Zatím lze spíše tvrdit, že svět se amerikanizuje. Dobře to vystihl Mervyn Davies ve Financial Times, když napsal: "Zápaďané dnes uskutečňují ambice asijských společností v plné šíři". Snad nejlépe je to vidět v Šanghaji, která zdařile začíná konkurovat Hongkongu. Světově věhlasné firmy v honbě za novými odbytišti pomáhají budovat infrastrukturu, o které by se samotným domorodcům ani nesnilo. Ale co se týká společného asijského trhu, je to zatím spíše vize. I když mají tyto dvě asijské země mnoho společného - například přelidnění, nedostatek vody, energetických a surovinových zdrojů i problémy s nezaměstnaností - nelze pominout, že Indie představuje "největší demokracii světa" zatímco Čína stále ještě komunistický režim. navíc se jejich přirozené rivality snaží využít stávající velmoci, USA a Rusko, ve svůj prospěch.

V poslední době je to například boj Číny a Indie o kazašskou ropu i když soupeření lze vypozorovat ve všech oblastech. Spojené státy Indii nabízejí strategické partnerství (americký velvyslanec David Mulford prohlásil, že "politikou USA je pomoci Indii stát se hlavní mocností 21. století"), které jde od prodeje bojových letadel, raketových systémů až po civilní jaderné elektrárny. To ale Američanům nebrání v uzavírání obdobných kontraktů s Čínou. Jejich vztahy se zlepšily zejména po atentátech z 11. září, kdy Čína nabídla pomoc proti terorismu, ale svoji roli sehrálo i její mlčení v době války v Iráku. George Bush, který po svém nástupu do Bílého domu označil Čínu za strategického konkurenta, musel také vzít v potaz i zlepšující se vztahy mezi Čínou a Ruskem. Nedávné námořní manévry obou zemí, jejichž součástí bylo právě cvičení proti terorismu, zneklidnilo Američany, kteří se cítí ohroženi ve svých zájmech na Dálném východě. Rusové chtějí realizovat manévry i ve spolupráci s Indií, která je též významným odběratelem jejich zbraní. A kruh složitých vztahů uzavírá Japonsko, jež se oprávněně cítí ohroženo zejména svým čínským sousedem a hledá proto tradičně oporu v USA.

Vztahy mezi Indií a Čínou

Srovnání uvedených problémů a jejich řešení je nejen zajímavé, ale hlavně důležité z hlediska výsledného efektu, který může výrazným způsobem ovlivnit světovou ekonomiku i bezpečnost.

Při hodnocení životní úrovně obou zemí se vnucuje otázka, zda byla komunistická kulturní revoluce v Číně menší "zátěží" než britská koloniální minulost? Srovnání je obtížné v důsledku nových podmínek, které sebou přináší populační exploze (Indie měla v roce 1951 "pouhých" 361 milionů zatímco dnes vysoce překračuje miliardu a ročně přibývá kolem 20 milionů nových obyvatel). Oproti značně pochybeným, ale rozšířeným tvrzením, že čínská ekonomika jde rychleji kupředu, neboť totalitní režim může kontrakty se Západem nadirigovat, indický profesor ekonomie Shankar Acharya vysvětluje příčiny hospodářského zaostávání své země zejména tím, že import byl přísně regulován (zdaňován), aby neohrozil místní ekonomiku. Důsledkem pak byl nezájem zahraničních investorů. Možná ale ještě významnějším faktorem zde je naprosto nedostatečná dopravní infrastruktura. Vzdálenost pouhých 200 km na hlavních tazích lze překonat asi za 6 hodin, což představuje průměrnou rychlost kolem 30 km v hodině. A vlaky od dob koloniální éry také mnoho změn nedoznaly. podnikání pak dále ztěžují přetrvávající těžké životní podmínky. Například velké světové operátory odrazují velmi nízké poplatky za mobilní služby, které jsou nejnižší na světě a představují hrozbu, že nepokryjí náklady. Přesto bylo dosaženo určitých úspěchů. Odhaduje se, že počet pevných telefonních stanic se za poslední čtyři roky zvýšil z 5 milionů na 45 milionů a počet mobilů ze 2 na 50 milionů.

