Po přečtení tohoto článku, jehož obsahem je apel k otevřenosti, která odmítá uměle tabuizovaná témata a snaží se nalézt cestu z určité společenské schizofrenie, se mi vybavila paralela se stavem v České advokátní komoře. Jde o instituci, jíž byl státem svěřen výkon správy v oblasti advokacie, kterou se rozumí poskytování právních služeb formou svobodného povolání. Zatímco spisovatel členem Obce spisovatelů být může ale také nemusí, je členství v advokátní komoře pro advokáty ze zákona povinné. Stát (prostřednictvím zákona o advokacii a řady navazujících právních předpisů Ministerstva spravedlnosti, jež stanoví kupř. Advokátní kárný řád aj.) tak pověřil advokátní komoru na poli advokacie výkonem správy, čímž se advokátní komora dostala do pozice srovnatelné s postavením státního orgánu.

Dalo by se očekávat, že taková úctyhodná instituce, jakou by advokátní komora měla jistě být, má otázku, jež trápí Obec spisovatelů, dávno vyřešenou. Skutečnost je však zcela jiná. Příkladem je oficiální časopis advokátní komory Bulletin advokacie. Za roční členský příspěvek 8 000 korun tak každý ze 7 763 advokátů (stav k počátku roku 2005) kromě odborných pojednání, která jsou jinak v hojné míře běžně dostupná v řadě jiných ryze právně orientovaných publikacích, má možnost seznámit se s půtkami a zákulisními boji jednotlivých frakcí ve vedení komory, které se točí (jak jinak) kolem způsobu nakládání s příjmy komory.

Oblíbenou náplní Bulletinu jsou články, v nichž se funkcionáři komory navzájem chválí. Své místo tu nalézají i slabé literární pokusy stále stejných autorů z okruhu vedení advokátní komory. Skutečně závažné judikáty, které by měly pro výkon advokacie význam, se komora otevřeně brání publikovat. Velkou část Bulletinu zabírají publikovaná kárná rozhodnutí komory, vydaná komorou v kárných řízeních, v nichž bylo shledáno snížení důstojnosti advokátního stavu kárně obviněným advokátem. Většinou se jedná o stále se opakující případy, kdy advokát špatně vyúčtuje svou odměnu, nevrátí klientovi po skončení zastoupení spisy, bez omluvy se nedostaví k jednání soudu a tím jednání zmaří atd. Povinnost dbát na důstojnost advokátního stavu a nesnižovat ji je stanovena přímo zákonem (ustanovení § 17 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii).

Jelikož zákon důstojnost advokátního stavu nijak dál nedefinuje (význam slova důstojnost je dostatečný), jsou oblíbenými tématy Bulletinu pojednání o této důstojnosti advokátního stavu, doprovázená nářky na degradaci advokátů ze strany široké veřejnosti, upírající advokátům vážnost a noblesu, kterou by si advokáti právem zasloužili.

Není pak ukázkovým příkladem schizofrenie, když Bulletin advokacie prostřednictví dopisu svého šéfredaktora z dubna 2005 odmítá seznámit široký advokátní stav s důležitými rozsudky soudů (kupř. Nejvyššího správního soudu), jež se významně dotýkají výkonu advokacie, aby současně ve stejném čísle (4/2005) dal plnou stranu pro podrobný (nikoli však úplný) životopis zasloužilého dlouholetého člena advokátní komory a pění chvály o něm? Jenom jedna věc v životopisu schází. Krycí jména a registrační čísla agenta a informátora StB, jehož udavačství (prostřednictvím svědectví udávaných, kteří si v jeho zprávách pro StB početli) je celkem známou věcí.

Česká advokátní komora se namísto komory pro advokátní obec dokonale proměnila v komoru pro vedení advokátní komory. Je nepředstavitelné, aby takový subjekt, jakým je Česká advokátní komora, byl schopen o jakékoli otevřené diskusi na dané téma jen uvažovat. V tomto směru i před malými krůčky Obce spisovatelů smekám.