Pozorovatelé politické scény se tehdy sjednotili v názoru, že motiv jednání SPD, připomínající volbu rychlé smrti před dlouhým trápením, je třeba vidět v rozkolu v jejích vlastních řadách. Serie porážek v zemských volbách, způsobená především neúčastí tradičních socdem voličů ve volbách na protest proti způsobu "reformní politiky" hrozila rozštěpením strany. Vedení strany se proto rozhodlo předejít účinnému zformování levicových kritiků své politiky a očividně dalo přednost riziku předčasného odevzdání moci do rukou konservativců před definitivním rozštěpením strany. Vyskytly se i spekulace, že kancléře přivedla na tuto myšlenku jeho žena.

Na straně CDU/CSU bylo hned jasné, že Unii tentokrát povede jako kandidátka na kancléřský úřad Angela Merkel, i když i v její straně se ozývala nesmělá kritika, zpochybňující její schopnosti a relativně slabé charisma, ale gigantický rozdíl v preferencích se zdál být dostatečným pro překonání jejího handicapu.

Jak to však v životě chodí, kalkulace sem, kalkulace tam, nakonec si řeka života nachází vlastní řečiště v terénu, který tak často neberou politici v úvahu, protože raději vidí to, co vidět chtějí a uvěří své, vlastní rukou nakreslené mapě.

Dnes, den po volbách, konservativní blok "Union" (CDU/CSU) v čele s Angelou Merkel stojí s otevřenými ústy nad výsledkem voleb - který téměř nikdo nepovažoval za možný. Rozdíl mezi Union a SPD se smrskl na směšných 0,9 procent a sen o silné koaliční vládě s FDP se ve volebním večeru rozplynul.

Jak se vůbec stalo nemožné možným a kdo nese na straně Unie hlavní vinu ? V hodině volební porážky své vize sice Union drží pohromadě a nikdo doposud neukazuje prstem na paní Merkel, především proto, že ještě se nezdá vše ztraceno. Kdyby se podařilo v následujících koaličních jednáních dostat do koalice s FDP i Zelené - což není kvůli charakteru strany a zřejmému zelenému lavírování zcela nemožné - vytvořila by se početně dostatečná koaliční většina. Jaké by však toto početnictví mělo důsledky pro Zelené je jiná otázka, která však konservativně liberálnímu bloku nemusí dělat starosti.

Pravděpodobnější ale bude, až se rozptýlí a usadí zvířený verbální prach mezi CDU/CSU a SPD, jejich tzv. Velká koalice. O této možnosti se nejvíce hovořilo i před volbami a skutečnost, že zpočátku vedla SPD volební kampaň bez jasné koaliční orientace na Zelené se vysvětlovala jako tiché nabídnutí ruky Unii. I když obě velké strany verbálně tuto možnost z volebně taktických důvodů vylučovaly, bylo jasné, že za jistých početních konstelací cesta k velké koalici bude otevřená.

Vraťme se však k volebnímu debaklu CDU/CSU. Opět se ukázalo, jak ošidné může být dělení kůže z medvěda, když ten ještě běhá v lese. Debakl však utrpěla nejen Union, ale i všechny výzkumné společnosti na zjišťování veřejného mínění, které neustále dávaly Unii dostatečný náskok před SPD. Roli dozajista hrálo i "vyzařování" paní Merkel, která v nepříjemných okamžicích pádných otázek nebyla pánem své mimiky a střídala náznaky křečovitého úsměvu s výrazem týraného člověka. Nemluvě o tom, že plně ovládala umění odpovídat na něco jiného, než byla tázána a své posluchače iritovala neustálým opakováním naučených sloganů. I když televisní duel s kancléřem byl omezen kvůli unionistickým obstrukcím jen na jedno klání před kamerami a i když se mediální klaka snažila televisní duel s kancléřem bagatelizovat, odhadovalo se, že v ten večer se náskok Unie zmenšil o čtyři procenta. To už ale byla v plném proudu orientace SPD na these "profesora z Heidelbergu" Paula Kirchhofa, kterého překvapivě do svého "poradenského" teamu přivedla právě Angela Merkel. Jak se později ukázalo, byl Kirchof stéblem slámy, kterého se potápějící se SPD chytila a s jehož nechtěnou pomocí se ji podařilo dostato opět půdu pod nohama. Plány prof. Kirchofa na tzv. rovnou daň (Flat tax) ve výši 25 procent byly nejen v rozporu s volebním programem CDU/CSU, nejen byly odmítnuty významnými unionistickými politiky, ale taky neposkytovaly vysvětlení, jak a čím se vyrovná předpokládaný úbytek vybraných daní, což v současné situaci velkého státního dluhu a každoročního deficitu hraje velkou roli. SPD dostala do rukou argument, kterému občané rozuměli - plány prof. Kirchofa narušují společenský konsensus sociální spravedlnosti, když by podle nich bankovní ředitel a jeho uklizečka byli stejně zdaněni. Paní Merkel byla nejen SPD zahnána do kouta a zmohla se pouze na konstatování, že jsou to vize ve správném směru. Musela jen přihlížet zničujícímu vlivu jejího finančního experta Kirchhofa na její volební kampaň. Výrazem nejvyššího zoufalství bylo povolání finančního experta CDU Friedricha Merze, který se proslavil požadavkem zjednodušení daňového systému - daňové přiznání se musí vejít na pivní tácek - do svého "teamu" čtyři dny před volbami. Friedrich Merz platil za jejího stranického nepřítele, který po roztržce s Merkel v říjnu minulého roku složil všechny své stranické funkce...

Nejpodstatnější změnou v německém politickém spektru je však úspěch nově vytvořeného stranického útvaru Die Linke - Strana levice. V šibeničním termínu a pod tlakem spekulací, jaké důsledky bude mít její působení především pro vládní koalici ( a nepřímo hrající do ruky CDU/CSU ), se tomuto novému konglomerátu, sestávajícímu z dřívější PDS a WASG ( Volební alternativa sociální spravedlnosti ), podařilo stát se čtvrtou nejsilnější stranou a svými 8,7 procenty si zajistit 54 křesel v novém Bundestagu. Její čelný představitel, bývalý předseda SPD Oskar Lafontaine má dozajista pravdu, když konstatuje, že Strana levice je jedinou stranou, projevující zájem o tzv. "malého člověka", o sociální spravedlnost a udržení sociálního míru, zatímco všechny ostatní strany v různé míře a intensitě provádějí neoliberální politiku sociálního chladu a polarizace společnosti. Otázkou však zůstává, zda se vytvoří taková situace, která změní dosavadní neochotu jiných stran ke koalici se Stranou levice. Bez účasti na vládě si sice vytvořila postor pro verbální presentaci v parlamentu, ale to je pro praktickou realizaci politiky přece jen málo.

Je proto třeba reálně pohlédnout na její perspektivy, už proto, že bez posunu vedení sociální demokracie směrem k neoliberální politice by její úspěch zřejmě nebyl takový jaký dnes je. Její volební preference byly v průběhu volební kampaně dokonce dvojciferné, ale pak na voličstvo zřejmě zapůsobila kampaň sociální demokracie, která si pojednou opět vzpomněla na principy sociální spravedlnosti a solidarity, které v praktické politice posledních tří let opustila. Vodou na její mlýn by tedy mohla být předpokládaná Velká koalice, o jiné koalici SPD se Zelenými a FDP už nemluvě.

Z dnešního hlediska však není možné s jistotou předpovědět, jaká možná koalice z volebních výsledků vzejde.