Nejoblíbenějším tématem jeho hovoru bylo dětství na všechny způsoby. Život, který prožil, nebyl zrovna idylický, ale během jakékoli zmínky o rodných Radnicích se jeho šedivá tvář, charakteristicky zbarvená díky čtyřem špatně pracujícím bypassům v jeho srdci, nabývala své přirozené -- silně dětské podoby Kromě občasných návštěv pečovatelky k němu nikdo nezabloudil, takže jsme se mohli (pouze s ohledem na jeho srdce) ponořovat do vzpomínek, jak často jsme chtěli. Naposledy jsem mu donesl autorský výtisk časopisu, kde jsem uveřejnil jeho krátkou vzpomínku na Radnice. O jeho smrti jsem se dozvěděl o týden později -- z internetu.
V článku, který Václav Kotva na mé přání napsal, ho charakterizoval snad nejlépe:
Narodil jsem se v Radnicích u Rokycan. Když chceš do Radnic, vždycky musíš z kopce. To jde celkem radostně a lehce. Cestou z údolí nohy zabolí. Hlavně, když to není srdce!
Ústřední osu osídlení městečka tvoří cesta z Vranovského vrchu údolím kolem hřbitova na Puchmírku a odtud východním směrem na Chomli s kostelíkem ze 14. století a haldami, které připomínají zašlé dolování černého uhlí.
Když jsme se ještě učili číst v slabikáři s Alšovými kouzelnými obrázky, chodívali jsme odpoledne nebo ve volný čtvrtek pást kozy nebo ke splavu pod kopcem Altánkem. Co tam tenkrát bylo malých kapříků, hryzáků, bělic, vousatých mřenek a pod kořeny na potoce raků a dokonce pstruhů! Ty drobné rybičky se nosily v bandaskách pro slepice a pstroužek šel samozřejmě na pekáč.
Na peci u Kublů bývalo opravdu veselo. Hráli jsme si na prasátka, kvičeli a ječeli. Někdy nás statný pan Kubla vzal i pod plachtu, když rozvážel po okolí voňavé pecny chleba. Někdy se s námi svezla i boubelatá a velmi temperamentní Kublovic dcerka Maruška. Ta si s námi také hrávala na peci na prasátka a řezníka. Ona byla ten řezník.
Bez velkých porad a voleb jsem se stal brigádním generálem "Brandejských vojsk" a brzy jsem řady svých vojáků rozšířil o armádu Dvořáků. Byli to samí otužilí a bojovní chlapci zemědělských dělníků z místního panského dvora. Ovšem vydržování takové věčně hladové armády něco stálo. Já povětšinou dodával k svačinám čerstvou mrkev. Maminka ji totiž pěstovala na zahrádce. Pepík Kubla, jako syn pekaře, zásoboval armádu nepodařenými houskami a rohlíky a o svátečních manévrech byl schopný propašovat z prken otcovy pekárny chladnoucí svatební koláčky. Ty se zamlouvaly především desátníkovi Jirkovi Nových. Dost často vrazil do krámu, zvoneček zacinkal a než se bodrý a kulaťoučký pan Kubla objevil za pultem, byl už Jirka v trapu. Pepík Čekanů přinášel z tatínkovy cukrárny perník, někdy i punčový dort a třírohé lízandy máčené v čokoládě. Ale tyhle dobroty se vojínům udělovaly jenom za statečnost v boji anebo za práci přímo u starého pana Čekana: za točení zmrzliny nebo stačilo třikrát dojet do kašny na náměstí pro vodu. I ostatní generálové udržovali žoldáckou armádu podobnými úplatky. Generál Dědičáků Áda Vost verboval na tátův salám a vuřty. Sláva Toul, syn výrobce cementového zboží, zase na barevné dlaždičky. Na co lákal generál Zrůst nevím, protože jeho tatínek horník byl bez zaměstnání. Přistěhoval se do Radnic po neštěstí na dole Nelson III.
S oblibou jsme jezdili z kopce k potoku na vozíčcích na trávu nebo na kostrách odložených kočárků. V zimě jsme bruslili na nádržce pod Altánkem nebo putovali po zamrzlém potoce až za město pod Kalvárii. Tam jsem také napsal svou první báseň, kterou jsem, protože přišla ve chvíli, kdy nebyla po ruce tužka ani papír, vyryl do rozmoklé cesty a hšdnal se domů pro sešit...
