Američané tyto věci kupují především od hospodárnějších asijských ekonomik. Ty navíc půjčují Americe peníze ve velkém měřítku - každý den 1.8 miliardy dolarů. Američanům to velice dobře vyhovuje. Mohou totiž "žít nad poměry". Úroková míra je nízká, protože cizina s radostí kupuje dlužní úpisy vydávané U.S. Treasury a finančními mamuty jako jsou Fannie Mae nebo Freddie Mac.

Pan Stephen Roach, ekonom u firmy Morgan Stanley, který už delší dobu požaduje, aby se do finanční situace vrátila rovnováha, nazývá velké zámořské investory výrazem "globální umožňovatelé". Kdyby nebylo přítoku cizích peněz, dlouhodobá úroková míra by byla v USA o 1% až 1.5% vyšší. /p>

Schopnost půjčovat si peníze, aniž by to zvýšilo úrokovou míru, je zatím požehnáním po Bushovu vládu. Usnadňuje to podle pana Barryho Eichengreena (mezinárodního ekonoma na Kalifornské univerzitě v Berkeley) financování armády a také sociálních programů. A to ještě nevěděl o tom, jak se prezident Bush rozhodne pokračovat se sociálními programy. Nechce zvyšovat daně, aby je udržel a také nechce, aby je museli financovat občané, takže se rozhodl půjčit si na ně - několik trilionů dolarů!

Lidé na druhé straně zeměkoule mají zatím ze situace radost. Ačkoliv jsou Evropané šetrní a evropští bankéři mají strach z inflace, vývoz z Evropy nadále roste. Zboží vyvážené do USA udržuje japonskou ekonomiku. Americký trh a podniky špičkové technologie jsou pro zámořské podniky a investory lepším místem pro "dělání zisku" než jsou domácí trhy, jak se zejména ukázalo v 90. letech. Čína i menší asijské státy v některých ohledech imitují dřívější úspěchy Japonska a Koreje a z chudoby se tak dostávají stamiliony lidí. Ze 600 milionů chudých Číňanů před 10-15 lety dnes zbývá už "jen" 200 milionů, což je pochopitelně obrovský úspěch.

Aby byl vývoz zboží z asijských států pro americké spotřebitele přitažlivý, tamní země (Čína s Hong-Kongem, Malajsie) napojily svou měnu na americký dolar nebo svou měnu za americké dolary ochotně prodávají (Japonsko, Korea, Tajwan). To udržuje jejich měny proti americkému dolaru slabší než by to odpovídalo skutečnosti a má to za následek obrovské zásoby amerických dolarů v asijských ústředních bankách - v dnešní době kolem 1.8 trilionu, většinou ve formě cenných papírů americké vlády. V podstatě vzaly tyto země peníze od Američanů za vyvážené zboží a potom jim je zpětně půjčily. Tato skutečnost dává Číně i Japonsku velice dobrý důvod k tomu, aby jim leželo blaho amerického hospodářství na srdci a aby je nenechaly padnout.

Jako Američan napsal pan David Wessel, že jeho národ šetří velice málo, nakupuje ostošest a užívá si nejrůznějšího dováženého zboží. Zatím se v jiných zemích velice šetří, velice se prodává a vyváží se mnoho "pracovních míst". Američané si půjčují. Cizinci poskytují půjčky. Po nějakou dobu jsou na tom téměř všichni lidé velice dobře a jsou spokojeni - s výjimkou amerických občanů, kteří ztratili práci tím, že jejich činnost byla přesunuta do Asie nebo výsledky jejich práce jsou ohroženy levnějším dovozem.

Když ale nyní začala hodnota amerického dolaru opět klesat (v r. 2002 byla mnohem vyšší), začíná být zřejmé, že se situace mění a že u cizinců ubývá ochoty hromadit stále víc amerických dolarů. Pan Alan Greenspan, předseda Federal Reserve, řekl nedávno, že jednou musí v cizině nutně dojít k nechuti brát další americké dolary, ale rychle dodal, že je zatím málo známek nechuti i nadále půjčovat Americe peníze.

