Podle ekonomické teorie může zvolit člověk při odhadování budoucího vývoje dva krajní přístupy. Vpřed-hledící varianta znamená, že se na základě všech dostupných relevantních informací budu snažit odhadnout budoucí vývoj. Pokud se mi to v průměru bude dařit, mohu tento styl uvažování nazvat racionálním. Oproti tomu stojí v praxi mnohem více používaný a jednodušší adaptivní přístup, který budoucí vývoj odvozuje od minulého trendu (ať již dlouhodobého, nebo krátkodobého). Paradoxně tento přístup, ač daleko méně vědecký, se může nakonec mýlit méně a být tudíž racionálnější, než první varianta. Z tohoto důvodu je daleko více využíván i odbornou ekonomickou veřejností, ač si to spousta jejích příslušníků nechce připustit.

Předpokládám, že tým expertů má možnosti i ambice přistupovat ke svěřenému úkolu prvním způsobem, tedy fundamentálním modelováním budoucnosti. Neměl jsem zatím dostatek času si již publikované předběžné závěry důkladně prostudovat, takže se vystavuji možná oprávněné kritice, že v následujícím textu jen zopakuji jednu z mnoha již vyřešených variant. Ale dovolím si předpokládat, že takto zjednodušený přístup by byl pod úroveň týmu expertů. K následujícímu propočtu mě inspiroval nedávno publikovaný článek pana Víta "Vláda odložila důchodovou reformu", zejména jeho úvodní odstavec, kde si autor klade otázku, zda v případě fondového financování důchodů budou naspořené prostředky stačit na důstojný život a následně dochází k závěru, že "Jediný způsob, schopný ufinancovat důchody, je ten současný - průběžný."

Souhlasím s panem Vítem, že u průběžného systému lze vždy nalézt takové parametry, aby nebyl deficitní (ač se nás většina "renomovaných" ekonomů ze soukromých institucí snaží přesvědčit o opaku). Ale i u fondového systému lze nalézt parametry, vedoucí k jeho vyrovnanému hospodaření, jen s daleko větší mírou nejistoty a rizika. Souhlasím i s naprostou většinou argumentů svého jmenovce Stanislava A. Hoška v článku "O penzijní reformě trochu jinak".

Oba pánové sice trochu přehánějí míru "znehodnocení" peněz v penzijních fondech, protože ty v převážné většině dosahují zúročení vložených prostředků (mírně) nad inflací a tak zachovávají reálnou kupní sílu vložených prostředků. Problém však bohužel není "zhodnocení prostředků penzijních fondů versus inflace", ale, jak správně pan Vít píše, v růstu platů, jehož tempo v současné době výrazně předstihuje jakékoliv bezpečné úrokové zhodnocení naspořených prostředků.

Tým expertů sice počítá jak s úroky, tak s růstem platů, obávám se však, že jsem v metodice zahlédl slůvka jako "reálné" či "v paritě kupní síly". U přechodových (bývalých socialistických) ekonomik jsou však tyto pojmy mírně (nebo spíš značně) zavádějící. Jestliže v paritě kupní síly jsou české mzdy řekněme 2x nižší než v Německu, nominálně jsou nižší 5x. A od toho se také odvíjí potřebný rozsah konvergence a tempa jejich růstu. Pro ČR a jí podobné země lze do budoucnosti očekávat spíše vyšší tempo růstu platů. Abych zbytečně neteoretizoval, např. ČSOB se pyšní jedním ze svých penzijních fondů, který jakožto premiant dosáhl průměrného zhodnocení za léta 1999 -- 2003 5,2 % (jeho bratříček však dosáhl jen 3,8 %) ZDE.

Jenže platy za stejné období rostly v průměru tempem 7,5 %. Zkusme tedy tento (byť velmi krátký) trend prodloužit do budoucnosti. Není složité si v tabulkovém procesoru udělat jednoduchý modelový případ člověka, kterému je 20 let, je tedy na počátku svého ekonomicky aktivního období. Nechť si tento člověk vydělá v roce 2005 svých průměrných 18 000 Kč a nadále mu roste mzda tempem 7,5 %. Jakožto zodpovědný jedinec si bude dále ukládat 20 % své mzdy do penzijního fondu, který bude jeho úspory pravidelně zhodnocovat.

