Povedlo se jim to bez rozdílu jejich údajně "demokratické" politické příslušnosti a tak se jim podařilo naprosto transparentně připomenout celému národu, proč to vlastně tenkrát v také v únoru před 57 lety tak hrozně pro..... Lepší a důstojnější připomenutí výročí vítězství pracujícího lidu by si nemohl přát nejen lid, ale ani KSČM, které stačí toliko mlčet a klást tak němou otázku na téma: "Tak nám řekněte, co měli naší dědkové či otcové s těmi "demokraty" tenkrát dělat...?!"

Zůstává tu však naprosto legitimní otázka "proč?" Pro nás méně inteligentní, kteří to nechápou, je nutný pohled do Všeobecné encyklopedie a seznámení se s obsahem pojmu politická strana. Mimo jiné se tam píše, že je to: " subjekt politického systému, který je více či méně pevným sdružením občanů spojených stejnými či obdobnými názory na společenské vztahy, ekonomiku, postavení národa, člověka, náboženství nebo životní prostředí.Usiluje svou účastí ve volbách o zastoupení ve volených státních orgánech, aby s podporou určité části populace získala přístup k politické moci a mohla tak realizovat státní politiku odpovídající strategickým zájmům různých skupin obyvatelstva."

No, a hned jsme o hodně chytřejší!

Za prvé je zřejmé, že sociální demokracie asi nebude politická strana, protože má "stejný či obdobný názor" tak s bídou na to, že nedá svého premiéra a to zejména proto, že by to znamenalo nejprve její ústup od moci a potom zřejmě předčasné volby s tím, že minimálně 8 let si u moci ani neškrtne. Takže je to spíše pud sebezáchovy než stejný či obdobný názor na cokoliv, co by mohlo sloužit občanům. Nejen z filmu Titanik ovšem víme, že míst v záchranných člunech nakonec stejně nebývá dost a eskalace pudu sebezáchovy vede buď k agresi nebo sebedestrukci. Obojího jsme svědky v míře nebývalé a socdem se věrna svým tradicím stává nebezpečnou nejen sobě, ale politickému systému a demokracii vůbec. Její zhroucení do sebe při současné uzavřenosti KSČM, která zůstává neatraktivní vdovou ve svěrací kazajce svého názvu, může znamenat otevření cesty nebezpečnému extremismu "heiderovského typu" Strana nespokojených by mohla rychle získat nebezpečnou váhu a nikoliv náhodou se tak v sousedním Rakousku stalo právě v souvislosti se vstupem do EU a nenaplněním očekávání s ním spojených a při současném znechucení občanů domácí politickou scénou a jejími "černorudými" handly, které se už ani nesnažila cudně skrývat.

Za druhé se zdá, že je velice problematické se domnívat, že strany si to rozdávají ve jménu zápasu o politickou státní moc. Stát je vzhledem k neustále rostoucímu procentu mandatorních výdajů ve vztahu k příjmům státního rozpočtu ve své současné struktuře prakticky před blížící se neschopností tyto mandatorní výdaje hradit. Můžeme se tak maximálně dohadovat o tom, kdy to nastane, ale nic bych za to nedal, že to o moc dál než řádný termín příštích voleb do Poslanecké sněmovny nebude. Chudý stát, který řadu svých pravomocí odevzdal do Bruselu a k další významné ztrátě suverenity se chystá prostřednictvím "Evropské ústavy", ke které se nechce vyjadřovat ani náš Ústavní soud, není asi příliš atraktivním předmětem politického zápasu. Pak bychom museli uvěřit tomu, že naše politické strany jsou sdružením lidí, kteří chtějí za každou cenu své schopnosti a své zájmy obětovat zájmům vyšším, zájmům státu a lidu. A to ani při nejlepší vůli nemůže projít ani na besídce zvláštní školy...

Za třetí je pozoruhodné, jaké aliance se v sedmi variantách řešení krize vytvářejí. Jsem přesvědčen, že pro každou by se dala najít paralela a alespoň s jedním ze sedmi smrtelných hříchů, mezi které patří obžerství, hrabivost, hněv, chtíč, závist, zlost a lenost se všudypřítomnou lží. Nejsem ale žádný katecheta a nerad bych se spletl. Rád ponechám vytváření vzájemných relací na čtenářích s tím, že mě napadla souvislost jenom pokud jde o číslo sedm. Rozhodně však naznačená řešení nijak nepodporují definici politické soutěže politických stran o veřejnou či státní moc a dávají tušit, že jde o něco jiného.

Sečteno a podtrženo, asi půjde o peníze. O ně jde podle známé definice nejmenovaného politika až v první řadě a tuto skutečnost nelze pominout. Nelze ani opomenout heslo dnešních dnů, že to co mohu dnes ukrást, to mi nemůže zítra nikdo dát. Takže jde o čas a o peníze nebo o čas na peníze...Ale čas jsou peníze, takže asi půjde buď o peníze a nebo o čas. Přičemž těm, co usilují o své peníze, jde o čas a těm, co usilují o svůj čas, jde o peníze.

No a je to!!!

Zdá se tedy, že klíčem tohoto sporu není zápas o to, kdo má u nás pečovat o blaho lidu, ale o to, kdo bude držet v ruce zbytek státního "rodinného stříbra", aby ho ve jménu svého budoucího tichého vlivu rozdal čí rozprodal svým věrným. Dnešní opozici je jasné, že v řádném termínu voleb přijde do naprosto snědeného krámu. A v "pozici" zuří zápas o to komu málo, komu víc a komu nic. Tato rvačka o ohlodanou kost je nejen nedůstojná, ale je i velice nebezpečná pro všechny zúčastněné a zejména morálně i finančně pro normální lidi, kteří se na to musí nejen dívat, ale ještě to ze svých daní platit. Jen těžko se můžeme divit, že řada našich občanů se dlouhodobě přiklání k autoritativnímu způsobu vlády a řešení společenských problémů. Čekají jenom na svého Krysaře. Neslyším sice trávu růst, ale zdá se mi že slyším tiché pískání...

Ale možná to jenom doznívá cinkání klíčů....