Připomíná, že podle dostupných záznamů z jejich schůzky dne 31. ledna 2003 uvažoval prezident Bush o tom, že by Spojené státy vyslaly nad území Iráku své špionážní letadlo, v barvách ovšem OSN. Pokud by to Saddáma Husajna vyprovokovalo k útoku na dotyčné letadlo, byla by to dobrá záminka pro použití síly proti Iráku kvůli porušení existujících rezolucí Rady bezpečnosti OSN. Profesor Sands se ptá, proč takové provokace bylo zapotřebí, měly-li Spojené státy dostatečné důkazy o existenci zbraní hromadného ničení v Iráku.

Amy Goodman a Philippe Sands se dále věnují právní stránce amerického konání v Iráku. Profesor Sands uvádí příklad zatčení bývalého chilského diktátora Pinocheta v Londýně v roce 1998 -- zatčen a obviněn byl na základě zatykače, který vydal španělský prokurátor. Ten jej založil na konvenci z roku 1984 zakazující mučení. Dle profesora Sandse přistoupily na tuto konvenci i Spojené státy, proto "pokud někdo ve Spojených státech schválí mučení, pak ať už se to mučení odehrává v Afghánistánu nebo v Iráku, ona osoba ze Spojených států podléhá jurisdikci jakéhokoli soudu na světě." Philippe Sands doplňuje, že celá věc jde ještě dále -- ani hlava státu se nemůže v záležitosti mučení dožadovat imunity.

V neděli 12. března 2006 otiskl britský deník The Independent stručnou analýzu stavu Iráku tři roky po koaliční invazi. Krom jiného autoři uvádějí, že produkce ropy v prosinci a v lednu činila asi 1,1 milionu barelů denně, což je nejméně od května 2003, kdy prezident Bush vyhlásil konec hlavních bojových operací.

V části věnované bezpečnosti píší autoři, že "Irák je nejnebezpečnější země na světě. A v mnoha ohledech se situace dále zhoršuje." Situaci dokumentují na záznamech organizace Iraq Body Count (IBC), jež shromažďuje data o počtech civilistů, kteří od počátku invaze zemřeli násilnou smrtí. IBC započítává jen ta úmrtí, jež byla potvrzena sdělovacími prostředky. Mezi květnem 2003 a prvním výročím invaze (březen 2004) bylo zabito 6 331 civilistů, v druhém roce okupace 11 312 a v období od března 2005 do počátku března 2006 (nejsou tedy započítána úmrtí způsobená sektářským násilím po pumovém útoku na mešitu v Samaře) dokonce 12 617. Průměrná násilná úmrtnost za den obnášela 20 civilistů v prvním, 31 v druhém a 36 ve třetím roce okupace Iráku.

Mezi pozitivními rysy současného vývoje v Iráku řadí autoři první mobilní telefony, satelitní televize a výrazně vyšší platy (u učitele 200 dolarů za měsíc proti 2 dolarům před třemi lety). Na druhou stranu ovšem prudce stouply ceny a nezaměstnanost se pohybuje kolem 50%. V zemi řádí ší'itské eskadry smrti a ani tři měsíce po prosincových volbách nebyla sestavena nová vláda.

V druhé půli článku stavějí autoři, formou citátů, sliby premiéra Blaira a prezidenta Bushe z roku 2003 do protikladu se skutečností, místy doplněnou statistikou. Pokrývají tak oblast osobní svobody a bezpečnosti, oblast hospodářství, vlády, všednodenního života a oblast reformy armády a policie. Působivý závěr tvoří stručný přehled událostí ze dne 12. března letošního roku a z téhož dne před jedním, dvěma a třemi lety.

V pondělním vydání (13.2.2006) izraelského listu Ha'arez vyšel článek rekapitulující páteční interview irácké státní televize s Muqtadou as-Sadrem, který stál v čele dvou ozbrojených povstání proti americkým okupačním silám. Radikální protiamerický duchovní v něm, ve zjevné narážce na dřívější výroky amerického prezidenta Bushe o "ose zla", označil Izrael, Ameriku a Británii za "triádu zla". Kandidát na budoucího premiéra podle něj "musí požadovat stažení okupantů nebo časový rozvrh jejich stažení". "Je důležité, aby okupanti odešli, protože jsou za tím, co se [v současnosti] děje v Iráku," řekl dále. "Stanovení harmonogramu odchodu cizích jednotek přestavuje vítězství Iráčanů, ne teroristů," dodal ještě.

Úterní vydání (14.3.2006) internetového deníku Telegraph přináší zprávu o tom, že voják Ben Griffin odchází po dvou letech služby u SAS (Special Air Service) z britské armády kvůli "ilegální" taktice jednotek Spojených států a kvůli metodám koaličních sil. Ben Griffin po třech měsících služby v Bagdádu odmítl bojovat po boku amerických sil s vysvětlením, že americké jednotky pohlíží na všechny Iráčany jako "untermenschen" -- podlidi. Uvedl, že americký přistup zcela podryl jakoukoli možnost získat si srdce a mysl iráckého obyvatelstva. Doplnil, že mnozí nevinní civilisté byli zatčeni při nočních raziích, byli vyslýcháni americkými vojáky, vězněni v nechvalně proslulém Abu Ghraibu nebo byli předáni iráckým úřadům, které je "nanejvýš pravděpodobně" mučily.

"Nevstoupil jsem do Britské armády proto, abych prováděl americkou zahraniční politiku," prohlásil Ben Griffin s tím, že očekává, že bude označen za zbabělce. Jak ovšem poznamenává autor článku, odchází Ben Griffin z armády s výborným hodnocením vyzdvihujícím jeho čestnost, loajalitu a sílu charakteru.

Politický redaktor britského deníku Guardian v úterý 14. března informuje o prozrazených dokumentech, které premiéra Tonyho Blaira varovaly již před třemi lety, že jednání Spojených států po obsazení Iráku je zmatené. Autoři důvěrných dokumentů z května a června 2003 popisovali situaci v Iráku nezvykle otevřeně a tvrdě a zmiňovali se o některých chybách, jež podle nich mohly vést k ohrožení americko-britské koalice. Mezi jinými uvedli:

- Nezájem amerického velitele, generála Tommyho Frankse, o Fázi IV (rekonstrukční) vojenské operace proti Iráku.

- Tvrdý přístup americké Třetí pěší divize v Bagdádu. Její vojáci nebyli ochotni opustit těžce obrněná vozidla a věnovat se policejní práci. Byl zaznamenán případ, kdy tank třikrát vypálil na budovu v odpověď na neškodnou palbu z pušky.

- Promarnění prvotních sympatií Iráčanů.

- Špatný odhad zdravotních rizik. Např. 40% splašků v Bagdádu teče přímo do řeky Tigris.

- Propuštění příliš mnoha členů strany Baath, a to i z nevýznamných postů.

Blairův vyslanec John Sawers napsal dne 11. května 2003, čtyři dny po svém příletu do Bagdádu, o americkém vedení toto: "Žádné vedení, žádná strategie, žádná koordinace, žádná struktura, nedostupnost pro obyčejné Iráčany."