Z betonového činžáku (v němž nicméně vyhořel jeden byt o poschodí níž tak, že zvenčí bylo vidět místo oken tři černé díry) jsme se brzy přestěhovali do přízemního dřevěného rodinného domku - bungalowu - se 3 malými ložnicemi. Z betonu je odlita pouze vana sklepa a to v jednom kuse, od postavení již na několika místech popraskaná a opravená.

Na první pohled by nikdo neznalý situace netušil, že béžový kámen a cihly jsou jen vnější ozdobou a ne konstrukčním materiálem.

Podle zákona máme hlásiče ohně ve sklepě i na přízemí. Ve dveřích vedoucích na ulici i do zahrady jsou v noci zastrčeny klíče, abychom je nemuseli hledat, kdybychom museli narychlo domek opustit. Jenže ani při detektorech ohně s pravidelnou výměnou baterií nemáme jistotu, že bychom přežili oheň, kdyby v domku vypukl. Noviny přinášejí velice často zprávy o tragických následcích požáru.

Naši známí v České republice hledí na kanadské či finské domky jako na "dokonalé rodinné bydlení", teplé, pohodlné a bezpečné. Zde se ví o jejich slabinách. Nedávno řádily požáry na jihu Spojených států a z celých čvrtí rodinných domků často zůstaly stát jen kominy krbů. Všechno ostatní bylo stráveno ohněm. Podobně tomu bylo při nedávných požárech tuctu baptistických kostelů, rovněž postavených ze dřeva, zřejmě založených zločinnými žháři. Dřevěné domky nejsou příliš bezpečné, i když se odhlédne od ohně. Silný vítr a déšť je ničí mnohem snadněji než zděné domky. Fotografie pořízené po každém tornádu ukazují, že na zemi zůstanou z domů i nábytku jen třísky.

I my bychom dali přednost něčemu trvanlivějšímu, co není po záplavě zachváceno plísněmi, které v krátké době vytvoří velké množství jedovatých spór a jichž je nesnadné zbavit se i vytrháním sádrolepenkových zdí, což bylo názorně vidět na snímcích z Nového Orleansu. Něco, oč bychom se nemuseli obávat při silném větru - a kde by se zapálená svíčka nepodobala zápalné šňůře vedoucí k náloži. Nadšení našich vzdálených známých pro dřevěné kanadské nebo finské domky by se dalo přirovnat k pocitům, že tráva za plotem je zelenější a šťavnatější.

Proč se tedy nestaví z cihel nebo tvárnic? Neví se snad o tomto trvanlivějším stavebním materiálu? Jednou jsem si fotografoval rozestavěné 4-podlažní domy. Samé trámy, samé dřevotřískové desky - už ani dřívější překližka se nepoužívá, jen snad u luxusních domků. Úřednice realitní kanceláře se divila, proč fotografuji a já jsem se divil, proč se i tak velké budovy stavějí pouze ze dřeva. "Kvůli ceně", řekla ta paní. "Pojďte dovnitř, něco zajímavého vám ukáži". Opravdu, stavební společnost používala pouze dřevo u většiny staveb, ale stavěla přízemní domky i z tvárnic. Jestliže na tom stavebník trval, mohl mít domek bez dřeva - ale za cenu pětkrát vyšší. V tehdejší době se pohybovala cena 3-ložnicového bungalowu slabě nad 100 tisíc dolarů, ale podobný domek z tvárnic stál něco přes půl milionu.

Je-li tedy celé předměstí postaveno ze dřeva, je třeba mnoha hasičských sborů, aby při požáru nelehlo celé popelem. Zvláště dnes, kdy byly silně zmenšeny bezpečnostní vzdálenosti mezi domky. My je máme větší, než jsou u novějších domků. Tím jsme se poučili, že tyto vzdálenosti nijak nesouvisí s bezpečností, nýbrž s politickými a obchodními zájmy - podobně jako tzv. zónování, což znamená nařízení, jak velké domky a jakého druhu se v dané oblasti smějí stavět. Ta jsou jen mírně na obtíž a když se odůvodní jejich momentální nevhodnost, mohou se změnit. Chce to ovšem určité intervence.

