Strany se rozhodují hlavami několika vedoucích představitelů a to v zájmu mocenského těžiště, kterým může být čistě účelové krátkodobé spojenectví dvou nebo tří největších "akcionářů", tedy pasáků hlasovacích mašinerií. Vedlejším produktem může ale vůbec nemusí být nějaké veřejné blaho nebo zmaření ještě větších škod plynoucích z dohod na politickém protipólu. Strany jsou mnohem složitěji strukturovány než se domnívají rychlokvašení "politologové". Ostatně neslabší kapitolou jejich učebnic bývá "psychologie politických profesionálů".

Dostanou-li se do čela jedinci, kteří více škodí než prospívají, těžko tuto skutečnost sami rozpoznají a vyvodí z ní náležitý závěr, který by mohl straně pomoci, pokud ji již ideově, morálně a ekonomicky sami nerozvrátili. Kariérista deroucí se do čela rozestavuje na strategická místa svoje lidi (klienty), likviduje nejen oponenty a konkurenty, ale dokonce i neloajální jedince. Jestliže to dělá ze všech nejobratněji, vyšplhá se až na samu špici stranické hierarchie. Tragedie není v tom, že je tato schopnost k úspěchu fakticky nutná, tragédie je v tom, že je tato schopnost pro ovládnutí politické strany postačující.

Nejužší vedení strany může být třeba sedmičlenné, ale ve skutečnosti v něm jsou třeba jen tři tak trochu osobnosti, zbytek nohsledi nebo slabí a kolísající.

Předsednictvo či podobný orgán může mít třeba dvacet nebo čtyřicet členů. Jeho složení odpovídá mocenským poměrům ve straně. Členové jsou sice voleni, ale ve skutečnosti předem pečlivě vybráni podle toho, komu straní. Složení nějakého formálně nejvyššího orgánu je už těžší shora plně ovládnout, proto je snaha upírat mu kompetence, předkládat mu k řešení pseudoproblémy a manipulovat ho od předsednického stolu. Mnozí členové ÚVV ČSSD například zřejmě nevědí, že jsou členy nejvyššího orgánu mezi sjezdy a nechají si klidně namluvit, že nelze hlasovat o něčem, co předem neschválilo předsednictvo.

Takže jednotlivci mohou mít pocit, že je v zájmu sebezáchovy strany zbavit se škodícího předsedy, ale ti, kteří jsou "v obraze", dobře vědí, že za Novákem stojí novákovci... A má-li Novák v předsednictvu 40% a společně s Dvořákem 70%, pak proti němu Novotný, Svoboda a solitéři nic nezmohou. A v příští Sněmovně už budou jen novákovci a dvořákovci. A ne všichni. Proto se tak drží své dohody.

Jestli má předseda v předsednictvu fakticky 70%, pak v ústředním výboru mu stačí 30% svižných aktivistů. Bez nich žádná dohoda na sjezdu nemá cenu. Takže na mínění řadových členů se nemusí ohlížet.

Lidé Novotného a Svobody nebo solitéři mohou mít různé pocity včetně šimrání v zádech z pudu sebezáchovy, ale není jim to nic platné. S Novákem přežije jen půlka strany, ale Novákův vliv se v ní ještě posílí.

Že o zájmech voličů nepadlo ani slovo? Na vrcholu hierarchie je demokracie natolik zprostředkovaná, že se bez ní vůdcové docela dobře obejdou.

Před pár lety skončila doba předsedů stran - nositelů myšlenek, přišla éra přerostlých stranických mládežníků, znalých korupce. Jakékoli myšlenky jsou zátěží, účinnější je získat dohodou osobní výhodu. Těmto vůdcům jde v patách krize, protože jsou zaujati jen sami sebou a svým úspěchem. Potom možná...