Činoherní klub, stejné výročí, stejná vzpomínka na totéž

Přehlídka oslavy jedněch, zapomnění na druhé, jízlivosti vůči některým, invektivy vůči jednomu a přitom jsme tam byli jen my, které osud zavál do čela té podivné "sametové revoluce". Po přestávce jsem se přidal k mnohým předřečníkům. Bohužel, ti k nimž mé spíše kritické vystoupení směřovalo již odešli a navíc unavený moderátor již ani nebyl schopen nebo nechtěl pochopit smysl mého vystoupení.

A přece tady bylo to místo, kde mělo zaznít proč jsme si nechali vzít co jsme měli na více než 100% v rukách, kde se stala chyba. Tedy ne oslavovat něco co jsme za přispění většiny občanů tehdejšího Československa mohli uskutečnit , ale také mluvit o tom, proč jsme tak hrozně prohráli. K tomu však zřejmě nebyla odvaha a mnozí "nekritizovatelní" by neunesli kritiku. Škoda, že Petr Pithart otevření tohoto tématu nepodpořil či sám neotevřel dříve.

V tyto dny vzpomínáme znovu a mne napadá jestli opravdu vzpomínat chceme. A především, jestli víme na co?

Čas letí a už je to 15 let, a tak je třeba opět lidu připomenout jeho historii, jen scénář je stále úspornější a tak mytizujeme jen něco a glorifikujeme jen někoho. Není k tomu třeba mnoho, jen dovedně sestříhat kilometry reportáží, vybrat vhodné fotografie a nebo zmínit se jen o něčem. Historie přece bývá nepřesným obrazem malovaným nejen vítězi, ale i těmi, kteří přijdou po nich, historiky a politology nevyjímaje. Nakonec, co si má chudák historik počít, když mu nezbývá, než čerpat informace třeba z chtěných -- nechtěných nepřesností některých mých kolegů z bývalé federální vlády či z OF, a pak také z vystupování těch, kteří sice v OF svou úlohu odehráli, ale měli odvahu nést odpovědnost jen krátce či vůbec ne. Ti jsou dnes bohatí a úspěšní, nezabývali se prkotinami a protože už je doba taková, jsou pro media přitažliví a zřejmě tím také povolaní k tomu, aby nám všem zbývajícím předávali své pravdy o pohledu na nás samé, historické události a někdy i na svět kolem nás.

Bohužel !!!

Stěžejní témata doby

Průvod studentů, disidenti, Havel. Byly to opravdu stěžejní témata doby a nebo je jen přeceňujeme?

Studenti

Dočasná sociální skupina bez odpovědnosti za rodiny, jejichž vystoupení a průvod, možná řízený jinými zájmy, posloužily jako záminka k možnému řešení mocenských zájmů, které s nimi vůbec nesouvisely.

Asi nelze přecházet vše, co k těm událostem říká pan Zifčák, ať je nám to jakkoli nepříjemné. Jeho komentář totiž staví události na Národní třídě do trochu jiného světla. Dle této verze průvod studentů vlastně organizovali policajti a jako stádo ho vedli k připravenému masakru. Je-li tato verze pravdivá, pak tedy opravdu vůbec nešlo o studenty a pravda o Národní třídě je úplně jinde. Politika a její metody se od Machiavelliho nezměnily a nemějme iluze, nemění se ani dnes. I můj kolega po levici ve federální vládě často listoval ve Vladaři a kam až to dotáhl...

Disidenti

Nepočetná a neznámá elitářská skupina. Skutečně si ještě dnes někdo myslí, že disidenti byli pro tehdejší moc problémem? Pokud se o nich tehdejší režim nezmínil, kdo o nich věděl aby to mělo smysl?

Demonstrace na Václavském náměstí

Čím byly Václaváky v pondělí, v úterý, ve středu? Stačí si jen chtít vzpomenout. Lidé ráno šli do práce a ti, kteří po práci si šli zazvonit klíčema na Václavák, poslechnout si kohokoliv, si šli hlavně zakřičet. A to zejména proto, že už se to mohlo, nebo přesněji, protože policie nikoho za to nehonila. Když se řečníci vypovídali a dav se vykřičel, pak se zavřel balkon na Melantrichu a všechno se zase rozešlo. Pak se situace probrala v hospodách a ráno opět do práce, kde všichni měli zajištěnu práci a svou mzdu. A tak to mohlo jít dokola.

To byla "revoluce po pracovní době".

