Nejkřiklavějším nedávným případem byl poněkud diletantský pokus sdružení autodopravců ČESMAD, kteří vytáhli za pomocí profesionálních PR agentur s mediální masáží pod heslem "Jedeme v tom spolu" nebo i pokusem přímo zde na BL zvrátit poměrně vyhraněný názor české veřejnosti o škodlivosti tohoto sektoru ekonomiky, alespoň v její současné podobě.

Posledním předvolebním útokem v řadě je však celá třetí strana v deníku Právo z 11. dubna 2006. Hlavní článek k tématu ohlašuje bombastickým tónem, "Bursíkova ekodaň by šokově zvedla ceny" s podtitulem, "Tvrdí to experti ČVUT a pražské VŠE. Podle nich by jeho návrh poškodil hlavně sociálně slabší skupiny," přičemž polovina stránky je zaplněna výmluvnou sérií hrozivých grafů v sekci zpravodajství, na deník Právo zcela netradičně velkých nejen svým počtem, ale i velkostí.

Takže základní potřebné ingredience lehké manipulace jsou pohromadě, šokující odhalení, výmluvná slova expertů i doprovodné grafiky a na závěr jen drobný doplňující článeček vysvětlující pozici druhé strany, tedy plán kompenzování růstu cen energií snížením ceny práce nižším odvodem pojištění a investicí do efektivnější energetiky. Ale jaké jsou vůbec skutečné příčiny ke změně energetické politiky prostřednictvím EDR?

Česká republika učinila unijní závazek, že implementuje EDR k 1. lednu 2008, pozornost se tedy soustřeďuje na výši budoucí minimální sazby. ODS a ČSSD propaguje co nejmenší sazbu, KDU-ČSL, Zelení a možná i KSČM za určitých podmínek podporují sazbu vyšší.

Racionální a naprosto výchozí bod celé debaty v Právu samozřejmě zcela chybí a to fakt, že nejen díky neovlivnitelným přírodním dispozicím, ale i politickému vývoji je ČR jedna z nejvíce závislých zemí na dovozu své primární energie a že je třeba s tímto faktem začít urychleně něco dělat.

Podle údajů Výzkumného ústavu hnědého uhlí v Mostě a dat které ČR posílá mezinárodním agenturám jsou naše zásoby černého uhlí odhadovány ne déle než do roku 2030 a méně kvalitní hnědé uhlí především z povrchových dolů zbývá do roku 2100. Tento předpoklad ovšem platí za stávající úrovně těžby, jakýkoliv meziroční nárůst například pro potřeby akutní náhrady výpadku jiné složky energetického mixu bude znamenat aplikováním prosté exponenciální aritmetiky podstatné zkrácení možnosti těžit z těchto rezerv a to o několik desetiletí.

V otázce cen plynu autoři zprávy o dopadech daňové reformy z ČVUT a VŠE citované v Právu neuvádějí podle jaké metodiky a zda vůbec zohledňují růst cen této komodity na světových trzích. Je totiž pravděpodobné, že v případě nárazového zvýšení cen by vyšší zdanění v rámci EDR hrálo již jen druhé housle a ve skutečnosti dávalo spíše manévrovací prostor pro případné snížení daňové zátěže energií. Podobně jako dnes vyšší zdanění benzínu dává možnost upustit páru při šokovém zdražení ropy na světových trzích.

Autoři zmíněné zprávy s největší pravděpodobností používají jako základ cen ve svých výmluvných grafech pouze extrapolaci růstu poptávky pro příštích deset let, což je naprosto zavádějící zjednodušená metodika, která nás v polovině 90let stála již jedno chybné rozhodnutí a to s plynofikací obcí. Kdy trvalý cenový nárůst plynu přišel v podstatě v zápětí a v rozporu s předchozím doporučením zahraničních poradců (IEA) o takřka nekonečných zásobách plynu za přívětivé ceny, byla to naprosto zbytečná investice, kterou obce mohly použít raději v lokálních kogeneračních centrech na biomasu případně modernizaci starší infrastruktury tepláren apod.

Jak ukazují poslední údaje z vývoje trhu na severoamerickém kontinentu ceny plynu zde vzrostly během tří let o 300% po přehodnocení původně optimistických představ o skutečných zásobách plynu v důsledků dosažení maximálního vrcholu těžby, která se po období krátké stagnace začíná propadat. Podle společnosti Exxon je již extrakce na tomto kontinentu definitivně ve fázi poklesu a po roce 2010 se dá očekávat výrazné zhoršení situace, tedy větší meziroční procentuelní výpadek, pravděpodobně v oblasti až 10% za rok.

