Kniha líčí anarchistické aktivity Sonky (to byla Sonnenscheinova přezdívka) vcelku věrně. V anarchistickém hnutí se podílel především na jeho zbolševizování a to i nepříliš čestnými metodami. To když nedoručil dopis, který mu v Rusku předal anarchistický předák Kropotkin a v němž varoval československé dělníky před důsledky ruské revoluce...

Jednalo se sice o přelétavou epizodu, jak ovšem Kamen ukazuje, právě z takovýchto přelétavých epizod byl v podstatě složen celý jeho život. Jiří Kamen pracoval s autentickými materiály (dopisy, archiváliemi, dobovými časopisy) a sám tvrdí, že věci, o nichž píše, se buď staly, nebo mohly stát... Po autorech "odborné" literatury, kteří své (často chybné) konstrukce vydávají za "vědecká fakta" a navíc se ještě nedají číst, zde máme spisovatele, který k minulosti přistupuje s pokorou k historické pravdě a zároveň umí napsat čtivý a kvalitní text.

Jako romanopisec si Jiří Kamen nezaslouží hnidopišské výtky ani za své vtipné shrnutí epizody s Kropotkinovým dopisem: "Kropotkin mi dal francouzsky psaný dopis dělníkům v Československu. Psal v něm, že bolševická revoluce je vhodná leda tak pro úředníky, a ne pro vyznavače svobody. Ve svých pamětech si na mě stěžoval, že jsem jako pošťák selhal a dopis nedoručil. Nikdo mu totiž neodepsal." (str. 57-8). Ve skutečnosti Kropotkin vydal své Paměti revolucionářovy roku 1901, tedy skoro dvacet let předtím, než poslal zmíněný dopis. Vyšly mimochodem i v češtině, ještě v době, kdy si zde císařpán a jeho rodina dávali dobrou noc...

Hugo je především román -- ale ani to není přesné. Máte v něm před sebou životní příběh jednoho člověka a zároveň i čtivě napsanou mnohasetstránkovou esej, dotýkající se mnoha témat a představující skvělou reflexi dějin střední Evropy první poloviny dvacátého století z pohledu muže mnoha identit -- anarchisty, bolševika, trockisty, bohéma, básníka, milence... a také Čecha, Němce i Žida a zejména outsidera.

Židovství se knihou skutečně táhne jako červená niť, a to nejen proto, že Sonka píše z mírovské věznice Rudolfu Slánskému. Odsouzený Žid píše Židovi, ze kterého se do konce knihy stane také odsouzený (přičemž se během jeho procesu neustále zdůrazňoval právě jeho židovský původ)... Pro ty, kteří nedávali pozor při hodinách dějepisu: židovství znamená, že pohled, který Sonka předestírá, je nezbytně pohledem "zdola". To nutně neznamená chudobu a nejnižší místo ve společenském žebříčku -- řada židovských rodin byla bohatá. Ve své době to ale znamenalo velmi silné vyloučení z většinové společnosti a tedy již zmíněné "outsiderství". Sonka se ke svému židovství neustále vrací, vzpomíná na pogromy, mluví o židovském náboženství atd.

Zároveň si ale z Židů (ostatně jako ze všeho) nepřestává dělat legraci. Svým lehkým humorem dokáže zesměšnit všechno a všechny. Je pravda, že se zde realita prolíná s fikcí hned dvojnásob (nejdříve s fantazií Hugo Sonky a pak fantazií Jiřího Kamene). Jenže i tak je jeho ironický pohled asi často pravdivější, než by nám ti, kdo si o sobě myslí, že mají patent na dějiny, byli ochotni přiznat. Pasáže, kdy Hugo Sonka popisuje své řečnění před zástupy severočeských anarchisticky naladěných horníků a svou jedinou starost -- aby snad jeho řeč neprobudila davy k nějakému činu -- svou hořkou ironií doslova sžírají.

Ne vše je však v této knize pro legraci -- přesněji řečeno, mnohdy začne být ironie najednou tak vážná, že až mrazí, zejména když Sonka poměřuje předválečnou realitu pozdějším prožitkem koncentračního tábora. Mnohé pasáže obsahují velmi přesné postřehy. Pro naše čtenáře bude jistě zajímavá i vzpomínka na německého anarchistického básníka Ericha Mühsama (zavražděného později nacisty) a o jeho bohémskou "republiku," ztracenou kdesi v horách. Ocitujme alespoň začátek:

"Na švýcarském jihu blízko Ascony, kde si připadáte už jako v Itálii, na hoře Monte Verita, která se zvedá z jezera Lago Maggiore, chtěl útlý muž s divokým plnovousem, pronikavýma očima a jemnýma rukama klavírního viruosa, německý básník Erich Mühsam založit republiku bezdomovců a vagabundů. Netušil, že taková republika nemůže vzniknout na jednom místě. Takovou republiku jsem si představoval roztroušenou po celém světě. V putykách, po bordelech, pod mosty. Republika lidí z okraje může existovat jen jako kočovný podnik. Mühsam se vyučil lékárníkem. Měl převzít zavedenou lékárnu svého otce. Brzo přišel na to, že nemocný svět nepotřebuje kapky proti kašli, pilulky na pocení... Potřebuje klystýr, aby vyčistil své vnitřnosti. Anarchie je čistící prostředek, který je nutné vpravit do nemocného těla."