Zatímco jednotliví majitelé domků za svůj život neprodělávají několik požárů a samozřejmě si všichni přejí, aby se nikdy do takové situace nedostali, hasiči jezdí od jednoho požáru ke druhému. I když nemohou zachránit to, co hoří, chtějí především zachránit z ohně obyvatele domku a ochránit před ohněm okolí.

V roce 1999 se po odborové schůzi sešli 3 hasiči v restauraci hotelu Holiday Inn v ontarijském městě Mississauga. Paul Atkinson z města Scarborough se zmínil o tom, že několik jeho kolegů umíralo v té době na rakovinu. Oba další muži souhlasili a řekli, že i oni mají mezi svými spolupracovníky několik nemocných a že jich už dokonce několik zemřelo. Začali si psát jejich jména na ubrousek, ale ten brzy nestačil. Jeden hasič ve Scarborough a dva v Ottawě trpěli nádorem mozku, tři muži v Torontu měli diagnózu lymfoidní leukémie a několik jich zemřelo v Londonu na rakovinu tlustého střeva. I když bylo mezi nemocnými několik těsně před odchodem do penze, řada dalších byla teprve ve věku kolem 40 roků. Ti tři kamarádi usoudili, že zde nebylo něco v pořádku, že hasiči umírali, aniž se jim věnovala nějaká pozornost.

Seznam na tehdejším papírovém ubrousku se rozrostl na databázi se 600 jmény zemřelých. A to jen v Ontariu. Pan Atkinson, který je dnes odborníkem na nemoce z povolání při Ontarijské asociaci hasičů z povolání, a jeho kamarádi, kapitán Barry Quinn, dnešní místopředseda Asociace, i hasič Colin Grieve dodali většinu jmen. Sílí mezi nimi přesvědčení podobně jako mezi všemi ostatními hasiči, že zavedení umělých hmot, zejména polyvinylchloridu do výroby domů i automobilů, vedlo k velkému vzrůstu případů rakoviny mezi hasiči. Úkolem Asociace je dbát na to, aby členové pracovali v co možná nejzdravějších podmínkách a aby byli jejich pozůstalí, zejména v případě rodin byli náležitě odškodňováni Ontárijským výborem pro bezpečnost práce a pojištění (WSIB).

Rostoucímu výskytu různých druhů rakoviny u ottawských hasičů se nyní v únoru 2006 věnovala reportérka Shelley Pageová v novinách The Ottawa Citizen dlouhou zprávou na 4 pokračování. Důvodem, proč jsem poslal tento příspěvek do Britských listů, je moje obava, že by se mohlo v České republice dlouho tápat, podobně jako v Kanadě, nad případným "nepochopitelným" rozšiřováním rakoviny u českých hasičů. Ne snad, že by se o zvýšeném riziku onemocnění hasičů rakovinou nevědělo. Zadání "firefighters +cancer" v Google přineslo 1 790 000 odkazů a přidání Kanady ten počet snížilo na 400 tisíc. Je tedy z čeho vybírat. V podstatě se o problému ví a v mnoha případech jsou pozůstalí odškodňováni. Některé kanadské provincie dokonce hledí na Ontario jako na příklad hodný následování, ale ani v Ontáriu není uspokojivá situace. Dotaz "hasič +rakovina" přinesl ale jen 259 odkazů.

Před několika dny navštívil Paul Atkinson a Colin Grieve v Ottawě umírající hasiče, 41-letého Patricka Thibodeaua v terminálním stádiu rakoviny mozku, a 43-letého Marka Johnstona, trpícího rakovinou tlustého střeva. Zjistili při tom, že ve městě zemřeli na rakovinu 4 další hasiči, aniž o tom někdo věděl. Hasičské odbory totiž nepožadovaly po svých členech či jejich rodinách, aby hlásili onemocnění nebo úmrtí na rakovinu, i když k tomu došlo během jejich aktivní kariéry. Zemřelo tedy vlastně mnoho hasičů na následky "choroby z povolání" a tedy by měli jejich pozůstalí nárok na nějakou formu finanční náhrady.

