkých bojích v srpnu 1944 prakticky zlikvidována. Její zbytky byly evakuovány do německého Slezska a tam také poraženy.

Československo zaplatilo za své osvobození a obnovení státnosti anexí Zakarpatské Ukrajiny, zastřelením několika civilistů v důsledku "omylů" opilými sovětskými vojáky, znásilněním menšího počtu žen a odvlečením několika stovek československých občanů do sovětských koncentračních táborů, tedy relativně nevelkou cenu. Pro pobaltské národy byla tato cena nepoměrně větší, protože agresor bojoval na vítězné straně koalice. Válka pro ně neskončila osvobozením, ale potvrzením okupace a pokračováním teroru. Revidovat výsledky 2. světové války není třeba. Byly už revidovány zhroucením Sovětského svazu, obnovením státnosti pobaltských zemí a vytvořením liberálně-demokratických systémů v této oblasti.