Jak už všichni věděj, a ti, co nevěděj, maj poslední příležitost se ujistit, umřeli nám Mojše, a je to velká ztráta... Co říkaj? Nemluvěj všichni naráz! Ale no tak. Já vim, že jsou mezi nima pořád některý, co si myslej, že byli Mojše vlastně trochu mešuge, jak furt slyšeli ty hlasy vod Hospodina, ale proč s nima teda šli? Šli s Mojšem, uvěřili jim, tak co teďka remcaj? Mojše je vyvedli z Egypta, dali jim svobodu... No dobře. Já vim, že některým z nich nic v Egyptě nechybělo, a když teďka viděj tu Zaslíbenou zemi za potokem, myslej si, že si moc nepolepšili, ale chtěli jít s Mojšem, doufali, že jdou na lepší, a nikdo jich nenutil... Tak co nadávaj Mojšemu? Sami byli mešuge, když s nim do tý pouště šli!

Já vim, nekřičej tolik! Já jsem mezi nima nejstarší, já si tu cestu pamatuju celou, na rozdíl vod nich. Navigátor, to oni Mojše nadvakrát nebyli, to je pravda. To já si pamatuju líp než voni, to jeho "teďkom vpravo, už tam budem." Trochu se cesta protáhla, pravda, párkrát jsme si zašli... Ale když mi tu, David, říkaj, že bysme to z Egypta sem bejvali ušli za týden, tak proč nenavigovali oni? No!

Zase se o nás Mojše uměli postarat... Komu čest, tomu čest. Mojše vždycky věděli první, že se blíží karavana a přiváží nám vod Hospodina potraviny a látky. To nemůžou popřít! Dobře, já vim, nemávaj mi těma rukama před vobličejem! Mně taky vždycky vrtalo hlavou, proč si Hospodin pokaždý přejou, aby ze všeho dostával nejlepší díl ausgerechnet Levi, a taky bych se na to Hospodina bejval zeptal, kdyby mi dali příležitost s nima mluvit. Ale se mnou Hospodin nemluvili. S nima taky ne. Vybrali si Mojšeho, ten se jim zalíbili.

A že se Mojše Hospodinovi líbili, to přece sami nejlíp věděj. Skrze Mojšeho nám přece Hospodin dali Zákon! No! Co jim zase nepasuje? Co se tolik čertěj? Lepší Zákon, horší, ale furt Zákon. Já přece vim, jak to bylo pod tím Sionem, když jsme tam na Mojšeho čekali tejden pod kopcem a oni přišli dolů s těma dvouma břidlicovejma destičkama a na nich to bylo vyškrábaný. Taky si pamatuju, jak se Jehuda -- ten co studoval v Egyptě za písaře -- ušklíbl a řekl, že to je od Mojšeho chucpe, že na jedinej egyptskej paragraf by potřeboval těch pitomejch destiček padesát.

A jak si potom ty destičky břidlicový od Mojšeho půjčil a zařval smíchy, že takhle se to "Hospodin" nemůže v hieroglyfech psát, páč by to lidi četli jako "soulož". No, chudák Jehuda. Já přece vim, jak mu Mojše nejdřív omlátili ty destičky vo hlavu a pak je zlostí rozbili vo zem a s vytřeštěnejma očima zařvali, že je Hospodin volá zpátky na Sion, a když se potom Mojše po dalším tejdnu vrátili dolů, nesli nový destičky a na nich bylo vyškrábaný pinktlich to samý, co předtím, i s tou "souloží". A že už nebyl naživu žádnej Jehuda, co by se Mojšemu posmíval, Mojše to přečet, ten Zákon vod Hospodina, a Židi začali remcat, takový moudro že by fakt bez Hospodina žádnej z nich nevymyslel.

Ale řeknou mi, co se jim nelíbí? No pověděj to vážně jako dospělí lidi! Maj přece svobodu, a tu jim dali Mojše. Maj klid vod Egypta. Nemusej chodit ani k zubaři, ani k felčarům. Nemusej platit daně a chodit do školy, aby se tam učili číst a psát modlitby k faraónovi, nemusej platit za to, že jim někdo nosí až k baráku pitnou vodu, nemusej se chodit mačkat na trh, kde si stejně většina z nich mohla koupit tak cibuli, a když se podívaj přes potok, tam jak z toho šedýho písku trčí ta skála a na ní roste kaktus, to je Zaslíbená země, a ta bude jejich. Naši zvědové zjistili, že je tam velký jezero. Voda z něho se sice nedá pít, ale zase tam můžou plavat a nikdy se neutopěj, páč je ta voda kouzelná. No viděj! A voni by pomlouvali Mojšeho, co je sem přived, ausgerechnet když maj funus."