Soudě již ze samotného názvu tohoto myšlenkového směru a politického hnutí, jeho základní ideou je odmítnutí, potažmo radikální kritika jakékoliv vlády (moci). Tento negativní akt je pozitivně motivován úsilím o maximální svobodu člověka, přičemž člověkem se má primárně na mysli jednotlivec, byť žijící ve společenských vztazích. Ideál maximální emancipace není přitom v západní civilizaci ojedinělý, právě naopak: je pro ni, zejména v její moderní fázi, typický a konstitutivní. Proč má tedy anarchismus v obecném povědomí spíše pochybnou pověst? Proč se v lepším případě anarchisté dočkají posměchu, v horším případě nálepky extremismu a nebezpečného, snad dokonce vlastizrádného živlu?

Jeden důvod je nasnadě -- a to již při naslouchání pouhým "pouličním" projevům anarchistů: odmítají nejen jednotlivé akty institucionální zvůle, ale také instituce jako takové, v čele s tradiční ikonou státu, jenž se dříve propojoval např. s církevní mocí, dnes je zase kompromitován krytím ekonomických zájmů. Pokud většina lidí vnímá stát jako sice nedokonalou, leč přesto jedinou v dějinách osvědčenou formu udržení pořádku (včetně třeba právního rámce), nelze se divit, že protistátní charakter anarchistického živlu (slovo "živel" je zde na místě více než kdekoliv jinde) vyvolává obavy ze zhroucení všeho, co na veřejné rovině dává lidskému životu základní stabilitu a pocit bezpečí; lidé se prostě bojí právě toho, co anarchisté vzývají a podle čeho jsou i nazýváni -- bezvládí.

Existuje ale ještě jeden, méně patrný, podle mne však podstatnější důvod, proč se anarchisté jeví jako obzvlášť zavrženíhodná skupina obyvatel. Anarchisté totiž nejsou obyčejnými nepřáteli, nepředstavují vůči naší civilizaci jakýsi cizí, vnější prvek, popírající naše základních hodnoty. Jsou naopak dítkem této civilizace, ba co více: jsou její pravdou a jejím tajným snem. Vzali nejdůležitější slovo moderních západních dějin -- slovo svoboda (osvobození) -- a rozhodli se následovat jeho prapor důsledně, bez ústupků a kompromisů: když svoboda, tak úplná a se vším všudy. To, po čem západní člověk tajně touží a co je náboženským jádrem jeho pocitu civilizační výlučnosti, je právě to, čeho se bojíme na anarchistech: oni jdou otevřeně za tím, čeho se my ostatní nikdy neodvážíme, ač k tomu vzhlížíme a zaklínáme se tím. Anarchisté jsou svědectvím naší neschopnosti důsledně jít až na dno pravdy.

Hrají v moderní společnosti podobnou roli, jakou ve středověké společnosti hráli náboženští heretikové. Jsou neústupnými kritiky oficiálních autorit ve jménu ideálů, které na propagandistické rovině samotné tyto autority hlásají, nikdy však plně nerealizují, ba dokonce jejich plnou realizaci znemožňují (mimochodem, podle Slavoje Žižeka je toto náplní ideologie: bránit realizaci ideálu). Anarchisté -- jako všichni heretikové -- tak mají tu zásluhu, že odkrývají pokrytectví stávajících držitelů moci. Jestliže valdenští, adamité a jiné náboženské komunity středověku vytýkali církvi, že jí nejde o křesťanskou pravdu, ale o přepych, úřady a statky, vytýkají anarchisté naší společnosti, že místo svobody (a zároveň v jejím jménu) produkuje jen další útlak.

Z takto vyhrocené pozice mohou anarchisté odhalovat různé mocenské hry, které nám ostatním jinak unikají -- na Britských listech to nedávno prokázal Ondřej Slačálek svými texty na téma CzechTek, kdy se postavil proti rozšířenému žurnalistickému trendu ztotožňovat policejní násilí s jakýmsi návratem normalizace (což zároveň sloužilo k diskreditaci sociální demokracie a celé levice), a zdůraznil, že ten, kdo bije teknaře, není komunistický, ale demokratický stát, a není to nahodilý exces, ale logický projev jeho represivních struktur. To je příklad užitečné kritiky establishmentu, skvěle vystihující roli intelektuála v západní společnosti. Mezinárodně proslulým se díky takové schopností pronikavého pohledu pod povrch stal třeba anarchosyndikalista Noam Chomsky.

Jenže ve jménu čeho se podniká anarchistická kritika? Heretici, jejichž moderní verzí anarchisté jsou a z jejichž pozice mohou podnikat své antikonformistické výpady, byli v absolutní většině sektáři. Co to znamená? Sektář je člověk, který usiluje o absolutně čistou víru. Není ochoten vystavit tuto víru a její transcendentní pravdu špinavým kompromisům se zkaženým okolním světem -- buď se před světem stáhne do ústraní, nebo usiluje o změnu světa k obrazu svému. Za každou cenu.

