28. 2. 2005
OdvšiveníŘečeno s klasikem, "doba je těhotná očekáváním". Někdo čeká změnu paradigmatu a nový věk, ve kterém budou realizovány jeho představy a on sám oslaven. Jiní čekají, že krize idiotské varianty kapitalismu podle vzorů z osmnáctého století, který už prokázal, že není života schopný a byl mimo jiné příčinou vzniku socialistického a komunistického hnutí v polovině 19. století, restaurovaného v rámci globalizace, povede ke globální čili světové revoluci a konečnému vítězství marxismu. To jsou ale asi tak všichni, kteří čekají něco, co považují za dobré. Naprostá většina v podstatě čeká katastrofu a jen doufají, že umřou přirozenou smrtí dřív, než k ní dojde. Já sám, přestože jsem obvykle vyznavačem starého husitského hesla "proti všem", jsem se v tomto případě přidal k většině. Jen důvody mám možná jiné. |
Každý ví, ale málokdo si bere k srdci, že člověk mimo společnost nemůže přežít. Čím účelněji je společnost strukturovaná, tím líp pro všechny. Problém ovšem je, že taková společnost nevydrží dlouho. Někdo mluví o pokroku, někdo o bourání zkostnatělých struktur, jiný o stárnutí společnosti, další o revoluci, paradigmatu a podobně. Já bych si to dovolil říct ještě jinak: V kvalitní společnosti si všechny její části, instituce a skupiny navzájem slouží. Platí to o vládě, obchodu, náboženství, kultuře i ostatních. Čím lépe tyto části plní svá specifická poslání, tím líp všechno funguje. Problémy nastanou, když se některé nebo všecky stanou samoúčelem. Když ukusují ze společného krajíce, ale samy přispívají málem nebo ničím. Jinými slovy - stanou se parazity. Žádný organizmus, ve kterém se přemnožili paraziti, nemůže prosperovat. Časem tedy i ve společnosti dojde k něčemu, co by se obrazně dalo nazvat odvšivením. Až doteď jsem říkal, co přede mnou řekli různým způsobem mnozí. Na rozdíl od pokrokářů a revolucionářů, kteří obvykle podobným způsobem začínají ale vidím skutečnost takovou, jaká je: Výsledkem takové "odvšivovací akce" nikdy není "lepší příští", ale definitivní rozbití společnosti, a tím pádem návrat k barbarství. Společnost musí být znovu vybudována a není žádný důvod očekávat, že to, co vznikne bude lepší než to, co zaniklo. Jednoduchý příklad: Představte si takové starověké královstvíčko. Král vybírá od poddaných daně a za to se stará, aby nevybíral nikdo jiný. Když bude jen vybírat a nebude se starat, dlouho králem nebude. Už proto, že na něj nic nezbude. Pro poddané ovšem nastane období, kdy bude vybírat každý, kdo bude mít meč a pár pacholků k ruce. Nakonec se k moci prodere nějaký nový král. Čekat, že bude o moc lepší než ten starý, je nemístný optimismus. To, co jsem napsal platí, pokud mohu soudit, v různých variacích všeobecně. Egyptologové vám potvrdí, že starý Egypt nebyla plynule se rozvíjející říše, ale že se zde střídala období budování a prosperity s obdobími, kdy přežívalo jen primitivní zemědělství a zbytky chrámů a hrobek byly využívány jako stavební materiál na kozí chlívky. Takříkajíc hloubkový pohled na tento vývoj podávají, pravděpodobně bez přímého úmyslu starozákonní příběhy o izraelském království. Král byl Pomazaný od Hospodina, Boha izraelských válečných zástupů. Proto ho, když přišel nepřítel, strčili do první řady. Když tam poslal místo sebe nějakého Davida, byl to začátek jeho konce. Když si jiný král nechal svého syna přerůst přes hlavu a pak musel před ním utéct jako uličník, lid přivítal nadšeně nového krále. Když se ukázalo, ze starý král byl lišák, který utekl před mladým jen proto, aby mu mohl důkladněji vyprášit kožich, lid bez rozpaků přivítal zase krále starého. Pochopitelně. Král byl koneckonců jen figurka, důležitý