Jak to už u politiků bývá, pan senátor si jistě myslí, že to myslí upřímně, a tak bude zajímavé sledovat, jaké činy přijdou po plamenných slovech. Možností je nepřeberně. Extremní jsou například církve, svou podstatou naprosto nedemokratické instituce, které buď světskou moc neuznávají vůbec a nebo se s ní snaží dočasně spojit s úmyslem vytvořit stát totálně ovládaný zástupci (toho kterého) Boha na zemi.

Senátor Mejstřík se jistě pustí i do místních obdivovatelů amerických neokonzervativců, jejichž snem je dominace světa založená na extremistické doktríně. Pan senátor se jistě nenechá zmást novořečním slovníkem, v němž se to hemží mírem, demokracií a lidskými právy.

Tohoto vývoje se obávají samotní Američané. Lewis B. Lapham v říjnovém čísle Harper's Magazine vysvětluje, že otázka "Je Amerika fašistický stát?" je slabošská a bezvýznamná. Ptát se musíme, zda můžeme udělat z Ameriky "nejlepší fašistický stát, jaký svět viděl", autoritativní ráj, který si vyslouží obdiv mezinárodních kapitálových trhů a patřičný respekt lidstva. Odpověď je: "Ano, můžeme. Jsme Američané; máme peníze a know-how uspět tam, kde Hitler selhal; a historicky jsme ve výhodě, kterou tehdejší pionýři neměli.

Lapham mezi jiným vysvětluje, proč v USA není zapotřebí pálit žádné knihy: "Nacisté museli v třicátých letech mrhat drahocenným časem a penězi na očkování německých občanů -- příliš vzdělaných na to, aby jim to bylo k užitku -- proti infekci nepřípustného myšlení. (USA) může považovat za požehnání, že nemusí nést toto břemeno, jež představuje vzdělaná veřejnost. Systematická destrukce veřejných škol a knihoven, kterou republikánské i demokratické vlády moudře uskutečňovaly během posledních třiceti let, otevírá trh pro prodej a distribuci vládních propagandistických plakátů. Nakladatelství mohou tisknout tolik knížek, kolik potřebují pro svůj zisk (knihy o čemkoli, některé dokonce i pravdivé), ale jejich dopad na lidi, kteří nevědí jak číst nebo myslet, je podobně neškodný jako sněhové vločky dopadající na zamrzlý rybník."

Nechť si čtenář povšimne, že původní Mejstříkův návrh zmiňoval fašismus. To se zjevně někomu nelíbilo a tak tento termín byl vystřídán nacismem, který ovšem existoval pouze v Německu.

Pokud senátor Mejstřík sleduje dění ve světě, odsoudí nepochybně i české židy, pokud podporují pravicové extremisty v Izraeli v čele s bývalým teroristou Šaronem. Ti jsou o to nebezpečnější, že mají pod palcem zbraně hromadného ničení.

Terorismus bude pro senátora Mejstříka nejspíš zástěrkou -- tedy zástěrka, kterou politikové, mnohdy prolhaní, používají při prosazování zákonů potlačujících občanské svobody.

Senátor Mejstřík totiž vysvětluje, že

Dovolávat se Tony Blaira jako morální autority je skoro směšné. (V britských médiích se často poukazuje na to, že podle případného zákona proti terorismu by jako první byl zřejmě odsouzen Tony Blair, pokud se terorismus definuje jako zabíjení lidí pro politické účely, pozn. JČ). Možná by bylo lepší, kdyby senátor Mejstřík používal vlastní mozek. Pak by ho možná napadlo, že příčinou útoků na Američany a jejich spojence je právě jejich přítomnost na cizích územích (tedy pomineme-li náboženský spor v Severním Irsku a neochotu dát autonomii Baskům ve Španělsku a Kurdům v Turecku).

Senátor Mejstřík by mohl protestovat proti extremistickým názorům, které ohrožují existující západní demokracii. Souhlas s mučením lidí, možnost uvěznit kohokoli na libovolnou dobu na základě informací, které jsou tak tajné, že vězněný nemá nárok na otázku, za co vlastně sedí, otevírání korespondence včetně elektronické, domovní prohlídky bez soudního příkazu a vědomí sledovaného, jsou znovuzrozené prvky fašismu.

