Je to sice už nějaký ten pátek, co album Bingriwingri vyšlo na sluníčko, ale v běžném rádiovém masokombinátu tuhle hudbu těžko uslyšíte, takže na recenzi a představení je stále ještě vhodná doba.

Bratři Orffové za poslech určitě stojí a troufnu si říct, že za opakovaný. Skupina s folkovými základy a venkovskými kořeny kroutí sice dokola už dobře známá témata, ale o to v současné hudbě rozhodně nejde. Jde o to ztvárnit něco už objeveného tak, aby staré známé obrostlo zeleně a získalo svoji vlastní autentickou tvář. To se Bratrům Orffovým daří velmi dobře. Je to ambient na písničkovém základu a s jazzovými proklady vytvářený, jak se na současnost sluší a patří, na počítači. Je obdařený zvláštní, nenucenou a hlavně nepředstíranou melancholií, která se nesnaží v člověku probudit nějakou falešnou účast, ale prostě se jen nabízí formou "Nechceš? Nech být..".

Tahle melancholie se proto dá poslouchat i v okamžiku, kdy člověk nemá chuť být melancholický, takže ji ocení trudomyslný, lehkomyslný i přecitlivělý posluchač, flegmatik s nízkým tlakem i chronický optimista.

Jedná se o takovou kombinaci lehkosti a nenucenosti, že se můžete pocitově účastnit, ale záleží skutečně na vás. Drobné vlnky hudby lze lehce překonávat, ale kdo se nechá unášet, vydá se na velice příjemnou plavbu. Hlas zpěváka spíše melodicky vypráví a recituje (žádné zbytečné a kýčovité rozsahy), než zpívá, a tím se úspěšně podílí na osobitém výrazu stejně výpravné hudby. Text mluví velmi klidně svou pocitovou poetikou o světě Kritónu, glóru, glorofózy a kostrofónu a jak je možné se přesvědčit, poetika si umí poradit i s elektronickou přítomností.

Popisy fantasy světa naznačují jinak nevyjádřenou koncepci, která dává albu Bingriwingri jednotný charakter. Hned od začátku (Na hadím ocase) nezůstane nikdo na pochybách , kdeže jsou kořeny a zdroje fantasy představ a ty jsou pak v průběhu celého alba modelovány do nejrůznějších pocitů a stavů, jako byste na silnou červenou nit navlékali korálky nejrůznějších barev a tvarů. Někdy je to téměř stav nirvány vyjadřující dočasný stav radostné duševní harmonie (Pátek), někdy šansonové brouzdání spadaným listím (Nevypínám), někdy chytlavý energický koncentrát v rychlém rytmu (Vzduchem), ale většinou se jedná o svébytné výlety, každý trochu jiným směrem, takže člověk projde spoustu zajímavých a příjemných zákoutí. Literární koncepci navíc odlehčuje jedna čistě instrumentální a jedna tatarská folklórní píseň, takže se toho člověk ani rychle nepřejí.

Na své si konečně přijdou také estetičtí hnidopiši, protože Bratři Orffové mají vytříbený smysl pro detail, takže aranžmá vytváří ze svých přesných, minimalistických prvků příjemné a čisté hudební panorama.

Album Bingriwingri má takový naivně hravý, upřímný název. Bratři Orffové jdou svou vlastní, vysněnou cestou a nemají potřebu nic předstírat, což je samo o sobě dobře. Velmi příjemné je ale hlavně zjištění, že někdo ještě dokáže být takovýhle bezprostřední snílek a dokáže se o to podělit s ostatními. Rozhodně jsem zvědavý na další nahrávky.