Co je na anarchistech špatného? Právě to, co jinak tvoří jejich hlavní přednost: jsou důslední. Když svobodu, tak úplnou. Nehodlají při její realizaci sahat k ústupkům a k dohodám s tou či onou mocí, což je jinak taktika mainstreamových intelektuálů a co vždycky byla i taktika katolické církve v nelehkých podmínkách pozdně antické a středověké civilizace. Případ katolické církve je přitom obzvlášť výmluvný: kompromisy jsou drahé a často od nich vede jen velmi krátká cesta ke zkompromitování -- dohoda s mocí mívá za následek podlehnutí lákadlu této moci. V tom mají anarchisté pravdu. Jenže bez kompromisu také neexistuje společnost a soužití mezi lidmi. A tady je zase třeba být vůči anarchistům ostražitý.

Anarchismus je potlačenou pravdou modernistického snu o svobodě. Proto rozhodně stojí za pozornost, ne za posměch. Vyplatí se znát vlastní sny, jež nás motivují, a učit se jim rozumět. Je to ale dobré především s ohledem na realitu, kterou prožíváme, hodnotíme, konstruujeme a znovu prožíváme. Tato realita neexistuje bez potlačení (jež zase produkuje další sny...). V psychologickém i politickém slova smyslu. Sen o absolutní, ničím nepotlačované svobodě je stejně iluzorní vize jako představa, že psychoanalýza nás jednou zbaví všech traumat. Nezbaví. Jen nám pomůže s nimi zacházet.

Základem každého kompromisu je schopnost potlačit (ale tím i ubránit) vlastní pravdu, je-li její realizace příliš nákladná (co to přesně znamená, nelze předem říct). V pozadí této schopnosti je poznání, že každá pravda je i formou moci a násilí. Bez moci by se pravda ani spravedlnost nikdy neprosadily, tak jako se bez počátečního násilí nemůže zrodit řád. To je koneckonců obsaženo i v anarchistické vizi světové revoluce, tomto "naprostém zúčtování se současným systémem vlastnictví a moci", jak se vyjádřil Ondřej Slačálek v doslovu zajímavé knihy (s. 97), jež mne inspirovala k těmto poznámkám.

Myslím si, že anarchismus -- a je to typické pro všechny hereze -- nemá dostatečné porozumění pro dialektiku přirozenosti a moci. Neumí docenit jejich bytostnou pokrevní spjatost, která je důvodem toho, že každé úsilí o čistou pravdu a spravedlnost zbavené mocenských deformací, nakonec končí paradoxně, leč nevyhnutelně právě triumfem nekontrolované moci.

Víra v nezkalenou lidskou přirozenost, bez ohledu na to, zda je teoreticky udržitelná (což dnes zpochybňují i mnozí anarchisté), je totiž založena na potlačení vědění o její mocenské podmíněnosti. Jsme-li si tohoto podmínění vědomi, učí nás to nejen kompromisům coby základu mezilidského soužití, ale především skepsi a sebereflexi jako pojistce proti tomu, aby nad námi moc zvítězila. Jestliže se naproti tomu neoddělitelnost pravdy a spravedlnosti od moci snažíme popřít a zakrýt, bere na sebe moc skrytou formu, přestáváme si jí být vědomi a stáváme se jejími bezprávnými nástroji. Moc není všechno. Ale je všude.

Anarchistický sen o člověku zcela osvobozeném od všech forem útlaku je utopie. Co to ale znamená? Za prvé -- jak známo -- nerealizovatelnost. I kdyby něco takového bylo možné, naráží tento sen na jednu prostou skutečnost: i svoboda může být tyranií, údělem, k němuž jsme odsouzeni nějakou nezpochybnitelnou mocí (tuto stránku svobody popsal např. Sartre). Utopie má však kromě nerealizovatelnosti i jednu užitečnou vlastnost: umožňuje radikální kritiku: "Může -- v duchu myšlenek Chomského -- velmi věrohodně rozvíjet kritiku různých podob autority a usilovat o demontáž těch, které odhalí jako neospravedlnitelné. Může -- slovy Malatesty -- učit utlačované bránit se utlačovateli, inspirovat dílčí sociální hnutí a zobecňovat jejich zkušenosti. Může rozvíjet své společenské koncepty a hledat v nesektářském dialogu vhodné spojence a adekvátní prostředky pro jejich uskutečnění. Může různými způsoby rozšiřovat prostor "anarchistické svobody", proti níž kázal 6. června 2005, krátce před napsáním posledních řádek této knihy, nový papež Benedikt XVI. To nejsou malé perspektivy pro jeden, dosud tak často opomíjený a pomlouvaný směr politického myšlení."

Poznámka: Děkuji Ondřeji Slačálkovi za laskavé zaslání právě vydané knihy Člověk, moc a spravedlnost, jakož i poskytnutí doslovu k chystaným dějinám anarchistického myšlení. Bez jeho podnětu a úsilí o dialog by tento text nevznikl.