Mohl byste mi povědět něco o své cestičce k divadlu?
Od dětství jsem hrál u nás na dvorku v Radnicích loutkové divadlo a později jsem si vytvořil postavu artisty - klauna Jucku (nejspíš to pocházelo z anglického Jack), jehož představení jsem provozoval až do sedmnácti let. Vstupné bylo k stání za dvacet a k sezení za deset haléřů. Když mně bylo šestnáct, v roce 1940, přišel za mým tatínkem režisér radnického ochotnického spolku pan Jan Keller, že by mě potřeboval. Tatínek to povolil, pod podmínkou, že nebudu zanedbávat studium na gymnáziu. Díky ochotníkům jsem se dostal i z totálního nasazení, protože můj kolega z divadla seděl u přijímací komise. Pak jsem dělal v lese, studoval a nedostudoval v Praze filosofii, učil na měšťanské škole, ale pořád jsem hrál a později i režíroval v radnickém ochotnickém spolku, kde jsem takto působil až do roku 1995. Skýtalo to řadu doprovodných aktivit: jezdili jsme například na semináře do Hronova, na které jsme se museli doma připravovat, byli jsme zkoušeni a dostávali jsme známky. Vzpomínám si, že v roce 1940 jsme do Hronova jeli s kamarádem sto padesát kilometrů na kole. Od smrti hladem nás tenkrát zachránil pan hostinský, který tajně sehnal prasátko a, aby se zaštítil, od každého z nás vybral jeden potravinový lístek. Díky přehlídce v Hronově si mě nakonec také všimla paní doktorka Rektorisová, která mě později, v mých 33 letech, dotlačila ke zkoušce na DAMU.
Jak se ovlivňovala učitelská a herecká profese?
Úzce. Začínal jsem krátce po válce na obecné škole ve Štěnovicích u Plzně. Děti tam byly špinavé, nedisciplinované a mě něco napadlo. Byla to doba, kdy se rušil skaut. Já jsem zajel do Plzně, nakoupil jsem odborky (skautské nárameníky s emblémy družin -- pozn. aut.) a rozdělil jsem děti do oddílů, které jsem hodnotil body. Tato soutěživost způsobila, že se i vyhlášení špindírové drhli rejžákem na boty, protože oddíl, který vyhrával směl v pondělí na návsi vyhlásit své vítězství indiánským pokřikem. Foglarovštili jsme, lovili jsme bobříky, až do chvíle, než přišel inspektor a přeřadil mě do Újezda u Svatého Kříže k bavorským hranicím, kam byli tehdy umísťováni ti, co se nelíbili. Byli jsme ubytováni velmi rafinovaně: já jsem byl například umístěn na půdu k rodičům předsedy Místního národního výboru. Byla tam taková zima, že se tam vůbec nedalo spát, takže jsem trávil většinu času ve škole, kam za mnou až do pozdního večera chodily děti a s těmi co chodily v noci pást jsem potom šel hlídat dobytek. Můj největší vroubek byl, že když soudruh náměstek seděl v neděli ráno na okně a v ruce měl notýsek, ve kterém měl zapsáno, kdo všechno chodí do kostela, mohl si tam přečíst: Kotva -- čárka, Kotva -- čárka, Kotva -- čárka a tak dále. Kam jsem přišel, tam jsem s dětmi založil recitační kroužek a chodili jsme recitovat mimo jiné v neděli do kostela... A tak jsem putoval od školičky ke škole. Na to už člověk byl zvyklý...
Kdo vás od tohoto putování nakonec zachránil?
Jak už jsem říkal -- profesorka hlasové výchovy paní Rektorisová. V roce 1955 mě poslala na přijímací zkoušky na DAMU, na obor režie, protože na herectví už jsem byl moc starý a když pak komise rozhodla, že přijme pět lidí (já byl šestý), vymohla mimořádné rozšíření o jednoho studenta. Tím jsem byl já. Čtyři roky jsem pak studoval a musím se přiznat, že jsem dělal zase spíš herectví: hrál jsem snad ve všech hrách v DISKu. Pak jsme s dvanácti kluky odešli do Divadla Petra Bezruče v Ostravě, kde se pod vedením Jendy Kačera rodilo nové divadlo. Nejdřív jsme hráli v Katolickém domě, ale pak, když jsme dostali Dům kultury VŽKG se šesti sty místy, byla otázka, jak je zaplnit. Tak jsem po dopoledních chodil po středních, učňovských a vysokých školách a nabízel předplatné, až jsme to nakonec naplnili.
