Nechápu tu nesoudnou a nestoudnou drzost, s jakou se obrací public relations agentura v osobě Marka Jehličky o podporu veřejnosti při pořádání protikubánské demonstrace, k níž záminku vyvolali dva mladí Kubánci a jejich podivná emigrace.

Zrekapitulujme si dostupná fakta: Otec a matka odjíždějí do České republiky z ostrova se střeženými hranicemi, vzdáleného tisíce kilometrů od Evropy. Neplavou na bárce k břehům Miami do náruče kubánské emigrace či cizinecké policie USA, která by je šupem poslala zpět, pokud by nedosáhli břehů Spojených států. Bez ohledu na "tyranii Fidela Castra". Mají valutové prostředky na cestu do Evropy a pobyt zde. Matka ale zanechává své dvě děti na ostrově, přestože to menší ještě kojí. To samo osobě odporuje jménu Boha, kterým se ohánějí oba "rodiče" ve své výzvě. Děti mají přitom řádná víza pro pobyt v České republice, čili proběhla řada jednání s českými úřady. Sedmnáct měsíců - čili jeden a půl roku - trvá odloučení rodiny a přesto jsme o osudu mladé kubánské rodiny doposud neslyšeli. Jindy tak halasný křik lidskoprávních organizací či Mezinárodního Červeného kříže, apelující na humanitární aspekt i platné mezinárodní právo, tentokráte není slyšet. Autoritativní mezinárodní organizace, které si ale dbají na svou pověst nevměšování do vnitřních politických záležitostí, mlčí. Až teď, před vánoci, po sedmnácti měsících se ozývá privátní píárista Marek Jehlička s přeposlanou, perfektní češtinou připravenou výzvou. Namísto soucitu a humanity - politika. Namísto diplomatického jazyka či upřímné snahy rodičů, kteří mají právo na setkání se svými dětmi (které jim neupírám ani já), agresivní rétorika, odsuzující politickou realitu ostrova, který se dokázal postavit Spojeným státům a čelit ekonomické blokádě celé půl století. Česká strana, která poskytla Kubáncům povolení k pobytu, mlčí též. Asi ví své.

Věcné argumenty a fakta chybí. Nevíme s jakým statutem a jak se "uprchlíci" dostali až do České republiky. Nevíme jaké jsou argumenty kubánské strany, bránící v možném sjednocení rodiny. Nevíme, proč rodičům, kteří dobrovolně opustili své děti s úmyslem emigrovat bez nich, trvalo sedmnáct měsíců, než se rozhodli informovat média. Nevíme, kdo jsou a co těch sedmnáct měsíců dělali. Nevíme, jaké jsou jejich osobní důvody k odchodu z "tyranie Castrova režimu" do daleké České republiky, když existují země, kam letenka z Kuby je daleko levnější. Nevíme nic a přesto máme podpořit "jejich věc" účastí na demonstraci, kde se více než o dětech, bude hovořit o politice. Proč? Mě osobně tato "humanitární demonstrace" smrdí "humantitárním bombardováním" - tentokráte nikoliv na Balkáně, ale na Kubě. Smrdí mi aktivitami podivné politickohumanitární organizace Člověk v tísni či bývalého prezidenta Havla a jeho snah podkopat na stará kolena zase nějaký režim.

Proto nepřijdu. Netoužím posloužit bourání jakéhokoliv režimu kdesi v Karibiku jako naivní pražská stafáž.