V první řadě tu ani nejde o odbory samotné, ale o systém kolektivních smluv mezi zaměstnanci a zaměstnavatelem, jehož vykonavatelem jsou dnes - a zůstává to zachováno i v novém ZP - na straně zaměstnanců odborové organizace. Uvedené argumenty navíc patří do série zavádějících polopravd a neúplných informací zaměstnavatelů v jejich současné kampani proti návrhu ZP.

Už první věta článku: "Nově navrhovaný § 24 odst. 1 zákoníku práce zní: Odborová organizace uzavírá kolektivní smlouvu také za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni," má zavádějící úvod. Na § 24 odst. 1 tady není nic nového, protože stejné znění (jen místo "také" je tam "i") má současný § 5 odst. 3 zákona č. 2/1991 o kolektivním vyjednávání. Stejně je to se zaměstnavateli kritizovanými pravomocemi odborů atd., jejichž kritice jako "novince" v pracovním právu nepochopitelně dávají prostor snad všechna hlavní média.

Ale věcně. Pan Burkovič uvádí případy, kdy podle něj může kolektivní smlouva zaměstnance poškodit, týkající se pracovní doby a přesčasů a prostojů z důvodu dočasného omezení odbytu jeho výrobků nebo omezení poptávky po jím poskytovaných službách. Že by mohla kolektivní smlouva přinutit zaměstnance podle § 83 odst.1 a podle § 99 odst. 4 "snášet přesahování pracovní doby a přesčasovou práci po celý rok", je dokonalý nesmysl.

Musím-li např. zůstat některé dni v práci ne osm, ale třeba 9 - 10 hodin, jindy mi zaměstnavatel musí umožnit odejít o hodinu nebo dvě dřív, případně mi dá náhradní volno, jinak jde o přesčas. Přesčasy zase nesmějí překročit v průměru 8 hodin týdně. Jestliže tedy jeden týden odpracuji 12 hodin přesčasů, můžu druhý týden dělat jen 4 hodiny navíc s tím, že mi nakonci vyjde průměr 8 hodin týdně, tedy maximum, které umožňuje ZP.

V ZP se ovšem pro výpočet průměru neberou dva ale 26 týdnů a opět pouze odbory mohou zaměstnavateli umožnit prodloužení této doby na 52 týdnů, tedy rok - rozdíl je pouze v tom, za jaké období se odpracovaná doba a přesčasy přepočtou na týdenní průměr. Přitom dál platí, že zaměstnavatel může nařídit zaměstnanci nejvýše 150 hodin přesčasů ročně a s dalšími přesčasy musí zaměstnanec souhlasit (max. však do celkové výše 416 hodin za rok - to pouze v nezákonném případě, že by zaměstnanec nečerpal dovolenou).

Ať tedy autor laskavě vysvětlí, jak může kolektivní smlouva donutit odborově neorganizovaného zaměstnance dělat proti své vůli víc, než musí?

Částečnou pravdu má pan Burkovič pouze u prostojů, kdy po dohodě s odbory může zaměstnavatel platit zaměstnance, které nechá doma, pouze 60 % průměrných mezd. Ano, hypoteticky může. Pokud ale vím, i ty nejhorší odborové organizace na něco takového přistoupily jen vyjímečně a v případech, kdy hrozilo, že zaměstnavatel nebude schopen platit vůbec.

Obecně odbory slouží k tomu, aby ohlídaly a kontrolovaly dolní hranice standardů odměňování, pracovních podmínek a bezpečnosti práce podle toho, jak se jim je podaří prosadit. V tomto smyslu odborově neorganizovaného zaměstnance poškodit nemohou, ani kdyby chtěly. Vyjmout část zaměstnanců z kolektivních dohod - a pan Burkovič jistě není hloupý a ví to - by fakticky umožnilo dvojí nebo několikeré zacházení se zaměstnanci pracujícími vedle sebe, včetně různých mezd. A zaměstnavatelé by tak dostali do ruky to, po čem ve skutečnosti touží - jednoznačný bič na odborovou sebeorganizaci zaměstnanců, prostředek, jak zrušit materiálním nátlakem byť jen náznak společného postupu zaměstnanců.

Pan Burkovič a jiní zaměstnavatelé v poslední době oplývají odhalováním "nespravedlností" v pracovním právu. Jako jedinou nespravedlnost ale ve skutečnosti cítí fakt, že stále existuje něco, co mohou zaměstnanci použít na svou obranu proti svévoli nadřízených a majitelů.

Jaké ty které odbory jsou, zda hájí nebo nehájí zaměstnance dobře, to je a zůstává otázka pro členy odborových organizací, nikoliv pro pana Burkoviče. Já se také nestarám o to, jak zaměstnavatelské svazy hájí své členy. Jen úsměv vzbuzující perlička z autorových konstrukcí na závěr: "Dochází k paradoxům, kdy např. zanedbatelný počet odborově organizovaných zaměstnanců vyhlásí stávkovou pohotovost nebo stávku, která bezprostředně ohrozí existenci zaměstnavatele a tím pracovní místa drtivé většiny odborově neorganizovaných zaměstnanců nebo zaměstnanců organizovaných v jiné organizaci." Jak může podle pana Burkoviče "zanedbatelný počet" zaměstnanců efektivně zastavit práci?