Připadlo mi to naprosto poctivé a fér. Dokonce si myslím, že to nebyl projev nechuti k odborům nebo odborovému hnutí, ale k současné podobě odborů a politice odborových bossů.

Rád bych předeslal, že výdobytky sociální spravedlnosti, které pan profesor spojuje takřka výhradně s činností odborů, což může říci skutečně jen teoretik, který zná odboráře jenom z knížek, se těší v mé rodině i u mne samotného veliké vážnosti. Mí předkové již po staletí pro tyto ideály obětovali nejen osobní zájmy, ale často i zdraví, rodinné zázemí a nezřídka riskovali i život. Jsem na to hrdý, i když dnes se to dvakrát nenosí.

Fascinuje mne suverenita, se kterou se pan profesor bere za ty, kteří nejen že nikdy nic neriskovali, ale doslova prožírají hmotná i politická aktiva, která nahromadily generace jejich předchůdců. Kšeftují s tím, co jim připadlo zcela nezaslouženě a navíc chrání to nejreakčnější, co kdy měli pracující v dějinách mezi sebou, a to flákače všeho druhu. Ti, co parazitují na práci druhých, jsou ve své většině nikoliv ti, kterým se tak krásně po česku říká tuneláři, ale ti, kteří v každodenní práci hledají jakoukoliv skulinku, ze které plyne nezasloužený prospěch.

Tento virus naprosto pokřiveného chápání sociální spravedlnosti a odpovědnosti za výsledky práce, které jedině mohou být zdrojem této spravedlnosti, prorůstá celou společností i celým politickým spektrem. Jeho typickou ukázkou jsou výkřiky politiků a - jak jinak - i odborářů proti novému presidentu ČSA Tvrdíkovi. Nestačí, že dostal na valné hromadě většinu hlasů. Prý mělo být výběrové řízení a prý také neumí anglicky a byl to špatný ministr atd.atd.atd. I kdyby měl pan Tvrdík íkvé tykve, na zádech hrb jako Quasimodo a byl němý jako ryba, tak prostě byl zvolen. Je to nezcizitelné právo majority. Jeho neustálé zpochybňování mi v současné době připomíná křížové tažení proti demokratickému centralismu po sametové revoluci.

Kam vedou podobné pokusy o pseudodemokratizaci podnikové sféry, jsem měl možnost vidět během platnosti Zákona o státním podniku, kde si pracující volili své rady pracovního kolektivu a ty ředitele. Jejich kvalita byla srovnatelná s jejich předchůdci jenom proto, že vedení KSČ dlouhodobě blokovalo změny na vedoucích místech a poté se touto fintou chtělo zbavit odpovědnosti. Takže mezi slepými i jednoocí byli králi. Naprostá většina voleb vyzněla ve prospěch těch, kteří byli manipulovatelní a byli ochotní se podřizovat moudrým rádcům. Čest výjimkám.

Takže, mám rád práce Václava Bělohradského, budu vždy se zájmem číst jeho názory a již mnohokrát byly pro mne velmi cenným zdrojem poznání. Nemohu se však ubránit dojmu, že nyní opustil své výsostné hájemství filosofické a rozhodl se dotknout věcí praktických. Podle mne pan profesor tak trošičku ťápl vedle. Protože nám napsal, že kdo nemá rád odbory, je nebezpečný asociál. Nevím, jak je na tom Václav Klaus junior, ale já nemám rád současné odbory ani trochu a asociál určitě nejsem.

A ještě jeden trochu drsnější citát. Kdo nemá rád vodku, nemiluje Sovětský svaz. Oj, joj, těžko se potom za totality odmítal panáček. To už nebyla čtvrtá cenová...