Ne každý je natolik upřímný a natolik důsledný, aby se odhodlal k takové životopisné bilanci, a pocit identity (podle psychologů) je dán tím, že člověk zůstává sám sebou v různosti stavů, jež prožívá během své existence; na rozdíl od Čapkova hrdiny se tedy neraduje z toho, že v sobě objevil další bytosti, ale naopak v sobě utvrzuje vědomí své jedinečnosti. Je to zřejmě požadavek doby, která nemá v oblibě rozkolísané jedince; publicisté hovoří v takových případech o schizofrenním postoji.

Odkud má ostatně čerpat pocit identity člověk, který se nevyzná ani v sobě, ani ve svých bližních? Nechce-li zůstat ve stínu, musí si prostě tento pocit namluvit, nebo si vypůjčit identitu od někoho jiného, nejčastěji (podle věku a ambicí) od úspěšného zpěváka, politika nebo manažera, tj. vyměnit identitu za identifikaci. Může taková falešná identita vzbudit něčí respekt? Bohužel může, zvlášť pokud se její nositel dokáže pružně přizpůsobit svému okolí; dokládá to jak běžná zkušenost, tak například Hugo Pludek, protagonista Havlovy hry Zahradní slavnost, který si osvojí byrokratické fráze tak suverénně, že ho po návratu domů nepoznají ani jeho rodiče.

Jev, zvaný krize identity, si zpravidla spojujeme s pochybnostmi intelektuálních vrstev, ale ve skutečnosti se může dotýkat i lidí bez tohoto puncu. Uvedeme několik příkladů.

Děti, odvlečené za války z okupovaných zemí do Německa na převýchovu (například z Lidic), vesměs splynuly s novým prostředím a přejaly jeho mentalitu, včetně řeči, zvyklostí, xenofobních sklonů atd.; pokud se náhodou v dospělosti dozvědí o svém pravém původu, utrpí psychické trauma. Totéž platí o dětech, naverbovaných v afrických nebo v asijských zemích do války, nebo o dětech, opuštěných svými rodiči a vyrůstajících v ústavní péči; oslabený pocit identity si často vynahrazují agresivním chováním.

Krizí identity si prošli i někteří emigranti, kteří se museli rozhodnout, do jaké míry se mají hlásit k svému původu. Mají (před novými partnery a kolegy a před místními úřady) vystupovat jako pronásledovaní azylanti či dobrodruhové, majetní či nemajetní, kvalifikovaní či nekvalifikovaní? Pro Čechy je takové dilema o to naléhavější, že jejich sociální soudržnost v cizím prostředí je v průměru mnohem menší, než je například soudržnost Poláků či Maďarů.

Zachování identity je pravděpodobně obtížné i pro moderátory, kteří jsou svým založením introverti. Podle Romana Šmuclera, který se k nim sám počítá, musejí překousnout bariéru studu, ale zato oplývají zpětnou vazbou, tj. dokážou svůj výkon zpětně dobře analyzovat, což se nedá říct o extrovertech.

Na pováženou je rovněž identita herců. Neprodlužují při svém osobním vystupování jen gesta a intonace z role, v níž uspěli? Jsou ještě schopni vyloupnout vlastní identitu zpod nánosu cizích textů a osudů, jichž se během svého života zhostili? A jak snášejí novinářskou licenci, která běžně (zejména v ohláškách filmů) konstatuje, že například "farář Bolek Polívka usiluje o záchranu svého kostela", i když je to zjevný nesmysl?

Většina lidí se ke své identitě hlásí a cítí se dotčena, když ji někdo zpochybňuje; jsme zkrátka na své ego citliví. Přesto existují lidé, kteří svou identitu skrývají. Patří k nim především tajní agenti. Je příznačné, že literární či filmové zpracování jejich osudů (Greenovy romány, Mata Hari, někdejší sovětský seriál Sedmnáct zastavení jara s Vjačeslavem Tichonovem v titulní roli) vzbuzují v divácích značné sympatie, i když je zřejmé, že ve skutečnosti není osud špionů příliš záviděníhodný: Buď jsou odhaleni a zneškodněni, nebo musejí vyčkat na změnu režimu, respektive na výměnu za agenty z opačného tábora, pokud se ovšem oba státy na něčem takovém dohodnou. Co jim tedy na této profesi imponuje? Je to nejspíš jistý charakterový rys, ne-li kaz, jímž by se dalo vysvětlit, proč se v každém režimu vyskytuje tolik zrádců a donašečů (svědčí o tom i výčty spolupracovníků se Státní bezpečností).