Jak jste se dostal do Činoherního klubu?
Po roce si mě tam z Ostravy povolal Jenda Kačer a musím říct, že v Činoherním klubu jsem prožil svá nejkrásnější léta (hrál jsem tam až do roku 1992). Ćinoherák totiž stál na herecko-režijní spolupráci, kde byla odbourána nadvláda režiséra nad hercem, která je v české kultuře tradiční. Já jsem tam přišel v roce 1965, kdy už Činoherák začal být známý po světě a měl jsem to štěstí, že vždycky, když jsme jeli do ciziny, dostal jsem ve hře, kterou jsme tam představili pěknou roli. Když jsme jeli do Švédska, hrál jsem například ve Smočkově "Podivném odpoledni doktora Zvonka Burkeho" Burkeho přítele pana Tichého. Dr. Burkeho hrál tenkrát Vladimír Pucholt, který byl mou nejbližší duší v divadle. Byl to velice jemně a slušně vychovaný chlapec, kterému se hnusilo kouření a pití, takže by nemohl být na pokoji například s Lanďákem. Představení v cizině se často hrály za účasti tamních herců dvojjazyčně, což bylo mnohdy velice komické. Dodnes si vzpomínám, jak Vláďa Pucholt chrlil česky roli Burkeho a do toho mu jedna studentka herectví švédsky mlela Stázu. Byla to nádherná doba, která ovšem záhy skončila. V roce 1970 jsme byli na divadelním festivalu v Londýně, kde se na našeho "Revizora" dokonce přišla podívat britská královská rodina v čele se sestrou britské královny. O té bylo známo, že je silná kuřačka. Na recepci po představení přišla k Lanďákovi (který hrál hlavní roli Chlestakova) a nabídla mu ze své zlaté tabatěrky cigaretu. Lanďák rezolutně zavrtěl hlavou a naopak on vytáhl balíček partyzánek a po chlestakovovsku nabídl princezně. Ta si partyzánku vzala - a s chutí -- a za velkého potlesku -- ji vykouřila. Pak jsme měli jet do Londýna podruhé, ovšem to už nám nedovolili.
Když mluvíte o "Revizorovi" v Činoherním klubu, napadá mě Helena Růžičková a Oleg Tabakov...
No samozřejmě. Tabakov k nám přijel hostovat a na jedno přestavení si zahrát roli Chlestakova (hrálo se přesně jako ve Švédsku: Tabakov v originále, my česky). V jedné chvíli dochází v ději k situaci, kdy Hejtmanka -- kterou hrála Helena Růžičková -- přistihne svoji dceru v objetí s Chlestakovem a tvrdě jí vyčiní, jak si to přestavuje. Když se pak chystá na Chlestakova, ten bleskurychle obrátí a říká: "Ne, já nemiluju vaši dceru. Já miluju VÁS!" V inscenaci to bylo uděláno tak, že padá na kolena, Hejtmance to připadá upřímné, tak padá taky a pak se mají políbit. Jenže to Tabakov neudělal. Místo aby Helenu jen políbil, přímo se k ní přisál. Obecenstvo nevědělo, co se děje. Zůstali v té pozici snad minutu, až Helena začala červenat, rudnout, fialovět a když začala modrat, z posledních sil se vzepjala a odhodila Tabakova na zem, ten opsal neuvěřitelnou křivku a dopadl na zem. A v tu chvíli začalo nejen obecenstvo, ale i my všichni na scéně i za scénou řvát smíchy a tleskat. Když k nám přijel Tabakov podruhé, bylo to s Činoherákem už nahnuté a Tabakov -- jako známá osobnost ze Sovětského svazu -- myslel, že nás zachrání. Jenže pak se sešel s Pavlem Kohoutem, který byl už dávno na indexu, a měl co dělat, aby zachránil v Moskvě vlastní divadlo.
