Má levicový liberalismus svého klasika?

Pokud má mít nějaký ideový proud právo na existenci, musí existovat zásadní teoretické práce, v nichž je vyložen. Domnívám se, že v případě levicového liberalismu tomu tak je. Za klasika levicového liberalismu lze považovat amerického ekonoma Roberta Reicha (z dalších lze uvést Johna Rawlse) a za klasickou práci věnovanou levicovému liberalismu jeho "Dílo národů - Příprava na kapitalismus 21. století". Tato obsáhlá práce, jejímž názvem chtěl autor vyvolat určitou reminiscenci na "Bohatství národů" Adama Smitha, vyšla v roce 1993, česky pak v roce 1995 v nakladatelství Prostor. Kdo nechce vstávat od počítače, může najít četné práce a rozhovory Roberta Reicha či rozbory jeho názorů prostřednictvím vyhledavače. Před časem jsem napsal knížku o jeho knížce, jejíž podstatná část je uveřejněna v internetovém časopisu Marathon 2/1997. Mrzí mě, že Reichovy nosné myšlenky jsou u nás málo využívány v diskusi o programových otázkách levice či spíše že jsou z těchto diskusí vytlačovány.

V intencích Reichova díla se pokusím ukázat, v čem vidím hlavní ideový přínos levicového liberalismu v kontrastu (řekněme) s nikoli-liberálními levicovými přístupy.

Názor na soukromé vlastnictví a kapitál

Levicový nikoli-liberál vidí v soukromém vlastnictví a v kapitálu zvlášť něco špatného. Proces zhodnocování kapitálu považuje za hlavní příčinu všeho zla. Předpokládá, že "kapitalismus", tj. společnost, v níž ke zhodnocování kapitalismu dochází, musí zaniknout. Radikálnější levicový nikoli-liberál by nejraději vše znárodnil. Jeho mírnější odrůda se spokojí se snahou o maximální zdanění, regulaci a omezování. Vzhledem k tomu, že praktická realizace jednoho i druhého naráží na řadu problémů, mají obě varianty tendenci sklouzávat ke katastrofickým vizím.

Levicový liberál považuje existenci soukromého vlastnictví za přirozenou a nevzrušují ho ani majetkové rozdíly. V procesu zhodnocování kapitálu v konkurenčním prostředí vidí motor ekonomického vývoje. To, co ho trápí, je fakt možnosti přeměny majetkové výhody v majetkové privilegium, tedy to, že jedni s využitím majetkové převahy zbavují druhé možnosti rozvíjet své předpoklady a uplatnit své schopnosti. Ekonomickou segregaci omezující rovnost příležitostí, která v důsledku toho vzniká, považuje za největší nebezpečí ohrožující společenský vývoj. Proto velkou pozornost věnuje odhalení příčin a mechanismů, které umožňují přeměnu majetkový výhody v majetkové privilegium. A na rozdíl od nikoli-levicového liberála, pro kterého je již samotná existence soukromého vlastnictví a kapitálu něčím zavrženíhodným, nachází skutečné příčiny společenských problémů.

Názor na trh a tržní mechanismus

Levicový nikoli-liberál má k trhu a tržnímu mechanismu negativní vztah. Připouští, že trh nelze jen tak zlikvidovat, ale rád by jej alespoň co nejvíce regulovat a nahrazoval přerozdělováním. Když hovoří o nutnosti spolupůsobení státu a trhu, má vždy na mysli co největší roli státu ve vztahu k trhu. Především však považuje některé oblasti (zdravotnictví, školství, penzijní pojištění apod.) za posvátnou půdu, na kterou nelze trh či tržní mechanismus pustit za žádnou cenu, které je nutné před trhem uchránit. Nejenže nevnímá skutečnost, že tržní mechanismus se vyvíjel po celé dějiny lidstva, ale vůbec nemá představu o tom, jak se tržní mechanismus vyvíjí v dnešní době, jak tento vývoj podporovat a jaké problémy či na druhé straně úkoly tím mohou být řešeny. Proto také - pokud má možnost rozhodovat o vývoji společnosti - vždy narazí na bariéru problémů, které jsou pro něj neřešitelné a s jejichž řešením si neví rady.

Levicový liberál považuje podporu vývoje tržního mechanismu za jeden z nejdůležitější úkolů ekonomické politiky a za klíč k dosažení jak efektivnosti, tak i sociální spravedlnosti ve smyslu omezení možností přeměny majetkové výhody v majetkové privilegium. Má konkrétní představu o tom, jak formou spolupůsobení státu jako reprezentanta veřejné volby a trhu vývoj tržního mechanismu (v dnešní době zejména v oblasti finančních trhů) podporovat a umožnit jeho působení i v sociální sféře tak, aby spoluvytvářel rovnost příležitostí pro ničím neomezovaný rozvoj a uplatňování schopností člověka.