To je ta revoluce a bezzubé akce bez koncovky na které se dnes vzpomíná???

A přece již tehdy bylo jiné, náhodně utvořené skupině, z níž nikdo nebyl členem disentu, jasné, že přece vůbec nejde o to být účasten na Václaváku, ale o to měnit běh dějin tam, kde existuje ke změně reálná síla. A opět, ať se to líbí či ne, tvrdím a vývoj dalších dní mně dal za pravdu, že tím jediným místem nebyla Laterna ani Václaváky, ale fabriky. A tam, i když z neznalosti mnozí tvrdí opak, to nebylo nikterak jednoduché.

Nejen v pondělí, ale ještě v úterý bylo mnoho těch, kteří se vyjadřovali souhlasně k policejním akcím na Národní třídě. Tuto samozřejmou skutečnost, která je stále opomíjena, snad proto, že u některých, kteří situaci ve "fabrikách" nejen že neznali, ale navíc jim připomínala jiná rozhodující vystoupení "fabrik" v našich dějinách, si nepochybně uvědomili lidé kolem Štěpána a proto jeli do ČKD zachránit co se ještě dalo. V té době však už v ČKD na plné obrátky pracovala skupina, která jim nedala žádnou šanci.

O co tedy šlo na Václaváku?

Nepochybně nikoliv jen o účast, ale více o formu účasti a to účasti takové, které nejen všichni rozumí, ale především které uvěří.

Jak?

No přece formou "díků vzdání straně", tedy hesla, prápory, fangle, transparenty, nadšená masa lidí v průvodu. To bylo to, čemu lidé rozuměli, co je stmelovalo, co jim dávalo falešnou iluzi, že mohou do věcí mluvit. Nenamlouvejme si, že tomu tak nebylo a kdo tvrdí opak, pak žil někde jinde. Vždyť tak jsme byli vychováváni více než dvě generace a tak šlo "jen" o to dát tomu celému divadlu, které revoluce vždy provází, zřetelný a srozumitelný podtext vzpoury, což také jednoduché, jak to někteří presentují, nebylo. Ve fabrikách totiž vůbec nebyla nízká životní úroveň, jak se mnozí dnes snaží tvrdit.

Tedy vzpoury proti čemu?

A také už vůbec nešlo jen o Prahu, šlo o vyslání viditelného signálu do celé republiky.

Při vší úctě k disentu, oni nikdy nemohli zorganizovat odpor, to museli udělat lidé z fabrik, nikdo jiný. V tom má Klaus pravdu a Havel se zlobí zbytečně. Ještě si velmi dobře pamatuji, v jaké poloze jsem zastihl jádro OF ve středu ráno v Laterně magice, která se spíše dala nazvat bezradností než koordinovanou akční invencí. To však netrvalo dlouho.

Václav Havel a skupina v Laterně si uvědomili sílu a význam čtvrtečního a pátečního pochodu z Vysočan a jeho dopad na celou republiku. To byl, dle mého názoru, ten moment, který rozhodl. Ve všech následujících jednáních s představiteli zatím ještě vládnoucího režimu, kterých jsem byl účasten, tyto akce a generální stávka se staly nejsilnějšími argumenty a v mnohých jednáních základní platformou na které jsme stavěli zejména ultimativní požadavky.

Přítel Petr Pithart, zřejmě si vědom, že také jeho éra definitivně končí, a již není kam přestoupit, uspořádal k tomuto výročí setkání poslanců a senátorů s aktéry událostí roku 1938 a listopadu 1989. Jistě dobře míněná akce a určitě potřebná.

Důvodem, že k žádnému skutečnému setkání mezi těmito třemi diametrálně odlišnými skupinami nedošlo a dojít ani nemohlo, bylo nesprávné vyhodnocení zájmů těch, kteří se měli setkat a tak jediný přínos byl v tom, že se setkalo torzo z Laterny a v příjemném prostředí se aspoň ujistilo, že někteří ještě žijeme a dokonce, že se ještě poznáme.

Listopad opravdu ještě neskončil, ale jen toto konstatování je k 15. výročí přece jen trochu málo.

Z článků k 15. výročí listopadových událostí mám pocit, že čím více se vzdalujeme tím více pravdivý obraz přetváříme.