Senátor Mejstřík ovšem nic z výše naznačeného stejně dělat nebude. Ty přívažky tam jsou proto, aby slovo komunismus příliš netrčelo a novela líp prošla.

Mejstříkovi, v zastoupení dalších pravicových politiků, nejde, o slovo komunismus jako takové, ale o možnost dát komunistickou nálepku jakékoli myšlence nebo programu, který by je mohl ohrožovat. V tom je celý vtip.

Komunisté nejsou po skoro 60 letech zapomenuti -- tedy zavrženi voliči - protože v politickém spektru chybí strana, která by se v rámci možností, byť značně omezených, brala za obyčejné lidi. Sociální demokracie se pragmaticky vtěsnala vpravo od středu (což se ovšem děje i jinde ve světě) a stala se stranou mírného pokroku v mezích zákona diktovaného ekonomickými zájmy korporací.

Relativní popularita české komunistické strany - tedy přesněji řečeno jejího programu -- má nepochybně základ ve zklamání mnoha občanů s vývojem po roce 1989. Protože rozbor toho období přesahuje rámec článku, lze na tomto místě uvést jen několik základních bodů.

Nová moc se distancovala od předcházejícího období jeho maximálním zatracením. To možná bylo dobré pro politiky (ve značné míře přerozené komunisty), ale na druhé straně to nutně vyvolalo nereálné naděje, že od té doby bude všechno lepší.

Nová moc se rychle odtrhla od reality a zpapalášovatěla víc než její předchůdci. Privatizace (často do vlastní kapsy) připravila republiku o stovky miliard, jak v jednom ze svých projevů vyjevil čerstvý multimilionář Václav Havel, a zadělala na schodek rozpočtu do budoucna.

Nová moc, tak jako jinde složená z lidí, kterým ani náhodou nehrozí náznak strádání (možná jedinou výjimkou je bývalý ministr práce Petr Miller, druhdy nezaměstnaný), nebyla schopna zajistit dostatečnou zaměstnanost, což bylo v kontrastu s tím, co dokázal předcházející ekonomický systém.

Nemožnost sehnat práci je patrně nejvíce ponižující prvek lidské existence. Plná zaměstnanost do roku 1989 (a je úplně lhostejné, do jaké míry byla umělá -- ostatně subvence a výroba na sklad existují i v reálném kapitalismu, i když na poněkud jiném pozadí) byla úspěchem dodatečně ceněným v době, kdy se stala historií. Stejné platí o vzdělání, zdravotnictví a možná i v kultuře.

Komunisté samozřejmě nepředstavují žádné nebezpečí do budoucna, už jen proto, že postrádají ekonomickou základnu (ztělesňovanou druhdy trhem zvaným socialistický tábor). Pokud se kdy dostanou k moci, budou jejich ekonomická křídla přistřižena do stejné karikatury jako u jiných politických stran. S trochou ironie lze předpovědět, že pokud se k moci dostanou, bude to v době, kdy budou lidská práva omezena způsobem, o němž si mohli nechat zdát.

Vliv nadnárodních společností nepřipustí žádné extravagance v oblasti ekonomické.

To se děje již dnes: Pravicová vláda kanadské provincie Prince Edward Island se například pokoušela chránit spotřebitele regulováním ceny benzinu. Dodavatelé na to reagovali přivřením kohoutů.

Komunisté nemají šanci ani ve sféře politické. Manipulace myšlení (potřebné části) společnosti se dávno stala universální součástí politického boje v tak zvaných vyspělých demokraciích -- tedy s tím rozdílem, že nekomunistická propaganda je daleko sofistikovanější, jak v metodách, tak v přidruženém slovníku. Komunistické "dohnat a předehnat" je v této sféře iluzí.

Lze tedy shrnout, že iniciativa senátora Mejstříka není zaměřena proti komunistům, ale ve své podstatě proti jakýmkoli iniciativám, které se pravici nehodí do krámu.