Bylo možno zaznamenat rozdíly ve výkonu i ve stylu: jak se zdá, skupina Bůhví je rozhodnuta odhodit nálepku "world music", aby byla přijatelnější více mainstreamovému publiku. Namísto kostýmů, připomínajících tradiční české oblékání hráli členové skupiny v obyčejných šatech; většina z nich si radikálně změnila styl i barvů vlasů (Hrubý si nechal vlasy udělat na blond, Trojan měl načervenalé vlasy a Pičmanovy vlasty byly blonďaté s tlustým černým pramenem). Jen Brzobohatý a bubeník Telenský vypadali nezměněně.

Další podstatná změna se týkala hudby: v důsledku radikálně zlepšeného zvukového systému (nebo lepšího zvukového technika) bylo v Lucerně konečně tentokrát možné rozeznávat slova písní. Zvuk skupiny byl podstatně tvrdší než v červnu, což neprospívá některým rytmičtějším písním, ale odpovídá to pokusu skupiny o změnu image.

Skupina Bůhví hrála v podstatě nezměněný soubor písní ze svého nejnovějšího alba Akt a starší hity, které oscilují mezi balkánským a východoevropským folklórem, latinskoamerickými rytmy a občanskými valčíky.

Avšak, opět: skupina Bůhví mě nepřesvědčila: písně nevytvářely dojem homogenního celku, ale úplně naopak: vznikal dojem chaotické směsice populárních hudebních stylů, vybraných z širokého sortimentu světového folklóru.

Styl představení se nezměnil: Většinu písní zpíval Hrubý a poskakoval po jevišti, což většinou ženské obecenstvo u pódia oceňovalo hlučným jásotem. Ostatní členové skupiny se snažili ho podporovat občasnými sóly či zpěvem (zejména Brzobohatý, ale také Trojan a Pičman).

Jednou z nejhorších částí koncertu byla píseň, inspirovaná latinskoamerickými rytmy, k nimž tančil tanečník, k němuž se pak přidal i Hrubý. Tento zpěvák je pro skupinu Bůhví největším problémem. Hrubý je možná docela přijatelný pro své výstřední chování na jevišti, pro své světlé vlasy a intelektuálně vyhlížející brýle s černou obroučkou jako showman, avšak jeho kvality jako zpěváka jsou hluboce podprůměrné. Brzobohatý je daleko talentovanější zpěvák; proto je nepochopitelné, proč nemá víc příležitostí k tomu, aby prokazoval své schopnosti.

Soudě podle vřelého přivítání, obecenstvo s velkým zájmem očekávalo hosty večera. Byli to bubeníci Camilo Caller a Mário Bihári, dva členové mnohonárodnostní skupinu KOA, která dlouhá léta hrála s českou zpěvačkou a autorkou písní Zuzanou Navarovou až do její předčasné smrti loni v prosinci. Caller začal hrát se skupinou Bůhví nedlouho po začátku, zatínco Bihário uvedli později a na jeviště ho přivedli (Bihári je slepec) Hrubý a Brzobohatý. Obyčejně hrají "hosté" nejméně půl hodiny; Caller a Bihári však zahráli jen dvě vlastní písně a pak se po zbytek koncertu připojili ke skupině Bůhví.

Bihári je vynikající zpěvák i klavírista, který také hraje na akordeon. Nejvýznamnější ale je, že se stal velmi plodným autorem písní, což dokazuje jeho práce pro skupinu KOA< (některé písně na vynikajícím posledním albu Jako Šántidéví od Navarové a od skupiny KOA napsal a nazpíval Bihári).

Biháriho písně přijalo publikum s nadšením. Bylo z toho bez jakýchkoliv pochyb zjevné, kdo byl skutečnou hvězdou tohoto koncertu. Bihári se stal absolutním středem pozornosti v důsledku svého charismatu, autentických emocí i talentu hudebníka. Bylo lze spekulovat, že právě proto hrál pouze dvě písně. Na jednu stranu hrál Bihári dost dlouho na to, aby poskytl koncertu svých "hostitelů" potřebnou kvalitu a kredibilitu jako pro kolegy v žánru "světové hudby", na druhou stranu bylo jasné, že na koncertě hrál jen minimální roli.

I když se mi Biháriho vystoupení velmi líbilo, zároveň mě to naplnilo hořkostí: Bihári je, víte, nevyhnutelně spojen s vynikajícím dílem a osobností Navarové, a proto na něho mnozí pohlížejí jako na jejího potenciálního nástupce.

Jistě, "život jde dál". Zuzana Navarová by jistě chtěla, abychom na ni vzpomínali s radostí a nikoliv se smutkem, přesto považuji pokus skupiny Bůhví využít pro sebe dědictví a talentu jiných, daleko nadanějších lidí - Navarové i Biháriho - za nesmírně politováníhodný.