V článku pana Miroslava Šišky ze dne 20. 11. 2004 Jepičí život Adamcovy vlády 15 : 5, je uvedeno pod fotografií z druhého jednání delegace OF a VPN z premiérem Adamcem a spol., že v úvodu jednání vyzval Václav Havel federální vládu k demisi. S tímto tvrzením, jako přímý účastník tohoto jednání, nemohu souhlasit, a pokud mne paměť neklame, to bylo takto:

V neděli byla "Letná", kde Adamec vystoupil a určitě to nelze hodnotit jako jeho debakl, spíše jako čin, kterým něco sledoval. Vždyť jakou měl v té době šanci, že vůbec může něco říci, co by to ohromné množství lidí na Letné přijalo s nadšením. Moderátor Václav Malý učinil na jeho vystoupení několik poznámek, kterým se lidé smáli. Letná skončila v klidu, vrátili jsme se do Laterny, kde jsme den vyhodnotili a hlavně kde byla určena delegace na druhé jednání na Úřadu vlády, které bylo stanoveno na úterý dne 28.11.1989.

Ten den jsme byli přijati Adamcem a spol v Modrém salonku a po obvyklém fotografování a filmování Adamec zahájil jednání. Jednání bylo vedeno korektně, nicméně formou jakéhosi vzájemné oťukávání, které nikam nevedlo. Pak najednou Adamec ztratil nervy a otočil se na Václava Malého a zvýšeným hlasem provázeným bouchnutím pěstí do stolu řekl asi toto: A Vám pane Malý chcu říci, že su chlap a su premiérem tohto státu a že tu nejsu proto abyste si ze mne robil legraci: Neručím za svou paměť, nicméně ostravský dialekt a úder pěstí a zarudlý obličej od vlivem podráždění, na to se zapomenout nedá.

To byla změna v jednání a pokud si vzpomínám, tak jsem zareagoval okamžitě pouze já.

Bouchl jsem také pěstí do stolu a odpověděl: "Pane premiére jsem také chlap, a určitě bych také nesnesl, kdyby si ze mne někdo dělal legraci, ale vemte v úvahu vypjatou situaci na Letné, to není doba na servítky, a tak někomu něco ulétne. Proto, prosím, přijměte naší omluvu."

Na to Adamec reagoval také okamžitě slovy, "Pane Millere, to beru a uděláme si přestávku".

Havel mne chytil za ruku a řekl "Pojď se mnou." První dveře, když se vyjde z Modrého salonku, vedly na záchod. Naše ochranka chtěla s námi, ale Havel je vystrčil slovy "tady budeme sami" a zavřel. Pak s profesionální rutinou mukla pustil splachovadla, postavili jsme se u muší a Havel tlumeným hlasem povídá: "Co uděláme?" Odpověděl jsem, že si myslím, že je vhodná doba vyzvat Adamce, aby podal demisi.

Havel. "Víš jak to říct?"

Já: "Vím"

To bylo všechno. Vrátili jsem zpět k jednání a Adamec už tam byl. Začalo jednání a Havel požádal Adamce o udělení slova pro mne a pak následovala ona dlouhá věta, která končila slovy "...a proto Vás žádáme, abyste podal demisi."

Tuto situaci jsem v mediích již popsal několikrát a dokonce i sklidil kritiku od dvou posluchaček, že tím WC jsem zesměšnil hlavu státu. Tato pravdivá událost má však ještě pokračování.

První a druhá federální vláda se pravidelně schází až do dnešních dnů, nicméně dovětek se týká setkání v roce 1994, kdy se ještě Václav Havel těchto setkání zúčastňoval. Seděli jsme vedle sebe na botelu Vodník a byla dobrá pohoda, mluvilo se o všem možném i nemožném a já jsem již tehdy otevřel onen nesmysl s dvouletou vládou, jejíž krátké působení a následně zbytečná prohra OH způsobilo, že k moci se dostali lidé, kteří tam nikdy být neměli a že stát vypadá tak, jak jsem v době našeho nástupu k moci nikdy nepředpokládali. Reakce ostatních na můj názor byla tak 50 : 50. V tu chvíli jsem se naklonil k Vaškovi a zeptal jsem: "Pamatuješ se jak jsme stáli mezi jednáním s Adamcem na záchodě?" Jeho odpověď mne trochu zarazila: "Víš že si na to nepamatuji...?". A já jsem pochopil a uzavřel další zbytečnou debatu slovy: "Ty si na to nepamatuješ nebo si nechceš pamatovat." Neodpověděl.

A závěr. K historii buďme vždy upřímní, i když se někdy tvoří na méně důstojných místech a ne vždy ji tvoří zidealizovaní hrdinové.