Zelená revoluce

I když se počet obyvatel na hranici bídy oproti roku 1991 snížil o 20 procent, představuje dnes asi 300 milionů chudých. A téměř polovina indických dětí trpí podvýživou, zatímco v Číně je to už "jen" 12%. Svoji roli hraje také to, že v Indii je stále 46% analfabetů, což se týká zejména žen (pro srovnání - v Číně kolem 8%) a zemědělství je málo efektivní. Pracuje zde většina obyvatelstva. Navíc projekt tzv. "zelené revoluce", zahájený koncem 60. let, je v krizi. Jeho cílem bylo ukončit chronický hladomor v zemi. Ale indičtí farmáři, zejména v přelidněných oblastech, se stále nedokáží přizpůsobit modernímu zemědělství. Mezi hlavní příčiny patří malé plochy půdy, které farmářům patří. Většina malých farem má kolem 5 arů, což téměř vylučuje zakoupení moderních strojů. Neboť částky za prodanou úrodu by často nestačily ani na úroky. Navíc se počet těchto farem -- v důsledku tradičního způsobu života, kdy se majetek dělí mezi potomky -- stále zvyšuje. Krize se zostřuje i tím, že banky dávají přednost poskytovat úvěry velkým farmářům. To znamená, že ti menší se musí obracet na lichváře. To pak vede nejen k tomu, že nejsou schopni splácet ani po prodání veškerých produktů, ale dluhy se často dědí z otce na syna. Výjimkou nejsou ani sebevraždy ze zoufalství.

Sociální apartheid

Zabránit uvedeným praktikám je obtížné, neboť v zemi je i veliká korupce. Lichváři často financují politické strany v době voleb a dělají si tak co chtějí. Proto indický parlament 23. srpna přijal zákon, který by měl zajistit zaměstnání alespoň jednomu členu rodiny pracujícímu v zemědělství po dobu 100 dní v roce. Šlo by například o budování cest či kanálů. Hlavní nadějí ale zůstávají investoři z vyspělých zemí (USA, Japonsko a Čína), kteří jsou - bez ohledu na miliony chudých, milionů nositelů AIDS i jiných vážných nemocí, nebo tisíců vesnic bez vody a elektřiny - přitahováni hospodářským potenciálem tohoto subkontinentu. Indie je zajímavá i levnou pracovní silou (dokonce i v Číně je oproti ní příjem na hlavu téměř dvojnásobný) a hlavně ohromným trhem s mnohamilionovým obyvatelstvem. Ale jak upozornil Le Monde 23/9 2005, v Číně se objevuje jiné nebezpečí. Nerovné příjmy se zde prohlubují a představují riziko pro sociální mír. Komunistický deník Study Times přiznal, že již v roce 2004 průměrné příjmy činily 2 936 (297 euro) v zemědělských oblastech, ve městech pak kolem 9 422 yuanů. Podle posledních oficiálních statistik 10% nejbohatších Číňanů vlastní 45% veškerého bohatství země, zatímco 10% nejchudších vlastní jen 1,4%.

Řešením by mohla být intenzivnější industrializace a přesun obyvatel do měst. Ale zatím to vypadá, že megapole obou zemí zvládají příliv nových pracovních sil z venkova - většinou nevzdělaných, a proto těžko upotřebitelných -- velice špatně. v Číně je tento problém způsoben zejména přísnými byrokratickými opatřeními (například Číňan, který chce dostat povolení k pobytu v určitém městě, musí nejprve doložit, kde bude pracovat a bydlet), v Indii pak -- kromě uvedené zaostalosti - kastovní systém, který navzdory jeho zákazu v Ústavě přežívá a vytváří tzv. "indický apartheid". Ten se dotýká hlavně nejnižší sociální vrstvy. Tato kasta tak zvaných "nedotknutelných" či "nedotýkatelných" pracuje jen nepravidelně a vykonává ty nejhorší práce jako je čištění latrín, odklízení zdechlin (ale i mrtvol), zametání ulic a podobně. V lepším případě pak pracují jako námezdní dělníci a tvoří tak konkurenci příchozím z venkova. hned po opuštění letiště je možno vidět masy bezprizorních a živořících lidí, kteří žijí ze dne na den pouze díky příležitostným výdělkům nebo milodarům. Vážnost situace potvrzuje zpráva komise OSN, kde se konstatuje, že "absence politické vůle nastolit rovnost příležitostí ve všech oblastech nezávisle na pohlaví a původu bude mít velký vliv na budoucnost Indie a její úlohu ve světové ekonomice".