Historie nám zase nabízí příběhy záhadných anonymů, jako byl muž s železnou či sametovou maskou (na francouzském dvoře), nemotorný výrostek s jmenovkou Kašpar Hauser (v Německu) nebo odvážný mstitel, který si říkal Zorro (v Kalifornii za španělské nadvlády). Jejich totožnost nesmí nikdo odhalit, aby tím nezkompromitoval urozené příbuzné. Maska či převlek už ovšem novodobou policii neoklamou, a tak musí moderní gangster či mafián občas uplatit plastického chirurga, který se jinak živí tím, že vylepšuje vzezření odkvétajících krásek a hereček. O přijetí do společnosti tedy rozhoduje nejen identita povahová, ale i identita fyzická; ta ostatně zajímá i antropology, kteří rekonstruují kostry historických celebrit.

Obecně vzato, každá nerozpoznaná identita vzbuzuje v lidech podezření. Kdo se nehlásí ke svému jménu, je zřejmě podvodník; nedá se zařadit, odhadnout a usvědčit. Doplácejí na to především lidé, kteří (například po úrazu) ztratili paměť. Nedávno proběhla tiskem zpráva, která vyzněla jako epizoda z romantické prózy: Na anglické pláži se objevil zmatený a nemluvný muž, který zřejmě prožil nějaký duševní otřes; jeho nálezci ho naštěstí posadili ke klavíru a užasli, jak ho kontakt s nástrojem dokázal rozpovídat. Není těžké si domyslet, že v dobách, nepropojených sdělovacími prostředky, skončili podobní nešťastníci přinejmenším jako doživotní tuláci. Depresi literárních badatelů zase vyvolávají autoři, kteří svou identitu dostatečně nepromítli do svého díla. Co by dali za to, kdyby objevili Shakespearův podrobný životopis! Konečně by věděli, zda je skutečně tvůrcem všech svých dramat a odkud čerpal rozsáhlé znalosti, které do nich vložil.

Takových hádanek je samozřejmě víc: Kdo byl vlastně Bruno Traven? Vzkazoval sice po svých agentech, že chce oddělit svou tvorbu od svého soukromí, ale nebyl to ve skutečnosti promyšlený reklamní trik, který užívají i současní literáti? Pochybnosti vzbuzuje například i autorství Tichého Donu a Slezských písní. Koresponduje stylová úroveň těchto titulů s úrovní textů, které vytvořili Michail Šolochov a Petr Bezruč později? ptají se znalci při opakovaných diskusích. Podobné otázky si kladou i výtvarní teoretikové, kteří ověřují pravost originálů; v těchto případech jde ovšem spíš o cenu obrazu než o případné usvědčení falzifikátora. K neutěšeným fenoménům moderní doby zase patří krádež identity, tj. zneužití osobních dat v bankovnictví, ve zdravotnictví apod. (důsledky ukazuje například americký film Síť).

Svědectví o tom, jak se vyrovnávali s krizí identity například lidé antiky a středověku, je málo -- především proto, že si toto téma nevytyčili jako samostatný problém. Císaři Nero a Caligula se přesvědčovali o své identitě prostě tím, že uplatňovali neomezenou moc. Filozof Michel Montaigne popsal svůj vzhled, své zvyky a své záliby, aniž zkoumal jejich pravost a jedinečnost. Vědomí identity se stalo aktuální terpv tehdy, když si člověk začal zakládat na své osobní svobodě, která může být jak opakem otroctví (pro antiku a pro feudalismus), tak odsouzením (pro existencialisty). To by bylo ovšem téma pro jinou, samostatnou úvahu.