Anebo zrovna a právě novináři, i když investigativní žurnalistiku mají v náplni své riskantní a zodpovědné práce. Někteří z nás, kteří jsou rovnější než my svými právy, důstojenstvím a požitky, jsou bohužel sami někdy méně opatrní, než by bylo zdrávo. A nejsou-li sami přímo v nějaké ne právě zcela fair hře režiséry nebo dokonce aktéry, zatím na ně nečíhal žádný účinný zákon o střetu zájmů, aby se museli kromě na sebe podívat také na počínání svých manželek. To je totiž jejich další privilegium: nic o tom (aspoň navenek) nevědět. Vždyť je to jejich "privátní" sféra --- totiž těch manželek, a manželé jsou přece diskrétní...

A před koncem už nějak spuštěné bouře plné dílčích zvratů je v antické tragédii vyvrcholení v něčem, z čeho se nakonec rodí katarze, tedy svého druhu úlevná očista. Místo té případné očisty a úlevného pocitu, že zase snad zkusíme být zodpovědněji lidmi přichází u nás vždy jenom rozpačité "odpusťme-si-co-jsme-si" se spoustou předsevzetí; a také s kvapným pokusem zaujmout co nejdříve zase předchozí mocenské pozice. Neboť --- jako vždy --- až na prvním místě běží i opozici o tu příští pozici. Zásady, principy a programy jsou k tomu pouze odpovídajícím pomocným vehiklem.

Také při tom nynějším Grossově šilhání po "sarajevské" terminologii je tomu podobně. A každý, kdo není přímo namočen, může na té silácké hře získat. Jako mocensky ten "černý vzadu" v té současné krizi je najednou jakoby KSČM. Vždyť nám "všem" hrozí, že se teď může vládnout se stínovou podporou komunistů! Nepřehlédnutelná byla mediální úleva, že snad pí. Grossová zanechá jistého svého --- ne zrovna žádoucím způsobem průhledného či jejímu postavení odpovídajícího --- podnikání. Méně byla už konstatována její nelibost nad tím, k čemu se cítila politickými ohledy (a méně asi veřejným míněním) přinucena. A ještě míň je teď zjevné, že Grossova vláda nějak byla a zůstávala akceschopná bez ohledu na aktivity premiérovy manželky. A že posléze v té velké při objevená otázka důvěryhodnosti samotného pana premiéra nebyla takto smetena ze stolu, ne-li už i pod ten tradiční koberec.

Hodně komentářů si libuje nad tím, že snad nyní už zase lze stanoviska obou nynějších medializovaných soupeřů --- tj. Grosse a Kalouska --- nějakým kompromisem překlenout. Samozřejmě že kompromisy se dělaly a dělají. Někdy jsou užitečné, jindy mohou být dokonce nezbytné. Ve věcech zásadních by se kompromisy však dělat neměly. Jde tu jen o "polehčující selhání" osob(y)? Copak nestojí celá politická strana za tím prokazatelným trapným divadlem, které pan premiér sehrál, když zdůvodňoval původ těch svých nejasných prostředků na byt? (I když všechna čest Lubomíru Zaorálkovi, jak Grosse vůči Kalouskovi v nedělním televizním "duelu" hájil!)

Nikdo snad z nás dole nelační po "krvi". Nejde teď snad taky asi tolik o to, zda si může Gross dovolit koketovat s myšlenkou ubít zbytky důvěry v ČSSD jako demokratickou stranu tím, že by chtěl svou osobní pozici posílit oporou o KSČM. Podle logiky některých komentátorů zodpovědnost za ono možné paktování komunistů se sociálními demokraty padá kupodivu na KDU-ČSL. Lidovečtí ministři zatím také nevyjádřili názor, že by byla naše stávající koaliční vláda neakceschopná. (Necítíte v tom taky trochu oné dřívější animozity kolem volby předsedy lidovců, vzešlé z rivality Svoboda vs. Kalousek?)

Přitom se stále teď objevuje jakoby úhelná otázka dnešní krize, zda máme akceschopnou vládu. Sám Miroslav Kalousek nebyl v tomto ohledu vždy zcela jednoznačný. Je zajímavé, jak případná problematizovaná důvěryhodnost premiéra byla okamžitě jakoby zrestaurována několika novými, s úlevou přijatými prohlášeními, zvláště kolem těch manželčiných svérázných podnikatelských aktivit. Vlastní ne dost obratně měněná prohlášení ve věci zdroje krytí dluhu na byt či podivná cesta náhle objevené a jaksi spálené směnky, to vše se zdá být už mimo hru. Některá z těch prohlášení nebyla pravdivá. Může si to dovolit premiér státu? Může si to dovolit i vůči své vlastní vládnoucí politické straně? Může? Je napříště nevydíratelný? A zvláště: je ZNOVU důvěryhodný? (Copak je v téhle "hře" sám? Copak mohou někteří další dopustit, aby se jim pak někdo začal vrtat do "soukromí", jako to bylo v tomto případě?)

Teprve tento týden (od 21. února) se začíná nápadněji spekulovat o možných rizicích, že by Stanislav Gross svou vládu v případě nouze (kdyby "vyhodil" lidovce) posílil o podporu komunistů. Důvěryhodnost té vlády by se z občanskoprávní roviny obratem posunula do roviny politické. Nebo se ta nedůvěryhodnost takto automaticky ZDVOJUJE? (A nebylo by to zároveň smrtonosné harakiri pro sociálně-demokratický profil ČSSD, zbývá-li jí ještě jaký? Včera se ještě zdálo, že proti sobě "koncepčně" stojí Gross a Škromach; Škromach jako "levicovější", s menšími zárukami pro potřebné změny, má-li dojít k dalšímu sbližování s principy EU.)

Toto téma lze dále rozvíjet. Vinou možné "hrozby" (samotným Grossem snad stěží proveditelné), že tu bude rekonstruovaná menšinová vláda s "tichou" podporou komunistů, smíme zapomenout, že Vláda České republiky by měla být v zájmu svých občanů důvěryhodná politicky i občansky? Malý stát ve Střední Evropě si moc nemůže dovolit některé morální zvyklosti ignorovat, nemá-li klesnout také jeho obchodní a politický kredit.

Chtít kromě běžné "akceschopnosti" také přijatelnou míru "důvěryhodnosti" se zdá ale být příliš mnoho a příliš náročné v těch poměrech, z nichž se snažíme už 15 let vybřednout. Ta nynější krize je také zkouškou demokracie, jejíž funkční a živou podobu teprve namáhavě hledáme. Mnozí politikové "tam nahoře" nám to svým ne dost zodpovědným počínáním moc neusnadňují. Zhasněme světla?...