byl Izrael. A v něm koneckonců všechno, co směřovalo k cíli, aby každý mohl žít v klidu pod svým fíkovníkem a svou vinnou révou. Začátek konce nastal, když se kralování samo stalo účelem. Když jeden z dalších králů prohlásil: "Moje paže je silnější než stehno mého otce. Můj otec vás trestal biči, já biči uzlovatými". Následovalo rozdělení a řada víceméně bezvýznamných králů a králíčků až do úplného konce. Jen proroci křičeli: "Zda budeš proto králem, že se naparuješ v domě z cedrového dřeva? Zda se tvůj otec nenajedl a nenapil? Když hájil právo a spravedlnost, tehdy bylo dobře..." Nebo: "Půst, ve kterém si já, Bůh libuji znamená rozdávat své jídlo a oděvy těm, kdo nic nemají" A tak dále a podobně. Je pravděpodobné, že podobných prorockých výroků bylo vyřčeno mnohem víc, než máme zapsáno, protože se všechny vyjadřovaly velice drsně o těch, kteří rozhodovali, co se zapíše a co ne. Historicky daleko bližší je nám Velká francouzská revoluce. Na rozdíl od rakouského josefínského absolutizmu, který položil základ pro další život státu i lidí, stal se francouzský absolutizmus nákladnou zbytečností. Celá země pracovala na krále a jeho dvůr, který kromě toho, že pohlcoval obrovské částky jenom produkoval morální rozklad. Podobenství o odvšivení zde sedí dokonale. Jenže - muselo uplynout nějakých sto let revolucí, císařství a jiných krvavých zmatků, než se poměry staly normálními. Proč to všechno píšu - dnešní západní společnost se rychle stává soustavou samoúčelů. Vlády, hospodářské instituce i banky čím dál drzeji odmítají odpovědnost za následky své činnosti. A není to jen česká specialita. Ovšem střed problému vidím v tom, že se samoúčelem stala celá vrstva intelektuálů. Jinými slovy - problém vyrůstá ze zrady vzdělanců. Umělci se dloubají sami v sobě a čím jsou jejich problémy odtažitější a oni sami méně srozumitelní, tím si připadají lepší. Lidé, jejichž povoláním je informovat zkoušejí, co lidé "zbaští" - a i když lidé nebaští, klidně si dál melou svou. Moralisté moralizují takovým způsobem, aby jejich neřesti byly oslaveny. Všichni se chlubí tím, že jsou schopni vše odmaskovat - nacházejí na všem a všech něco špatného, jen samy sebe jaksi nevidí. Čili přesný opak kritického myšlení, které naopak zkoumá svá vlastní východiska a postupy. Řečeno slovy Viktora E. Frankla: "... Sigmund Freud nás učil, jak důležité je odmaskování. Já si však myslím, že je třeba se někde zastavit, a to tam, kde odmaskující psycholog je konfrontován s něčím, co už nelze odmaskovat z jediného důvodu, že je to pravé. Ale psycholog, který ani tam nemůže zanechat odmaskovávání, odmaskovává jen svou neuvědomělou tendenci znehodnocovat to pravé v člověku, to lidské v člověku". Tento postřeh samozřejmě neplatí jen v psychologii. Tvrzení, že by snad měli být odpovědni lidem, kteří je živí považují všichni za útok na svojí svobodu. Nejhorší je, že ono je skoro zbytečné o tom psát. Pokusy "odmaskovat odmaskující" jsou potlačovány způsobem, který připomíná spíš inkvizici než cenzuru. Lze říci, že kdyby lidé, kteří vyrábějí potraviny, oděvy, stavby a jiné podobné, odváděli práci ve stejné kvalitě jako oni, byl by svět jednodušší. Každý, kdo by si nedokázal opatřit základní životní potřeby svépomocí by byl bezpečně dávno po smrti. A je nutno říci, že k nějakému takovému řešení společnost spěje. Zatímco se semknutá smečka intelektuálů kochá svou mocí a jedná v přesvědčení, že bude stále větší, ve skutečnosti "Bůh na ně seslal ducha šílenství a oni sami volají svého zhoubce, aby přišel rychle". I to je ostatně citát, takže nic nového pod sluncem. Jenže schopnost poučit se z minulosti tito lidé ztratili. |