Výchovný muzikál

Nesčetněkrát zpracovaný příběh postavený na ději, na zápletce a akci, musí, aby diváky oslovil, přinést NĚCO. V Divadle Broadway vsadili na vizuální efekty a na téma "přátelství." Což o to, All for One je atraktivní motto (zvlášť když je zabalené do hollywoodského megahitu), ale nedá se prodat za každou cenu.

Příliš mnoho inspirace

Už synopse, uvedená v programu, člověka poučí, že stejně jako většina jiných zpracování Tří mušketýrů (od psího animovaného po nejnovější hollywoodské) redukuje i nový muzikál dvoudílný Dumasův příběh na polovinu: z první části si bere zápletku o přívěscích, z druhé dvojí smrt z rukou zlé mylady a její konec. Další inspirace jsou už podstatně výraznější -- což by nemuselo být na škodu, kdyby v muzikálu takové výpůjčky měly smysl, nebo kdyby si z nich autoři dělali legraci... To ale není náš případ, a proto se nabízí spíš slovo vykrádání.

Je skoro všudypřítomné. Jedna z úvodních písní, óda na zlo a vlastní černou duši v podání mylady a Rocheforta, připomíná ďábelský song stejných postav ze Tří mušketýrů v nedalekém Divadle v Celetné -- nemá ovšem jeho nadhled a přesah (a ani originalitu), což ji připravuje nejen o umělecký dojem, ale i o věrohodnost. Nápad, aby se Aramis v souboji s gardistou chránil modlitební knížkou, už použili v divadle ABC v D'Artagnanovi, trojice tanečnic předvádějících krev v mučící scéně je zase na první pohled vypůjčená z Draculy a nesnesitelně patetická scéna popravy mylady se až nepříjemně podobá scéně "Psát od prvních řádků" z Jesus Christ Supestar...

Svébytnou kapitolou jsou výpůjčky hudební. Nejsem v tomto směru odborník, ale to, že v jedné ze závěrečných scén zní zcela zřetelně variace na Sedm statečných, pláclo přes uši i mě. Stejný případ nastal u písně, jejíž refrénové láska jako by z oka vypadlo stejnému slovu ve známém slovenském hitu.

Originalita proměnlivé úrovně

Nebyla bych ale spravedlivá, kdybych jen kritizovala. Příběh autoři na několika místech příjemně okořenili, zejména tam, kde v textu přišly ke slovu rozvernější melodie. Povaleč Planchet patří k nejpříjemnějším postavám představení (škoda, že nedostal větší prostor), a jeho song "Povaleč ten není vlastně v jádru zlej" je přímo roztomilý. Podobně prvky, které měly být otevřeně vtipné (když Athos přijde za přáteli v převleku za ženu, když Planchet likviduje gardisty házenými šipkami), obvykle vycházejí.

Horší je to s lyrickými momenty. Hudebně i textově nenápadité "zamilované" nebo "stýskavé" písně v představení vyznívají spíš jako hluchá místa. Nejtrapnější je v tomto smyslu královnina píseň "Svůj šátek mám", jejíž prostoduchost zcela odpovídá názvu. Obecně se dá říci, že v představení je příliš mnoho písniček v roli "posouvačů děje," čímž trpí především první polovina (je v ní jen minimum mluveného slova). Působí hloupě, když postavy vysvětlují, jaké jsou a co dělají a proč, a pokud popisují své city, vyjadřují je na způsob nejprostšího popu. (Texty připsané na Adamsův hit "Je s tebou přátelství natřikrát, a bůh dá, že štěstí máme mít" nebo k závěrečné melodii "Mušketýr má svůj cíl -- mušketýr ví jak žít, mušketýr má chuť pít" není třeba komentovat...)

Záleží na vás, zda vás osloví posuny v chápání některých postav - Richelieu je vyložen jako zvědavec ("Touha znát"), Rochefort jako závistivý smolař ("Přede mnou štěstí couvá"), svobodný Buckingham se nechá zmítat pochybnostmi o přípustnosti nevěry, zatímco vdané paní Bonacieux a královna Anna jsou podány jako čisté bytosti... Bohužel, tyhle zajímavé aktualizace se koncentrují až v závěru představení.

Poněkud nevyužity zůstávají možnosti projekcí. V představení se promítá na kdeco, od větraného prostěradla po krinolínu, filmy ale působí jako součást spektáklu ("hele co umíme"), spíše, než aby děj nějak obohacovaly. Jejich ilustrační funkce je jednoduchá a prvoplánová (k textu "doba je zlá" se promítá poprava), a naprosto tragické je, že se kamera dokonale vyhýbá obličejům. V době, kdy mají role dvě až čtyři alternace, je to pochopitelné, ale na mnoha místech tato umanutá tendence z projekcí trapně ční.

Největším omylem scénáře je zarámování příběhu do rozhovoru malého chlapce s Alexandrem Dumasem v podání Karla Gotta. I proto je z celého večera vůbec nejtěžší přežít úvod: Začíná se pobíhajícími knihami, které se prolnou do projekce chlapce, který vbíhá do plátna a skáče a pobíhá po písmenech TŘI MUŠKETÝŘI ("naanimujeme to stejně jako Dreamworks!"), a poté spisovatel dítěti vysvětluje, že ve spoustě písmenek v téhle knize je příběh o přátelství. Asi kdybychom to z inscenace nepochopili. Když po třetině představení Dumas "vtipkuje" nad neznalostí francouzštiny v dnešní společnosti nebo když podává výklad o slovech na p, připadáte si jako na výuce oligofreniků.

Kolísavé provedení

Některé aspekty představení už jsem zmínila, z těch obecnějších si slovo zaslouží ještě výprava, která je pojata opravdu velkoryse. Scéna (Marek Hollý), kostýmy (Roman Šolc) atd. působí monumentálně a pokoukání může být příjemné. Až na výjimky (například efektní zpod jeviště vyjíždějící plošiny) ale bohužel prvky výpravy nevybočují z trendu samoúčelnosti, která je charakteristická pro celou inscenaci.

Při konkrétním pohledu na představení je třeba zmínit hlavní mínus: hudba hraje ze záznamu, stejně jako zpěv company, a lehce podezřívám i sólisty při některých šermířských scénách. Dojem z představení také kazí tanečníci: jejich strojové pohyby nemusí oslovit každého (choreografie Libor Vaculík), jejich chyby ale otráví všechny. Viděla jsem na módní přehlídce tančit prepubertální děti, a byly o dost lepší...

Z balkónu si netroufám hodnotit herecké výkony, hlavně když je většina představitelů svázána svou rolí (unylá Constance, omezený Ludvík XIII.) -- výjimkou je snad jen pan Bonacieux (Vladimír Brabec) a jistě Planchet (Jakub Wehrenberg). Pěvecky představení dominovali Athos (Josef Vojtek) a královna (Petra Janů), zřetelně o ligu jinde než zbytek protagonistů (z nich nejlepší byl asi Buckingham Tomáš Bartůněk). Představitelka mylady (Markéta Zehrerová) zase své partnery převálcovala v kvalitě tanečního projevu.

Smířlivý verdikt

Pokud přežijete začátek představení, pokud se smíříte s tím, že vás autoři muzikálu vychovávají jako mírně retardované děcko, pokud necháte doma svoje nároky na kvalitu hudby a textů -- tedy pokud se soustředíte jen na pěvecké výkony a na výpravnost, můžete si Tři mušketýry snad i docela užít. Jen nevím, jestli to stojí za ty peníze...

Z časopisu Dobrá adresa.