Rozdíl mezi americkým vývozem a dovozem a rozsah amerického půjčování peněz jsou dnes na historicky nejvyšších hodnotách, které už nejsou "pohodlné". Spojené státy si letos půjčují od zbytku světa 670 miliard dolarů (což je více než 1.8 miliardy každý den). Toto číslo vyšlo z odhadu Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

Tato částka představuje bezpříkladný podíl 5.7% hrubého domácího produktu (HDP), což je dvakrát více, než co považují světoví ekonomové za udržitelné. I v "rozhazovačných" 80. letech nepřekračoval roční schodek hodnotu 3.3% HDP. Pan Greenspan také poznamenal, že přes veškerý růst mezinárodního obchodu po 2. světové válce, americké hospodářství se dostalo do silné závislosti na úsporách cizích zemí teprve po r. 2000.

Před 25 roky byla hodnota majetku vlastněného americkými společnostmi a soukromníky po celém světě mimo území USA mnohem vyšší než byla hodnota amerického majetku, který vlastnili cizinci v USA. Jenže roky rozprodávání amerického majetku jako jsou akcie, dlužní úpisy, společnosti a nemovitý majetek, obrátilo tuto situaci naruby. Hodnota amerického majetku v zahraničí je dnes podstatně nižší než je hodnota amerického majetku v USA, který vlastní cizinci. Rozdíl? 25% HDP.

Pokud by se nezměnila státní politika a poměr měn (což ale není podle pana Wessela pravděpodobné), v příštích 10 letech by se uvedený rozdíl zvětšil na 50% HDP. To by nutilo Spojené státy k tomu, aby odkládaly stále větší částky ze svých příjmů, aby mohly cizincům vyplácet úroky a dividendy. Následkem toho by musely USA platit vyšší úrokovou míru těm, od nichž by si peníze půjčovaly, tedy svým věřitelům. Pan Michael Mussa, dřívější vrchní ekonom Mezinárodního měnového fondu, řekl, že určitém stádiu musí dosavadní hra skončit. Jednoduše budou muset Spojené státy buď dobrovolně nebo pod tlakem trhu a nátlaku zbytku světa více šetřit a méně nakupovat, zejména od jiných zemí. Naopak jiné země budou muset méně šetřit a nakupovat více zboží od USA. Má-li k tomu dojít bez otřesů, budou muset jak Evropa tak i Čína a Japonsko více spoléhat na odbyt u svých vlastních občanů než na prodej Američanům. A zde by měl americký dolar sloužit podle pana Wessela jako lék.

Prudký pokles hodnoty dolaru by otřásl světovými trhy a mohl by způsobit globální krizi. Postupné klesání hodnoty amerického dolaru, jehož jsme právě svědky, činí americké zboží pro cizí dovozce levnějším a cizí zboží dražším pro americké spotřebitele. Bude to prý trvat určitou dobu, ale historie nás učí, že pokles hodnoty amerického dolaru omezí americký dovoz a zvýší vývoz. Jenže v cestě tohoto uspořádaného vývoje stojí překážky. Jednou z nich je neochota Číny dovolit, aby juan vzrostl nad hodnotu amerického dolaru. Čína je velice důležitá a to nejen proto, že to je velká země. Představuje totiž 13% celkového amerického dovozu. Pochopitelně nejsou jiné menší asijské země ochotné nechat své měny klesnout proti americkému dolaru a tedy i čínskému juanu, poněvadž je Čína jejich největším konkurentem na americkém trhu. Na druhé straně to znamená, že jiné měny, zejména evropské euro ucítí plnou tíhu poklesu hodnoty amerického dolaru. USA, Evropa i Mezinárodní měnový fond tedy naléhají na Čínu, aby přestala vázat svůj juan na americký dolar a dovolila mu vzrůst nad jeho hodnotu. Čínští ekonomové na takové požadavky přikyvují hlavami, ale nenabízejí žádné datum, kdy tak učiní a do dobrovolné záchrany amerického dolaru a světového trhu se nijak nehrnou.