V dávných dobách měla ČSAV postavení ministerstva a předseda ČSAV docházel na schůze vlády. Začátek sedmdesátých let přinesl oslabení pozice Akademie, a čas od času se objevovaly i objevují hlasy stran jejího zrušení; zvlášť intenzivní tato kampaň byla v roce 1992.

Nicméně posléze se prosadil názor, že většina vědecky vyspělých zemí má v nějaké podobě akademické ústavy, a tak i v otázce budoucnosti naší Akademie existuje už pozitivní klid. V krátkém a již zapomenutém období, kdy se šalebně zdálo, že Unie svobody se stane silnou stranou, bylo prioritou vytvoření ministerstva pro vědu a VŠ, kam by patřila i Akademie. Nyní je prioritou schválení zákona o veřejných výzkumných institucích, a Akademie by se pak ukotvila jako 'organizační složka České republiky'.

To by měla být legislativní tečka za obdobím turbulencí v jejím postavení. Tím zřejmě i definitivně skončí příležitostné diskuse o potřebnosti Akademie, a nahradí je potřebnější diskuse o vnitřních akademických poměrech, a nakonec už jen a opravdu o vědě samé.

Nový zákon má též Akademii znovu přiznat i podíl na doktorských studijních programech (dříve aspiranturách) a výchově vědeckých pracovníků. Akademii se též podařilo resistiuovat titul doktora věd, i když toho času není definován žádným zákonem. I zde se nakonec vyjasnilo, že takovýto nadstavbový titul existuje i v řadě západních zemí (což slepí viděli od samého začátku).

Při zpětném pohledu se nelze ubránit dojmu, že se Akademie do oněch turbulencí dostala zbytečně, nedostatkem prozíravosti a vyvážených koncepcí. Navíc stabilizice akademického postavení mohlo být dosaženo o dost dříve, a dokonce k propadu prestiže Akademie vůbec nemuselo v devadesátých letech dojít.

Akademické volby v roce 2001 byly historické tím, že poprvé bylo na na funkci předsedy více kandidátů, prvně dokonce pět, ale nakonec se volilo ze čtyř. Výsledek nebyl předpověditelný, zvítězit mohl kterýkoliv z nich. V prvním kole získali jednotliví kandidáti 68, 54, 20, a 61 hlasů.

Ježto žádný z nich nezískal nadpoloviční většinu, dva nejúspěšnější pak postoupili do druhého kola. Akademie se tradičně dělí na tři bloky: neživá příroda, živá příroda a chemie, společenské vědy. Nejčastěji byl předseda Akademie v celé padesátileté historii z prostřední sekce, dvakrát z neživé přírody, a jednou ze společenských věd. Ježto i dnes je předseda z řad společenských věd nejméně pravděpodobný, mohou tito členové Akademického sněmu hrát roli nerozhodnuté menšiny, která je nejvíce přístupná ovlivnění. Mezi nerozhodnutou menšinu lze zahrnout i členy Akademického sněmu z praxe (druhdy byl jeho členem třeba i Michael Kocáb).

Je málo známou okolností, že důležitým způsobem zasáhl do voleb v roce 2001 i Neviditelný pes. Několik dnů před volbami totiž zveřejnil statistiku, jak často jsou práce jednotlivých uchazečů na funkci předsedy citovány. To bylo tehdy slovo do pranice - opticky mezi nimi byly poměrně značné rozdíly. Bylo to ovšem poněkud srovnávání jablek s hruškami, neb každý byl z jiného oboru.

Praxe citovaní je dost proměnlivá - nejméně se kupř. cituje v královně věd matematice. Je pravděpodobné, že ona statistika v Neviditelném psu tehdy přispěla k tomu, že do druhého kola poněkud překvapivě nepostoupil nikdo ze sekce neživé přírody - oba uchazeči byli z oborů, kde se cituje skoro tak střídmě, jako v matematice.

Ovšem, jak praví Zikmundův (Miroslav Zikmund z dvojice H+Z) zákon: Život je přesný součet náhod. A faktor náhody je přítomen v každých volbách.

Mediální zájem o akademické volby paradoxně trval i po jejich skončení. Důvodem byla formulace v zákoně o Akademii, která říká, že členem Akademické rady je možné být jen nejvýše dvě po sobě jdoucí období, tedy osm let. Podle tohoto zákona jsou členy rady předseda a místopředsedové Akademie, předseda Vědecké rady a další členové. Pro některé kandidáty ale volba tehdy implikovala delší než osmileté působení. Po volbách problém přezkoumala Legislativní komise Akademie, a vydala nález, že volba předsedy je oddělena od volby ostatních členů Rady, čímž se osmiletý limit anuluje. Pokud tuto argumentaci aplikujeme rekursivně, dostaneme zajímavé legislativní Perpetuum Mobile: 8 let řadový člen, 8 let předseda, 8let řadový člen, 8 let předseda, .... Ale toho se jistě při tvorbě zákona docílit nechtělo. Věc by mohla být polepšena při přepisování vyvolaném zákonem o veřejných výzkumných institucích. Stojí za zmínku, že některé instituce podobné naší Akademii naopak volí nejvyšší reprezentaci na kratší období, třeba i na jen jeden rok, a bez možnosti repetice. Umožňuje to pružnější zohlednění potřeb početných různorodých zájmových skupin.

Akademická volební kampaň umožňuje diskusi o kandidátech i o akademických problémech. Jeden takový problém jsem pojednal v Neviditelném Psu již v diskusi, která předcházela volby v roce 2001: ZDE a to jako Petici o Akademických rehabilitacích za léta devadesátá, adresovanou všem tehdejším kandidátům do Akademické rady. Věc zřejmě předešla svou dobu, neb v tom ohledu se zatím nestalo zhola nic.

Petice upozorňovala, že během prvních osmi let existence Akademie věd ČR došlo na akademické půdě k případům postihu badatelů, kteří se jen upřímně snažili o kritiku poměrů, např. v ohledech organizačních, výzkumných či ekonomických, či jen opravovali i zcela flagrantní vědecké omyly. V řadě případů tak byla znemožněna vědecká práce výzkumníkům, kteří se podle obecně přijatých kritérií pro poměřování vědecké práce pohybovali nad průměrem svých oborů u nás. Navíc je v řadě případů dnes už jasné, že ti lidé prostě měli úplnou pravdu. Takovéto postihy samozřejmě tehdy neprospěly demokratickým poměrům uvnitř akademické komunity. Volná diskuse je ve vědě tradicí už od dob renesance - tím se věda už tehdy odlišovala od církve.

Je sice pravda, že k těmto politováníhodným úkazům v současné době již nedochází. Mizí prázdné administrativně-byrokratické autoritářství, živá věda se konečně dostává na prvé místo. Nicméně dřívější kauzy existují dál nenapraveny. Chci se proto obrátit na všechny kandidáty do Akademické rady, kteří budou zvoleni v březnu 2005, aby napomohli nestrannému přezkoumání postihu badatelů během let devadesátých. Poznání mechanismů, jak k těm křivdám a přehmatům mohlo dojít, umožní Akademii dále se přiblížit evropskému standardu. Tato re-iterovaná petice bude kandidátům na členství v Akademické radě AV ČR distribuována, jakmile budou zveřejněni.