Helenka byla jednou z mých nejmilejších kamarádek v Činoheráku. Byl jsem také svědkem jejího nejvážnějšího úrazu při natáčení televizního seriálu "Irma a Vilma", kde jsem hrál jejího partnera. Po natáčení scény, při níž jsme honili po dvorku králíky se Helenka únavou opřela o drátěnou hradbu zahrádky a začala kousat svačinu. Jenomže plot povolil a Helenka se zřítila na kočičí hlavy dlážděného dvorku, který byl pod ní, a ještě v pádu přerazila klepadlo na koberce. Urazila si tenkrát na páteři trn jednoho obratle a byla v bezvědomí. Myslím, že v tomto bezvědomí získala část svých pozdějších "čarodějných" schopností.
Ve filmu jste hrál především malé role, z nichž se lidem nejvíc vybavují ty z filmů "Jáchyme, hoď ho do stroje" a "Tajemství hradu v Karpatech". Které se vybavují vám?
Do filmů mě začal prvně obsazovat režisér Evald Schorm, se kterým jsme se na počátku šedesátých let potkali v Činoherním klubu. Bohužel byly záhy všechny zakázány. Nejkrásnější role, kterou mi dal, byla role Jana Páně ve "Farářově konci", jakémsi moderním přepisu evangelia, který napsal Josef Škvorecký. Jan Páně je obecní pastýř, který na rozdíl od všech okamžitě pozná, že důstojný pán, který vjíždí na oslíčku do jeho vesnice není žádný důstojný pán, ba ani kostelník, ale že je to Ježíš Kristus, takže ihned klekne a objímá se s jeho oslíčkem. Předseda místního národního výboru (hrál ho Jan Libíček) mu dává brožurky o ateismu a on si z nich vystřihuje svaté, které si dává nad postel. To byla tenkrát nejen moje pozice, ale i pozice režiséra Schorma, u něhož jsem měl tu neuvěřitelnou čest, že jsem mohl docházet k němu do rodiny. Doučoval jsem totiž jeho syna.
Hlavní roli jsem měl v životě ale jen jednu: ve filmu režiséra Petra Tučka "Svatej z Krejcárku". Okamžitě po natočení v roce 1969 byl zakázán, takže ho prakticky nikdo nezná. Je to příběh ševcovského tovaryše, kterého si vytipuje pět chlapů a dohodí ho jedné paní, která má pět dětí (on neví, že otcem každého z nich je jeden z těch kamarádíčků). On u ní bydlí, a za to se jí stará o děti, zatímco ona žije nočním životem. Když se ona jednou k ránu vrátí domů, vyčte jí, že se o děti nestará, ona mu plivne do obličeje, v něm se všecko obrátí a vrazí jí do hlavy sekeru, kterou vidí nad sebou zaseknutou do trámu. Pak odchází rozkvétajícím polem a povídá si s knězem o odpuštění...
Co bylo ve vašem životě nejkrásnější?
Možná psaní básniček. Možná dětství a zimní výlet, uprostřed něhož jsme v Újezdě u Svatého Kříže dostali v hájovně krajíc chleba přes celý bochník, natřený takovým dobrým, řekl bych až mandlovým máslem, a k tomu hrnek mlíka. Nebo když se k panským koním připnuly sáňky všech radnických dětí a sáňkovalo se. Možná byly nekrásnější řecké děti, které jsem učil v klášteře na Svaté Anně, kde v jedné polovině kláštera bydleli premonstrátští mniši a ve druhé novořecká mládež. To byly děti tak veselé, milé, čistotné, a protože to byly děti pastevců, často vyprávěli jak zaháněly vlky a lišky. Vzpomínám si na jednu holčičku, které jsem řekl: "Egó agapó ómni ta pediá" -- "Mám rád děti celého světa". A ona se na měš tak udiveně podívala a říkala: "Sinagonistí" -- "Soudruhu -- jak můžeš obejmout děti celého světa? Na to přece nestačíš!" I když jsem na sklonku života, dostal od Jendy Kačera v Národním divadle legendární roli lva ve "Snu noci svatojanské", tohle bylo asi nejkrásnější.
|
