Jeden známý cestovatel vyprávěl ve společnosti, jak před padesáti lety objevil ve středoamerickém státečku Santa Concepción podivnou bronzovou sochu s velikými zlatými písmeny na velmi vysokém žulovém podstavci: Don Vasco Alvez, el Libertador. Socha představovala pomenšího pána s malým bříškem, velkýma ušima a knírečkem v nadživotní velikosti. Ačkoliv stál, vypadal, jako že šmajdá. Občané Santa Concepción chodili kolem více méně bez povšimnutí, ale přes noc na podstavec vždy někdo načmáral mužské přirození.

"Proč to děláte svému osvoboditeli?" zeptal se cestovatel jednoho místního profesora.

"Ále," mávl cestovatelův partner rukou, "to je složité. Možná s tím lidi tak za sto let přestanou... ..."

A pak se rozvzpomínal: "Když my jsme ho všichni osobně znali: velikán byl nevelký, potily se mu ruce, takže si je vždy, než je měl někomu podat, utíral o kalhoty, potila se mu také chodidla a tak nosil zpočátku, než mu to pracovníci protokolu zakázali, i ke společenským oblekům sandály s ponožkami. Obléknout se sám nikdy neuměl, to záviselo na manželkách. Hodně trpěl nadýmáním a větry, měl hemoroidy a tak se na židlích stále vrtěl... Taky byl ješitný, neměl kolem sebe rád lidi vyšší, než byl sám, a těch nebylo mnoho -- a taky nesměli příliš odporovat.

Ačkoliv nebyl právě nadsamec v žádném ohledu, obtěžoval pořád nějaké ženské, včetně manželek přátel, byť spíše loudivým způsobem. Když mluvil, komicky mával rukama a dělal podivné pohyby prsty, jako ilustrace názoru psychiatrů, že lidé nejvíc gestikulují, když lžou. Když myslel, že udělal vtip, nejapně se pochichtával. Říkal samé pozitivní věci, jako že se nemá krást nebo že mír je lepší než válka, ale tvářil se, jako kdyby ho to napadlo prvního.

Libertadorem se stal, protože za své první návštěvy New Yorku podepsal dohodu se CIA, která chtěla mít jistotu a neriskovat nějaký voluntarismus, že bude hodným a poslušným prezidentem, až Američané odtrhnou náš státeček od Mexika. Ve smlouvě měl dodatek, že za případné vězení bude dostávat dvojnásobný honorář... Ano, to chce těch sto let odstupu."

Zkrátka, to nejpodstatnější, pravil cestovatel, co tvoří "velikého muže", není ani tak on sám, ale jeho role. Role, part, figura, symbol, který představuje -- a je jedno, zda je to proto, že se dvacet let předtím domluvil s americkou tajnou službou, zdědil úlohu po rodičích, kteří byli králi anebo svou roli sehrála náhoda. Role a jak se jí dobrovolně či nedobrovolně zhostil a z toho posléze povstavší legenda. Role se vyskytují zejména v politických dějinách a na divadle a v obou případech jde o výkony momentální, časové a hodnocení po čase závisí jen na zachovaných kritikách, interpretacích, jež se dají koupit, jsou následkem sympatií nebo nesympatií a tak dále.

Dnes je ten středoamerický státeček sochami dona Libertadora prakticky pokryt, skončil stařičký cestovatel. Kdejaké náměstí se po něm jmenuje a ani jedna ta socha nemá sandály s ponožkami. Většina obyvatel Santa Concepción, zejména těch mladších, se domnívá, že don Libertador vedl s mexickými tyrany dlouhou osvobozovací válku a přijel do hlavního města, které se logicky jmenuje také Santa Concepción, na tanku.

Pravdivé svědectví o tom, jaký velikán byl, je zpravidla na nic, neboť pravda proti legendě nikdy nic nezmůže, podobně jako pokusy rehabilitovat Richarda III., jehož zřejmě dehonestovali vítězní Tudorovci. I tady platí, že legenda je podstatnější, než skutečnost. Vzniká jen jakýsi klub poučených, kterým je pak útěchou, že nejsou sami.

Na druhou stranu, jistě to neznamená, že velikáni nejsou. Takže by se tento fejeton měl spíše jmenovat Velikost některých velikánů.