Jedním takovým případem jsou stále dokola opakované námitky vůči negativnímu názoru katolické církve k používání antikoncepce, případně doplněné dilematem, zda zemřít (následkem AIDS), nebo názor církve nerespektovat. Souběžně je mj. poukazováno na to, že (mimomanželský) "sex" patří k přirozenosti člověka.

Byl bych rád, kdyby ti, kteří hájí své názory odvoláváním se na přirozenost (tedy pudové, vůlí člověka neovlivněné chování) - např. pan Kartous v článku Dogma, dogma - mohli objasnit, v čem je přirozené používání umělých překážek, sloužících k zabránění početí.

Dále si dovolím tvrdit, že člověk se liší od zvířat např. právě tím, že je v sexuální oblasti schopen (výrazně více) používat kromě instinktů i intelekt a vůli, a tedy je schopen, na základě vědomí a svědomí, sexuální zdrženlivosti. Sebeovládání (resp. sexuální zdrženlivost) není snadné a lehké (a pro mnohé lidi, žijící v realitě "možnosti všeho", jistě ne snadno představitelné) - nikdo také netvrdí, že následování Krista je procházka růžovým sadem - ale je možné. Tím spíš, pokud člověk ví, že takový přístup má smysl, byť se tím může jevit ostatním jako podivín.

V článku "Smrt, anebo užívání prezervativů?" se poukazuje na morální zásadu o dvojím účinku, ovšem mlčky se přechází, že rozhodování o dilematu "zabránit prezervativem nákaze HIV+, ale zároveň i možnému početí?" by mělo následovat až po poctivém zodpovězení otázky "opravdu pro nás nemůže být východiskem sexuální zdrženlivost?", kdy v případě oboustranné odpovědi "může" je k dispozici řešení bez etických "berliček".

Ještě doplním, že prezervativ není podle Pearlova indexu - sledujícím počet těhotenství na určitý počet žen během určitého období - 100% ochranou před početím, a tedy ani před virem HIV+. Jeho spolehlivost je zhruba 98 - 85 %, tedy k otěhotnění dojde při každém 50. pohlavním styku, pokud počítáme s oněmi devadesáti osmi procenty. Při patnácti procentech je četnost otěhotnění samozřejmě vyšší. Takováto "jistota" nakazit se HIV+ je pro propagátory prezervativů mezi nakaženými přijatelná? Titulek "Smrt, anebo užívání prezervativů?" se jeví jako trochu nelogický, neboť druhá možnost v sobě do jisté míry zahrnuje i možnost první.

Druhou poznámku chci věnovat (dez)interpretaci postoje církve ohledně homosexuality, respektive homosexuálního jednání. Zdá se, že mnohým kritikům církve uniká jeden jazykově nepatrný, ale z hlediska etiky významný rozdíl, a to rozdíl mezi sexuální orientací a sexuálním chováním. Sexuální orientace jako taková není hříšná, hříšné může být až jednání, ke kterému může sexuální orientace vést. V opačném případě by hříšníky museli být všichni lidé, např. i ti, kteří čekají s heterosexuálním soužitím až do manželství.

A právě v tomto rozlišení mezi sexuální orientací a tím, jak s ní člověk naloží, spočívá hodnocení katolické církve, podle které nejsou hříchem homosexuální sklony jako takové - viz Ratzingerův "List biskupům..." z roku 1986 (- ale objektivně jsou hříšné až sexuální praktiky.

Na závěr podotýkám, že ani jednu z obou problematik není možné vidět černobíle a že je třeba posuzovat rozdíly mezi objektivním ideálem a jednáním jedince individuálně - to ovšem neznamená, že by církev měla v postmoderním světě rezignovat na šíření názoru, že manželská věrnost a sexuální zdrženlivost nejsou jen přežitky středověku, že k sexualitě nerozlučně patří i možnost daru předávání života, a že výchozím přístupem k tomuto daru nemá být nepřirozené bránění se mu (zde samozřejmě záleží v konkrétní situaci na dalších okolnostech - viz (pasáž o kompromisu svědomí od pana ThDr. Skoblíka - a na tom, zda manželé upřímně - ne jen předstíraně či z pohodlnosti - opravdu nevidí východisko v (dočasné) zdrženlivosti - viz opět dr. Skoblík - a chtějí být na cestě k církví všeobecně doporučovaným přístupům.