V 65 letech (po 45 letech tvrdé práce) náš pojištěnec odejde na zasloužený odpočinek a začne čerpat své úspory, které se mu nadále zhodnocují stejným tempem, i platy jeho mladších spoluobčanů si nadále zachovávají svou dynamiku. Řekněme, že našeho človíčka příliš nezajímá vyrovnaný státní rozpočet, ale chtěl by si zachovat určitou životní úroveň, která je reprezentovaná aktuální průměrnou mzdou. Nechť tedy náš penzista čerpá ze svých naspořených peněz ročně 50 % průměrné mzdy za stejné období. Kdyby bylo zhodnocení prostředků v penzijních fondech stejné jako růst mezd, vystačily by naspořené prostředky našemu stařečkovi či stařence na více než 18 let, což zhruba odpovídá průměrnému věku, kterého se v té době lidé budou dožívat (ženy více, muži méně).

Ale co když náš penzijní fond bude pouze "rekordmanem" s mírou zhodnocení 5 %? Pak bohužel naspořené prostředky vystačí pouze na 9 let, nebo si budoucí důchodci nebudou moci dovolit utratit luxusních 50 % průměrné mzdy, ale pouhou čtvrtinu mzdy. Jinou možností, která zajistí financování na požadovaných 18 let je, že si náš človíček nebude dávat stranou 20 % svého platu, ale 40 %. Kdyby našemu střadateli sudičky ještě navíc přisoudili větší opatrnost, pak by si zřejmě vybral bezpečnější variantu svého penzijního fondu, řekněme se zhodnocením 4 %. Rozdíl díky nelineárnímu vztahu již není tak dramatický, prostředky by mu v základní variantě vystačily místo na 9 jen na 8 let nebo na méně než 1/5 průměrné mzdy, nebo by si musel spořit 50 % platu.

Z uvedeného zjednodušeného výpočtu je vidět, že penzijní fondy nejsou samospásným řešením či továrnou na peníze. Stačí, aby cena práce rostla rychleji, než je bezpečná úroková sazba (cena kapitálu), a z pojištěnce kapitalisty se stává mecenáš, jemuž růst produktivity práce, stojící za růstem platů, ročně ukrojí z jeho úspor.

Jak již jsem přiznal, neměl jsem zatím čas důkladně prostudovat výsledky expertních variant, ale předpokládám, že nakonec (spíše levicová) varianta průběžného systému svému voliči bude nucena sdělit nepříjemnou zprávu, že bude muset do systému přispívat více, pokud bude chtít zachovat jeho bezproblémový a sociálně spravedlivý chod, zatímco (pravicová) varianta fondového systému dá svému voliči možnost spořit si sám na sebe, ale po určitou dobu ještě více a nakonec stejně, jako kdyby přispíval do průběžného systému. Proč bude účastník fondového pojištění platit dočasně více je logické, tento systém totiž ještě než začne fungovat, vyžaduje naplnění penzijních fondů, které v současnosti neexistují.

Je tedy na voliči, zda půjde relativně bezpečnější cestou průběžného financování, která mu zabezpečí přiměřený podíl na průměrné životní úrovni, kterou společnost dosáhne v době jeho důchodového věku, nebo vyzve osud na souboj s tím, že buď za naspořené peníze bude v důchodu králem, nebo v průběhu času jeho majetek (kapitál) relativně k ceně práce ztratí hodnotu, a on, ač ve svém produktivním věku tvrdě pracoval, se nebude moci na minulém růstu produktivity práce přiměřeně přiživit.

Na zvláštní článek by patrně bylo vyhodnocení provozních nákladů obou variant. Např. Joseph Stiglitz hodnotí průběžný důchodový systém jako provozně levnější a účinnější a volič si tak může vybrat, zda bude platit radši určité množství nepružných státních úředníků, nebo tisíce "darmošlapů" (jak je nazval známý obhájce fondového penzijního systému Pavel Kohout ve svém článku o penzijní reformě na Slovensku), kteří se budou aktivně snažit přetáhnout jej i s jeho úsporami do toho jejich zaručeně nejlepšího penzijního fondu. Moje zkušenost je taková, že podílový fond, který mi zbyl donedávna z kupónové privatizace, si účtoval za správu mého majetku 2 % z jeho hodnoty ročně i bez těchto "darmošlapů".

Pro mne osobně z uvedeného jednoduchého propočtu vyplývá několik závěrů.

Nestrašme proto malé děti, že je jejich rodiče svými důchody finančně zruinují, a radši vytvořme podmínky pro zvýšení porodnosti. A dle mého názoru, čím méně nejistoty do budoucna, tím spíše si mladí manželé naplánují rodičovství místo aby se nejprve honili za kariérou a starali se o nahromadění dostatečného majetku na "zadní kolečka".

(Autor pracuje jako makroekonom a uvedený článek reprezentuje pouze jeho osobní názory.)