Na evropském kontinentu je situace údajně příznivější s optimistickým předpokladem dosáhnutí vrcholu pro plyn až kolem roku 2030, bohužel hodnověrné audity ke stavu především ruských nalezišť nejsou v tomto případě přístupné. Jediné stanovisko z ruské strany a operujících těžařských firem je, že tradiční naleziště na západní Sibiři pomalu dosluhují a investice do oblasti východní Sibiře budou vzhledem k chybějícímu zázemí astronomické a s patřičným efektem na vývoj cen, nehledě na to, že tento plyn je primárně určen pro export do Asie. Rusko zaznamenává také rostoucí spotřebu pro vlastní ekonomiku, což opět promluví do volné kapacity pro export. Někteří experti se také domnívají, že nedávná konsolidace exportních cen ruského plynu i pro Ukrajinu, Gruzii apod. nesouvisí primárně se zahraniční politikou, ale s narůstající technickou obtížností extrakce plynu na ruské straně.

Z jiné oblasti, extrakce plynu v Severním moři konkrétně v britském sektoru prodělává kolaps, meziroční procentuální výpadek těžby blížící se 10% nahrává spíše pesimistickým scénářům a je třeba jej brát jako varování i vzhledem k agresivitě uzavírání náhradních energetických kontraktů s LNG. ČR je sice součástí tranzitní plynovodní sítě do západní Evropy, ale rozhodně nebude nikdy určovat ceny kontraktů, konečný příjemce směrem na západ bude mít vždy finančně navrch a určovat pravidla hry ze strany kupujícího.

Samozřejmě, že existují i jiná perspektivní naleziště, například obrovský potenciál má oblast na pomezí Iránu a Kataru, ovšem jak s oblibou říkají geologové nelze těžit něco co ještě nebylo ani zpřístupněno. Výstavba hypotetického konektoru z Evropy nebo stavba sítě námořních LNG terminálů pro zkapalněný plyn si vyžádá mohutné investice a čas. Shrnuto, světové a evropské ceny plynu ve střednědobé perspektivě s velkou pravděpodobností značně porostou a to bez ohledu na zavedení EDR v ČR či jiných přání místních politiků.

Z hlediska konvečních kapalných fosilních paliv je situace také velice napjatá díky historicky nejnižší volné kapacitě ropy na trhu a to v důsledku rostoucích nákladů spojených s extrakcí. Kdy původně levně získávanou ropu z tradiční supergigantů nahrazují menší ložiska, hlubší a draží vrty čím dál více vzdálené od pobřeží, případně energeticky náročnější rafinace rostoucího podílu méně kvalitní ropy, úbytek zkušených pracovníků, nedostatek těžařské techniky pro rostoucí počet menších vrtů atd. Dále přiblížení se polovině konvečních vytěžitelných zásob vyvolává extremní tlak na možný šokový růst světových cen - toto téma bylo na BL již otevřeno z mnoha stran.

Další argument zprávy ČVUT a VŠE, kritizující možné znevýhodnění české ekonomiky oproti konkurenci přílišným zdaněním energií je opět zavádějící. Pokud energetická efektivita ekonomiky ČR je jedna z nejhorších v Unii, kdo bude ve skutečnosti prohlubovat své nevýhodné postavení při realistickém předpokladu výrazného budoucího růstu cen energií na světových trzích?

Zatím jediný solidní protiargument, který ovšem ani nezazněl v domácí debatě je spoléhání se na možnou destrukci poptávky především v asijských zemích, bohužel jak se ukazuje poptávka je tažena v těchto regionech především vyšší střední třídou a je mnohem více elastická než se původně předpokládalo takže například ani růst cen ropy v oblasti $70-100 za barel ji výrazně neovlivní.

Otázka tedy stojí do jaké míry a zda-li je vůbec možné zajistit postupné vyvázání ekonomiky ČR z těchto externích rizik pro které nemá dnes valné kontrolní mechanismy, případně jaké lze tedy vůbec použít nástroje.

První krok je samozřejmě ten relativně nejsnáze proveditelný a dlouhodobě nejekonomičtější, tedy postupné snížení energetické náročnosti domácího průmyslu. To ovšem bez razantního ekonomického signálu s dlouhodobou garancí platnosti legislativy (konsensus většiny politické reprezentace) v podobě ucelené koncepce jako kombinace trhu s emisemi ve spolupráci s EDR a energetických auditů nebude možné efektivně provést.

Pokud půjdeme cestou dalšího otálení a polovičatých řešení bude konečné riziko mnohem vyšší, především pro nízko příjmové skupiny bude jakákoliv případná větší strukturální nestabilita v cenách dovážených energií v současném nezměněném prostředí znamenat naprosté existenční tsunami.

Jestliže se podaří zavedením EDR stabilizovat energetickou situaci v ČR je pak dalším přirozeným cílem se zamyslet zda je reálné uvažovat o částečné případně plné energetické soběstačnosti v delším horizontu za využití obnovitelných zdrojů vhodných vzhledem k lokálním podmínkám. Celkový vysoký primární energetický příjem na hlavu a dosavadní nastavené trendy v současné české společnosti však ukazují, že podobná a drastickým vnějším vlivem nevynucená alternativa prostě reálná není a pravděpodobně nikdy nenastane, ale to by bylo předmětem jiné diskuze. Link1 http://www.jedemevtomspolu.cz/ Link2 a reakce na něj http://www.blisty.cz/art/27519.html