Připadá mi, že v dnešní době čelíme téměř propagandistickým silám, které se snaží ve společnosti zvýšit prestiž homosexuálů, aniž by si však tito propagandisté uvědomovali, že člověk nemá hodnotu proto, že je homosexuál, ale proto, jaký má charakter, cíle, chování, postoje.

Bohužel jde také o téma, které je velice citlivé, a ne každý se na něj dokáže dívat střízlivě, logicky, nezaujatě a bez ovlivnění vlastními subjektivními pocity a dojmy. Možná i proto si debatu o registrovaném partnerství zvolil premiér Paroubek jako vhodný způsob, jak tlakem na poslance své strany, kterým má v úmyslu zajistit přehlasování prezidentova veta, ukázat sám sebe jako politika, kterému leží na srdci problematika menšin, diskriminace, lidských práv, a přihřát si tak trochu populisticky předvolební polívčičku.

Jak odpůrci, tak zastánci tohoto zákona jsou ve svých názorech neústupní, až bojovní, a přesvědčeni o své pravdě. Jsou však jejich stanoviska správná a bez rozporů?

Propagátoři přijetí zákona se odvolávají na údajnou diskriminaci homosexuálů v české společnosti, a zákon o registrovaném partnerství vidí jako "signál, že spolu žijící páry stejného pohlaví jsou plnoprávnými a nediskriminovanými členy společnosti" (odstavec D Důvodové zprávy předkladatelů zákona). Odvolávají se na evropské rezoluce proti diskriminaci osob stejného pohlaví, a popisují problémy homosexuálních párů za dnešních podmínek (např. nemožnost dovědět se o zdravotním stavu partnera, který byl hospitalizován). Přitom se jedná o záležitosti, které je možné řešit například plnou mocí.

Odpůrci zákona, kteří se rekrutují z konzervativního politického spektra, apelují především na tradiční, konzervativní hodnoty. Manželství je pro ně posvátné a hodné ochrany státu, protože je to instituce, která zajišťuje společnosti její růst a prosperitu.

Odvolávají se na současný úpadek rodiny, stále větší počet rozvodů, a varují, že přijetí zákona o registrovaném partnerství by mohlo být dalším hřebíčkem do rakve dnešního manželství, ba i celé společnosti. Případně upozorňují, že pokud státem kontrolované a zaštiťované manželství existuje především kvůli podpoře výchovy dětí, není potřeba, aby stát kontroloval i partnerství osob stejného pohlaví, protože ta se na růstu populace nijak nepodílejí. Další konzervativní odpůrci zákona o registrovaném partnerství upozorňují, že přijetí zákona povede k dalším požadavkům homosexuálních párů, zejména požadavek adopce dětí. Tyto argumenty jsou všeobecně známé. Liberálové zase namítají, že zákon o registrovaném partnerství zbytečně zvyšuje státní regulaci a zasahuje zbytečně do soukromí lidí.

Oba postoje v sobě jistě mají několik zrnek pravdy. Je například pravda, že pokud stát podporuje rodinu jako prostředí výchovy dětí, není důvod, aby stejně podporoval partnerství homosexuálních osob. I když je pravdou, že mnohá manželství neprodukují potomky, a že velká část dětí je vychovávaná v neúplných, a tedy z pohledu tradičního pohledu nestandardních, rodinách. Pravdivá je i námitka, že zákon je etatistický a zvyšuje moc státu nad jednotlivci. Na druhé straně by se dalo souhlasit i s názorem, že před zákonem si jsou všichni lidé rovni, a stejně jako existují sezdané smíšené páry, které však nemají žádné děti, může stát stejným způsobem registrovat i páry stejného pohlaví. A obhajitelný je i názor, že schválení zákona nikomu neublíží, a těm, kterých se týká, pomůže.

I když se konzervativci často pokládají za obhájce svobody jednotlivce a práv, právě postoj k zákonu o registrovaném partnerství ukazuje, že to není tak docela přesné. Například tajemník prezidenta republiky Ladislav Jakl v článku Homosexualismus jako státní ideologie píše, že "...odpůrcem (zákona) může být i zastánce svobody jednotlivce a přesvědčený antietatista." Přitom v dalších větách svého článku obhajuje etatismus v podobě státního dohledu nad manželstvím, a definuje jej jako veřejnou instituci.

Ale je manželství skutečně veřejnou institucí? A je dohled státu nad manželstvím předmětem veřejného zájmu a veřejného blaha? Jsem si jistý, že to tak není. Manželství přece nikdy není zakládáno za účelem podílet se na růstu populace, za účelem prosperity společnosti. Jde především o dobrovolný svazek dvou lidí, kteří k sobě cítí lásku, a tento svazek není podmíněn státní regulací -- fungoval by stejně v komunistické diktatuře (pokud by svým občanům dovolila vybírat si partnery podle svého), v dnešní sociálně demokratické společnosti, i ve státě, který by manželství nijak nereguloval.

Manželství tedy nemá se státem a společností žádnou přímou souvislost, jde o soukromý vztah dvou lidí, bez závazků vůči státu, a stejně tak stát nemá žádné logické závazky vůči manželství. Myšlenka, že stát má za úkol podporovat a motivovat populační růst, je projevem kolektivismu a etatismu, který vidí jednotlivce a jeho osobní zájmy jako podřízené zájmům celé společnosti. Ano, společnost z fungujících rodin skutečně vzkvétá a rozvíjí se, jenomže jde o spíše důsledek soukromých, sobeckých aktivit a zájmů jednotlivců, než o důsledek jejich cílevědomé snahy rozvíjet společnost a pomoci jí růst.

Pokud se nad celou věcí zamyslíme tak, jak jsem popsal v předchozím odstavci, a zavrhneme názor, že společnost nemá oprávněný zájem na tom, aby podporovala instituci manželství, odpadá tak jeden z hlavních důvodů, proč by nemělo být partnerství osob stejného pohlaví postaveno na roveň soužití partnerů opačného pohlaví. Oba způsoby soužití jsou si v tomhle ohledu sobě rovné -- jde o soužití svobodných lidí, které k sobě váže určité citové pouto (různé svazky z rozumu ponechejme stranou), bez ohledu na to, zda jde o heterosexuály nebo homosexuály. A protože, jak jsem napsal, stát nemá vůči těmto svazkům žádné závazky, ani ony vůči státu, měly by oba druhy partnerství mít před zákonem stejná práva a povinnosti. Pokud stát reguluje a zákony upravuje manželství, z důvodu například ochrany majetku partnerů, nebo z důvodu hmotného zabezpečení ve stáří, měl by stejný postoj zastávat i vůči partnerům stejného pohlaví, a to bez jakýchkoliv rozdílů -- včetně adopce dětí.

Mnohem adekvátnějším postojem k celé problematice registrovaného partnerství, namísto planých debat o právech homosexuálů a hádek na téma xenofobie, by však bylo rozvířit debatu o obecné nutnosti státní regulace jakéhokoliv partnerství, a zdůraznění toho, že jakékoliv soukromé svazky mezi dvěma dospělými a svéprávnými osobami by neměly být zaměňovány za veřejnou instituci.