Asociace podala výboru WSIB návrh na finanční náhradu u 150 případů, ale výbor jich většinu zamítnul. Je velice nesnadné přesvědčit WSIB a tedy ontarijskou provinční vládu, že jsou hasiči v mnohem větším nebezpečí onemocnění na rakovinu než ostatní obyvatelstvo. Věda, jež by mohla zvýšený výskyt odůvodnit účinkem karcinogenních chemických látek, které vznikají při hoření umělých hmot, je dosud v začátcích. Jde přece o peníze, které by se měly vyplácet manželkám a dětem zemřelých hasičů a jestliže se někde penězi doslova mrhá, je velice nutné na jiné straně peníze ušetřit. Někdy však jde jen o nevědomost. Pouze velké epidemiologické studie prováděné na univerzitách na tisících hasičů, jako byla loňská studie na Lékařském středisku Johna Hopkinse, by snad mohly přesvědčit úřady, že jsou hasiči vystaveni podstatně vyššímu riziku onemocnění různými formami rakoviny.

Když zemřelo 8 hasičů poté, co hasili v roce 1987 požár v zahradnickém podniku v Kitcheneru, odbory doufaly, že jim pomůže krátká doba mezi hašením a úmrtím zúčastněných hasičů na rakovinu získat pro pozůstalé finanční náhradu, ale nestalo se tak. Letos v únoru, 19 roků po požáru, jedná ještě stále hasičská Asociace s WSIB, aby získala peníze pro pozůstalé po 3 zemřelých hasičích. Co se stalo v roce 1987 v Kitcheneru?

Dne 6. března požární hlásiče u firmy Horticultural Technologies Inc. vyhlásily poplach, ke kterému se sjeli hasiči několika městských sborů. Šedesát osm hasičů (polovina všech městských hasičů) bojovalo s požárem celou noc až do příštího dopoledne. Neměli představu o tom, co vlastně hořelo, ale podali zprávu o tom, že plameny i kouř hráli všemi duhovými barvami. Později se dověděli, že se v podniku vyráběla "květinářská pěna Oasis", tvrdá pěnovitá látka, která se používá při aranžování květin. Zelené barvivo, které se při výrobě používalo, zabarvilo i hasiče, přestože měli ochranné oděvy.

Netrvalo dlouho a mnozí muži začali umírat. První byl 32-letý Dave Ferrede - v květnu 1989 onemocněl a do měsíce zemřel na rakovinu jater. Kapitán Stahley (54) byl brzy na to diagnostikován s rakovinou jater. Zemřel v červenci 1990. V květnu téhož roku zemřel 48-letý policista seržant Lloyd MacKillop, který vykonával při požáru dozor. A tak reportérka Pageová jmenovala všechny další zemřelé hasiče. Většina návrhů na finanční vyrovnání s pozůstalými byla výborem WSIB zamítnuta.

Paní Pageová psala v následujícím pokračování o osudech jednotlivých hasičů a hned druhého dne se začaly v novinách objevovat další zprávy, které musely přinést uspokojení z dobře vykonané práce nejen paní Pageové ale i umírajícím hasičům a pozůstalým po zemřelých. Nejprve se situací začaly zabývat úvodníky novin i mnoho dopisů čtenářů a brzy na to ohlásila ontárijská provinční vláda, že bude prošetřena situace tak, aby se tomuto ostudnému jednání s hasiči učinil konec. V tomto ohledu bychom tedy chápali, kdyby naši vzdálení známí viděli u nás určitou přednost:

Díky pečlivému průzkumu redaktorky Pageové a reakcím čtenářů dojde k nápravě. A k vědomí, že hasiči dnes hasí nejen hořící dřevěné trámy, dřevotřískové a sádrolepenkové stěny, nýbrž i hořící záclony, koberce, počítače, baterie, chemikálie, barvy a laky, umělé hmoty, auta a spoustu jiných věcí, které se ohněm mění na jedy a rakovinotvorné látky. V Kanadě i v České republice, všude na světě.