"Revolucionářům" z Národní třídy musely mrznout úsměvy v tvářích. Namísto Václava Havla trávil večer v poloprázdné kavárně Slávii Václav Klaus se svou manželkou a několika dalšími hosty, obklopeni bodyguardy. "Než chlastat s Klausem, to jdeme domů," říká mladá žena svému partnerovi a odcházejí hned poté, co přišli. Vjezd na Národní třídu u Národního divadla hlídá policie. Jako tehdy. Namísto policejního kordonu na křižovatce u obchodního domu, kterému nikdo stále neřekne jinak než Máj, ale stojí pódium a "vyrábí" "revoluční" zábavu v režii bavičů z České televize. Namísto člověčenství a pocitu vzájemnosti musí dnes ale stačit grog a buřt na tácku.

Spíše než připomínku etosu patnáct let starých vzpomínek připomíná tato zábava festival politické písně Sokolov.

Jásejme, přežili jsme to. Přežili jsme... Před obchodním domem parkují - stejně jako tehdy - autobusy. Jenže tenkrát přivezly na Národní třídu policisty z pohotovostního pluku s nejasným zadáním, dnes televizní estrádu. Tenkrát uprostřed křižovatky stál policejní žigulík s tlampačem , dnes bouda televizní režie.

Pepu Nose střídá Čechomor a poté nějaká "legenda" britského punku, takže polovina z tisícovky lidí, které zvědavost nalákala do centra Prahy, odchází. Tleskají jen legendě protestsongu, která se zjeví jako dejavu ze záznamu na obří obrazovce. Písně Karla Kryla (nikoliv ten paskvil, reprodukovaný "vlastencem" Landou) dokáží leckoho ještě i dnes přivést k vzpomínkám i k zamyšlení nad lidskou poctivostí a autentičností života.

Z Národní odchází i bývalý student loutkářství, dnes senátor a nadšeně naivní "komunistobijce" Martin Mejstřík. Potkávám ho u Národního divadla, kterak v každé ruce vláčí za sebou jednoho nedospělého potomka a za ním kluše manželka. "Nazdar pane senátore," halasně zdravím bývalého spolužáka.

Odpovědí mi je zamumlání, rozpačitý úsměv a přidání do kroku. Holt jsem nestál na té správné straně... "To utíká, anebo už to nemohl vydržet?", podivím se. "Ne, už své děti demonstrovat naučil..." Pak dostanu zprávu, kterak juniorsenátor málem sám sebe rozplakal u pomníčku v podloubí, posetém rozžatými svíčkami.

Televize byla u toho. Bývalí kolegové kroutí trochu rozpačitě hlavou. "Uvěřil svému vlastnímu mýtu", hodnotíme později v kavárně úděl vydavatele studentského časopisu Kavárna AFFA, který byl tenkrát normální.

Jindy smířlivý Josef Brož nadává na hloupost Petra Pitharta, která zabránila uspořádání historické konference v prostorách Senátu. Konfrontujeme své názory na osoby vyznamenané novým prezidentem a jako ozvěna se vrací tehdejší vzpomínky. Na školy, pedagogy i stávkové výbory, na celou tu "šedou zónu" rozličných studentských aktivit. Na blbce i darebáky, na poctivce i romantické naivky. Na samet, který každý z nás vnímal jinak. Na přesvědčení, které někteří vyměnili a jiní ne.

Je půl druhé ráno, když odjíždíme noční tramvají. Na Národní třídě zase jezdí tramvaje a nikdo už nepozná, že zde proběhla jedna trapná připomínka patnáctého výročí předání moci z rukou jedněch do rukou druhých. Studenti onu moc totiž zanechali na dlažbě Národní třídy 17. listopadu 1989 večer. Zvedli ji jiní.