Jenže patnáct let už také patří do historie a na tehdejší sny se stále vzpomíná s nezměněnou láskou a hrdostí. Vždyť je to svátek státu, připomeňme si ten významný (v širším slova smyslu) okamžik (v pravém slova smyslu) a nepátrejme chvilku po pravdě dneška, když nás obtěžuje po celý zbytek roku.

O něco takového se přece jen pokusila televize veřejné služby do roztrhání těla dvěma filmovými povídkami (režie Vladimír Michálek), které zařadila ve hlavním svátečním vysílacím čase na svém prvním programu. Zajímalo mě, jak asi dramatická tvorba dokáže ztvárnit současné "vyrovnávání se" s odkazem minulosti. Neočekával jsem žádnou kontroverzi, ale pokus vytvořit dojem neutuchající společenské revolučnosti a boje za spravedlnost, svobodu a demokracii mě přinutily ověřit si, zda opravdu jsem tam, kde jsem a zda v tuto a ne jinou dobu .

První krátký film se jmenoval povídka. Předpokládám, že tvůrcům šlo hlavně o sdělení společenské atmosféry, protože jen tak si lze vysvětlit, že příběh byl jedno velké klišé. Mladá žena se rozhodne vzdát se své dosavadní existence, aby se vrátila ke svým venkovským kořenům, které materiálně představuje téměř vytěžené a neprosperující pískové ložisko.

Žije v miniaturní stavební buňce bez vody a bez prostředků, obklopena haldami písku, přičemž její kontakt se světem zajišťuje mobilní telefon, notebook, na němž si přehrává video svého zemřelého otce a sem tam návštěva domorodců. Takže oblíbené schéma útěku od bláznivé civilizace, tentokrát silně přitažené za vlasy.

Hlavní hrdinka je díky otcově nahrávce a výpovědi otcova známého zasvěcena do tragédie své rodiny. Její dědeček byl komunisty odsouzen za napadení stranického funkcionáře na doživotí a zemřel v uranových dolech. Jeho syn (otec hrdinky) se ho pod tíhou společnosti zřekl a nechal se přejmenovat, z čehož se v nahrávce kaje. A úhlavní nepřítel, napadený funkcionář, stále žije a chodívá večer házet hlavní hrdince kamínky na střechu, aby ji vylekal. Hlavní postava si zažádá o změnu příjmení na dědečkova a na poťouchlého senilního záškodníka si jednoho večera počíhá, aby ho vyprovodila z pískovny usvědčením ze zločinů komunismu a kopanci do zadku. Příběh končí osvobozujícím tancem na plechové budce v záři zapadajícího slunce.

Film Lovec a datel je poněkud zajímavější, ale v podstatě kopíruje staletí známý příběh o zradě, návratu a pomstě. Jednoho dne se v malebném prostředí venkovského sídla objeví záhadný muž, který vyleká ve stáji mladou dívku (ten podvědomí strach asi symbolizuje skryté nebezpečí budoucnosti). Představí se pouze křestním jménem(starý trik) a shání se po jejím otci.

Když se setkají, z neznámého se vyloupne bývalý spolužák, se kterým se dvacet let neviděli. On byl v emigraci a přijel svého kamaráda z mládí pozdravit. Na procházce v lese, u táboráku i druhého dne ráno se mezi nimi odvíjí vztah, oscilující mezi dávným přátelstvím a rivalitou, a jehož evidentně přítomný neuralgický bod stále ne a ne být vysloven.

Oba měli kdysi utéct spolu, ještě s třetím kamarádem a řeší, proč se tak nestalo. Poté návštěvník mizí, aby se znovu vrátil s důkazy a usvědčil bývalého spolužáka a kamaráda ze lži a zrady (spolupráce s StB a vyzrazení plánu na emigraci), která stála život jejich společného přítele. Poté jím opovrhne, odmítne jej zabít, což měl původně v plánu a vyzve jej, aby se zastřelil sám. Následuje opovržení dcery, která byla náhodným svědkem rozhovoru i jejího milence, o němž nic bližšího nevíme. Lovec (krycí jméno konfidenta) se odeber s puškou a lahví tvrdého alkoholu do pískovny (natáčelo se ve stejných exteriérech), kde se buď zastřelí nebo upije. Datel (krycí jméno sledované osoby) čeká na vlak, který ho odveze zpět do USA.

Ponechme stranou obehraný děj i dobrou kameru. Tyto filmy chtěly při příležitosti výročí 17. listopadu něco říct, něco sdělit o této společnosti a o jejím rozpoložení. Jenže co vlastně říkají?

Že je společnost rozdělena na spravedlivé, demokraticky a svobodně smýšlející lidi, kteří touží po pravdě a spravedlnosti a na patologické zločince zifčákovského typu, se kterými ještě společnost nemá vyřízené účty, a které i patnáct let po převratu stále s revolučním zápalem potírá?

Kde ale tvůrci vzali takovou inspiraci? To přece nemohla být současná česká společnost, alespoň ne její tělo, které už dávno vyhovělo prezidentskému přání a poměrně lehce se smířilo se sebou samým. "Ať jsi padouch nebo hrdina, stejně jsme jedna rodina", jak trefně poznamenal můj kamarád replikou z Limonádového Joa.

Česká společnost není a nebyla většinově rozdělena na kolaboranty a disidenty a k osudovému kroku byla v podstatě přinucena okolnostmi. Tvůrci těchto filmů nejspíš žijí ve filmovém světě, kde se pochopitelně hrdinové s padouchy nebaví, a pokud ano, pak jim jen chtějí připomenout jejich vinu. Ale společnost takhle nežije, současnost ji skvěle pohltila a tady opravdu tančí každý s každým, stejně jako na konci legendární filmové parodie.

Výpověď se naprosto neshoduje se skutečností a nejspíš vyjadřuje jakési přání, které je tu sice patrné celých patnáct let, ale ke kterému se nikdy nenašla ani významnější podpora. A vezmeme-li v úvahu, že z celosvětového měřítka je už komunismus jako civilizační nebezpečí ignorován (rozpad SSSR, ekonomická transformace Číny, izolace KLDR a Kuby a hlavně změna antagonismů v mocenské bipolaritě), pak výzva k jeho potírání působí jako anachronismus, protože běžný společenský zájem je nyní orientován na úplně jiné problémy.

Nový smysl tak dostává názor Václava Bělohradského o kýčovitosti sametové revoluce s jejími písničkami a svíčkami, protože nejen její provedení, ale také její historizace pokračuje ve stejném duchu. Ale jinak předpokládám, že tyto filmy zase hodně dlouho neopustí televizní archiv, v následujícím roce budou asi nahrazeny jiným kvalitním dílkem.