Největší koncentrace bídy je ve starých čtvrtích či různých "slumech" na okrajích měst. Lidé zde vegetují buď přímo na ulici, nebo v "lepším" případě v ubohých příbytcích postavených z kusů odpadního plechu, dřeva a zbytků plachet. Tyto podivné chatrče se táhnou kilometry podél nevábně zapáchajících stok, kde se místní chudina snaží připravit něco k snědku nebo provést alespoň základní osobní hygienu.

Chudoba -- a to platí pro obě země - jež s sebou nese nevzdělanost, tvoří začarovaný kruh: bez kvalifikace nelze nalézt zaměstnání dokonce ani v průmyslu, který již používá vyspělé technologie, a tím jsou další masy předurčeny k živoření. Na druhé straně statistické údaje jasně dokládají ohromný pokrok, který Indie, kde je negramotnost oproti Číně větší, učinila jak v ekonomice, tak i ve vzdělávání. Indie se v počtu vědeckých pracovníků řadí na třetí až čtvrté místo na světě, jejich reputace je vysoká a dobrou pověst v zahraničí má i indické vysoké školství. Snižuje se také celková negramotnost, která těsně po získání nezávislosti činila kolem 85%. Dnes, zhruba, kolem 30%. Ale je třeba brát v potaz skutečnost, že roční přírůstek indické populace je dvojnásobný, než je celkový počet obyvatel naší republiky. A nejvíce se rodí dětí v chudých rodinách, které nemají na vzdělání. Kdy, a zda vůbec, se podaří tuto populační explozi se všemi jejími důsledky zvládnout, je možné pouze odhadovat.

Dnes je jasné pouze to, že Indie brzy v počtu obyvatel překoná Čínu (ta totiž přijala přísnější opatření směřující k omezení porodnosti) a stane se nejlidnatější zemí světa. Bude tak muset řešit stále aktuálnější problémy kolem surovin, vody, energetiky. Navíc musí překonávat řadu specifik (v Indii se mluví několika jazyky, jsou zde velké rozdíly mezi jednotlivými etniky i pouhými zeměpisnými pásmy, v oblasti náboženství atd.). Do školství se tedy vkládají velké naděje. Ale i zde jsou velké problémy. ač dle indické Ústavy mělo být vzdělání bezplatné a povinné pro všechny děti do 14 let, praxe je jiná. Životní úroveň některých rodin je tak nízká, že i děti musí pracovat a přispívat na chod domácnosti.

Zvláštní kapitolu, u mnohých vyvolávající rozpaky, představují takzvaní "rikšové", kteří jsou se svou dvoukolkou ochotni za směšnou finanční částku uběhnout i kilometrové vzálenosti s místními obyvateli či turisty. Někdy se tito podvyživení tahači ale spíše jen plouží. Přesto na potenciální klienty neodbytně "útočí". Vláda sice již několikrát jednala o zákazu činnosti těchto nedůstojných povolání, ale zatím z toho vždy sešlo. Jednak se neví, co s těmito chudými, kteří pocházejí z nejnižších kast, jednak jsou rikši v malých uličkách původní zástavby těžko nahraditelné a v době monzunových dešťů, kdy se z ulic stanou řeky, jediným fungujícím dopravním prostředkem. Ani v Číně, kde je komunisté zakázali krátce po převzetí moci, nebyly plně vymýceny. V Pekingu je lze běžně najít minimálně při prohlídce "hutungů", starých čtvrtí, kterých se ale moc nedochovalo. Toto specifikum ale možná už brzy bude patřit všude k pouhým atrakcím asijského kontinentu. I když jeho zaostalost zdaleka není taková, jak by se při podobném srovnání mohlo zdát, nic není ztraceno.

Při optimální spolupráci by Asie ani zdaleka nemusela pro ostatní svět představovat jen hrozbu a globalizace -- okořeněná o tradice jednotlivých zemí -- by mohla vykrystalizovat v podobě všeobecně uznávaných univerzálních prvků.