Za kuriózní pokládám zájem o cizince, s kterým se setkávám nejen na univerzitě, ale všude. Projevuje se různě -- od pouhé snahy navázat oční kontakt, přes snahu o pozdravení, až po snahu o navázání rozhovoru. Jdu-li ulicí, lidé se na mě usmívají, asi jako když v Čechách potkají kominíka; skoro se divím se, že se nechytají za knoflík. V obchodech se mi stává, že lidé chtějí právě to zboží, které jsem si vybral já, na zastávce se zase chtějí postavit právě na to místo, kde já stojím. Jejich často mylná představa, že cizinec to zná či umí lépe, má pro mě nepříjemné důsladky při fotbale -- věnují mi takovou pozornost, že si nezahraji.

Tento úsměvný zájem má ovšem i vážnější stránku -- tou je snaha o seriózní komunikaci. Myslím, že Číňané, aspoň ti tchaj-pejští, nechtějí být uzavřeni jen svém čínském myšlení a ve svém čínském světě; že je tu zkrátka početná skupina obyvatel, která chce být součástí globální společnosti. Nedávno jsem vycházel ze školní budovy a proti mě šla paní ze školního personálu, se kterou se normálně nezdravím. Nijak zvlášť jsem si ji nevšímal, natáhl jsem ruku před sebe, abych zkusil, jestli neprší. Ona si ale všímala mě: Natáhla ruku před sebe -- přesně stejným způsobem, jakým jsem to právě udělal já, a řekla:"Hallo!" Řekl jsem tedy taky 'hallo`, a ona, až příště potká někoho ze Západu, už bude vědět, jak takového člověka správně pozdravit - s rukou natažnou před sebe, jako když se zkouší, jestli neprší, řekne 'hallo...` Ten člověk ze Západu (jsem si jistý, že dosud nic podobného neviděl) si to pak nemůže nevyložit jinak, než že to je typický tchaj-wanský pozdrav, a naučí ho všechny lidi na Západě. Ti pak, až přijedou do Tchaj-peje, budou taky vědět, jak správně pozdravit. Kam se na tuhle paní hrabe Agnes se svým gestem!

Je tu ještě jedna stránka zájmu o cizince, ekonomická. Můj bývalý spolubydlící, student, mi nedávno řekl:"Všude se po nás chce, abychom uměli jednat s cizinci. Jak se to ale máme naučit, když tady žádní cizinci nejsou!"

Zájem o cizince souvisí se zájmem o cizinu, tedy i zájmem o cizí zvyky, a taky svátky.

V minulém díle jsem slíbil, že se dnes budu věnovat Vánocům. Ty se tady samozřejmě slaví -- stejně jako většina západních svátků [pro jistotu se slaví evropské i americké, takže po Vánocích přichází hned západní Nový rok, letos 2005, krátce nato čínský Nový rok (ten se na Tchaj-wanu počítá od vzniku Čínské republiky, tedy od západního roku 1911, letos tedy 94), těsně za ním Valentýn...] -- nečínské svátky se ovšem slaví všechny víceméně stejně -- prostřednictvím reklamy společnosti vnucovaným zvýšeným konzumem. A že Vánoce tady nemají nic společného s malebností českých Vánoc, i když i tady početná skupina křesťanů obstará betlém, dokládám fotografií, snad stačí jen jedna:

A to se dostávám ke třetí kuriozitě, a tou je právě reklama; sice jen malá, zato však viditelná, a tedy snadno zachytitelná a popsatelná část veřejného prostoru. V Tchaj-peji je reklama všudypřítomná. Není ovšem tak hnusná jako reklama česká, a tak mi tolik nevadí. Obvykle má nápad, nebo, je-li bez nápadu, namísto aby se v takovém případě uchýlila k pouhé sprostotě, jako to dělá reklama česká, aspoň se snaží ho mít.

Na amerikanizovaném Tchaj-wanu se efekt 11. září projevuje zvláštně -- hledáním jiných vzorů, příklonem k Evropě. Jak mě nedávno ujistil pan Gerbig, ředitel zdejšího německého kulturního centra, lze to prý dokumentovat už i statisticky, mimo jiné zvýšeným zájmem o evropské jazyky. Já, který nemám k dispozici příslušné statistiky, to dokumentuji alespoň evropským půlúsměvem Mony Lisy na tváři tohoto tak trochu čínského, taky trochu japonského, a taky trochu tchaj-wanského města.