Názor na sociálně orientované přerozdělování

Levicový nikoli-liberál vidí v sociálně orientovaném přerozdělování klíč k řešení všech společenských neduhů. Přehlíží jeho vedlejší negativní účinky. Pokud na ně v praxi naráží, vydává je za selhání jednotlivců, kteří těží ze svého postavení. V důsledku toho si sám sebe idealizuje ve svých očích (on sám by přece kouzlu držby přerozdělovacích aktivit, tomuto "kouzlu prstenu") nepodlehl. Za svého konkurenta považuje nejen ty, kteří již přerozdělovací moc drží (a považují se za strážce sociální ochrany, kteří to přece myslí nejlépe), ale i ty, kteří ze stejných pozic o tuto moc rovněž usilují. To ho vede k pocitu výlučnosti, nedůvěřivosti vůči komukoli a sektářství. Pod deklarovanou "solidaritou" pak bují vztahy nevraživosti.

Levicový liberál respektuje dávný poznatek, že ekonomické dění, ekonomické mechanismy a ekonomické pozice mají vliv na utváření zájmů lidí a politické vztahy, tj. nadstavbu společnosti. Ví, že nekontrolovatelná přerozdělovací moc (tj. motivovaná jen sociálně "dobrými úmysly", ale vymykající se kritériím efektivnosti) nutně vede k tomu, že velmi rychle se jí v konkurenci bezohledných zmocní ti, co ji budou používat především ve prospěch upevnění svého mocenského postavení a vytěží z ní i potřebné a pro ně příjemné majetkové výhody. Považuje sociálně orientované přerozdělování za významné a v omezené míře prospěšné, nikoli však za všelék, protože zná jeho vedlejší nebezpečné účinky. Ví, že po předávkování, tj. překročení určité míry, dochází k nevratným procesům, kdy si boj o přerozdělovací moc a iluze s touto mocí spojené vytváří vlastní ideologickou nadstavbu, která z pochopitelných důvodů považuje levicový liberalismus za něco tak strašného, že se o něm nesmí ani mluvit ani připustit jeho existence.

K čemu vlastně došlo

Podíváme-li se na to, jaká je situace, zjistíme, že s velkou převahou v příslušné části ideového a politického spektra vládne nikoli-liberální levice, kdy o liberální levici nelze říci ani to, že živoří. Je někde skryta či zadupána. Jak k tomu došlo?

Ono stačilo jen málo. Malinká metodologická chyba v uvažování. Názor, že jakékoli zhodnocení kapitálu je založeno na něčem špatném a je samo o sobě špatné. Neschopnost rozlišit mezi různými formami zhodnocení kapitálu. Pro člověka, který nemá solidní ekonomické vzdělání, názor zcela přirozený a chybička, kterou by bylo možné prominout.

Byl tím však spuštěn mechanismus s devastujícími účinky. A to z toho důvodu, že stačila tato malá chybička a velmi rychle z ní vyrostla obhajoba ideologie přerozdělování jako jediného všeléku. S odmítáním trhu a všeho, co s ním souvisí. Ideologie používaná jak těmi, co to "myslí upřímně", k obhajobě jejich moci, tak těmi, co tyto obviňují ze zrady a snaží se k moci prodrat s tím, že jsou to oni, kdo to "myslí upřímně".

Ekonom může na tuto chybičku poukázat a objasnit, proč ke zhodnocování kapitálu nemusí docházet jen "vykořisťováním" či podobnou "zločineckou" činností. Může dokázat, že bez podpory vývoje tržního mechanismu se stávají některé problémy neřešitelnými. Tak pryč s ekonomy! Každý ekonom je podezřelý z obhajoby kapitalismu, zastírání jeho podstaty a tudíž pravičák a liberál a vůbec fuj. Člověk by nemusel být ani ekonom, aby zcestnost takové pozice pochopil. Stačilo by, pokud by se řídil poctivým rozumem. Tak pryč i s rozumem! I ten vadí, chceme-li semknout řady a odhalit nepřítele, který se zaprodal kapitálu a který je přece tím, kdo za všechno může.

To, že tato antiliberální ideologie nakonec sklouzává ke katastrofismu a dříve nebo později se začíná řídit zásadou "čím hůře, tím lépe", je fatálním důsledkem prvotní chybičky. Kolik ještě bude muset přijít proher, než se toto pochopí. Kolik zklamání, zoufalství, hořkosti a následné vzájemné nevraživosti si budou muset prožít a protrpět ti, co to "myslí upřímně"...