Na kongresu ve Františkových Lázních jsem svůj úvodní projev nazval Quo vadis ODS a popsal situaci, ve které se strana nacházela a hlavní směr, kterým by se měla ubírat jako Nový začátek. A naše strana vítězí. Nastoupila opět cestu úspěchu doma i v Evropě, což potvrzují nejen volební výsledky, stoupající renomé a obrazně řečeno "po dlouhé opoziční plavbě přístav na dohled", ale také nebývale bohatá účast našich zahraničních partnerů a kolegů. Za jejich účast zvlášť děkuji a vítám je v České republice. Vítejte, přátelé!

Jsem znám tím, že moc neděkuji, ani nechválím. Dnes ale udělám výjimku. Taky proto, že dnes v úvodu to bylo naposledy, kdy jsem mluvil o úspěchu, vítězství a radosti. Jedná se totiž o včerejší úspěch, stará vítězství a odeznělou radost. Náš úkol a poslání neskončily a my se musíme soustředit na bitvy další, nové a z hlediska potřeb a dosud nenaplněných nadějí našich občanů nepochybně důležitější. Chci ale poděkovat vám všem v této chvíli hlavně proto, že si to opravdu zasloužíte. Děkuji vám!

Shodou okolností se scházíme na patnáctém kongresu Občanské demokratické strany právě po patnácti letech od listopadu 1989. A otázky, jež si dnes klademe společně s občany České republiky, velmi úzce souvisejí s hodnotami, které nás před patnácti lety hnaly do ulic a komunisty do - jak jsme tehdy věřili - propadliště dějin. Tehdy jsme žili v levicovém totalitním režimu, v izolované zemi a relativní chudobě. Snili jsme o demokracii, kapitalismu a především o svobodě. Občanská demokratická strana se stala nositelem a garantem těchto hodnot a potřebných změn. Už sedm let se musíme dívat, co s těmito hodnotami provádějí naši soupeři. Jsme svědky eroze demokratických principů, socializace a ubývání svobody. O svobodu, její pojetí a šíři, musíme, bohužel, bojovat dnes možná ještě víc, než včera..

Taktikou našich protivníků se postupně stalo zásadní zpochybňování úspěšnosti a efektivnosti polistopadových změn. Jako by ona nebývalá erupce osobní aktivity, znovunalezené sebevědomí jednotlivců, rodin, komunit, obcí, národa i celé České republiky bylo jen divnou hříčkou, pomýleným výkyvem a my, toužící po svobodě, jakýmsi vymírajícím druhem, či zpátečníky. Nenechme se zmást! Jde o fundamentální útok na samu podstatu našeho osobního přesvědčení a na kořeny pozitivních změn. Jde o útok na svobodu!

Obhajujeme a musíme obhajovat první polovinu devadesátých let, jediné období za posledních takřka sedmdesát let, kdy se v naší zemi právě svoboda stala určující silou společenského a politického procesu. Obhajujme tedy nadále tuto dobu jako uplatnění principu, nikoliv její jednotlivé epizody či pár mediálně zveličených vítězství prachsprosté lidské malosti a chtivosti. Naše tehdejší pozice se samozřejmě nemůže opakovat. Občanská demokratická strana tehdy přesně odpověděla na neartikulovanou společenskou objednávku, nenechala se zmást ani osmašedesátnickým pojetím ekonomiky, ani utopickým pojetím nepolitické politiky. Dnes tedy stojíme před principiálně stejným úkolem: obhajovat svobodu a její pojetí v nejširším možném spektru osobních, občanských, ekonomických i národních aktivit. Dnešní úkol není tak evidentní, společnost vyjadřuje spíše partikulární zájmy jednotlivých skupin a protivníkem není zchátralá totalitní struktura, nýbrž emancipované a stále více spolupracující síly socialistů a komunistů, podporované neúspěšnými, neaktivními a uplácenými. Pokud jsme napadáni za údajnou absenci vize, neznám lepší a přirozenější: Svobodu! Ochranu svobody ve všech jejích formách a podobách.

A spíše než vizi, mějme znovu jasnou politickou doktrínu. Naše dominance z první poloviny devadesátých let se může, a vzhledem k situaci České republiky bych skoro řekl musí, opakovat v podobě minimálně stejně důsledné a spíše nekompromisnější. Kámen, vylomený tehdy proti vůli bohů a s nasazením všech sil z rudé skály, tento kámen jsme nestihli opracovat do podoby použitelného kvádru, mezitím zarostl růžovým mechem a znovu jakoby vrůstal zpět do oné skály. Musíme jej opracovat a před tím očistit od růžového mechu.

Naším kamenem je český národ. Tvar mu určí lidská svoboda. Podobu náš malý, silný a efektivní stát - Česká republika. K vymezení naší politické doktríny nám tedy nestačí pouze kámen a jeho tvar - národ a jeho svoboda. Klíčové je z toho vyplývající pojetí našeho státu. Máte před sebou Modrou knihu, Modrou šanci pro Českou republiku, která naplňuje naši politickou doktrínu - ochranu svobody. Odpovídám tímto jasně všem těm, kteří se nás ptají na vizi a přitom chtějí slyšet přesnou výši toho či onoho parametru důchodové reformy, výši platů, či daňovou sazbu. Pravicová vize není nic mýtického, převratného, nového. Je to vytváření svobodného prostředí pro aktivní, pracovité, zodpovědné a prostoru pro tvorbu bohatství.

Říkám tedy nahlas a zřetelně. Občanská demokratická strana má v tuto chvíli jasně definované místo v novodobé historii České republiky, nezastupitelnou pozici v současném politickém systému, svoji politickou doktrínu, politický program pro jednotlivé oblasti, či resorty. Navíc máme sílu, odvahu, potenciál a chuť tyto koncepce rozpracovat do podoby legislativních norem. Jsme připraveni pro naše koncepty získat veřejnost a s její podporou je realizovat. Pokud je toto někomu málo, pak nechápe smysl a roli politické strany v moderní společnosti. A když se teď podívám do sálu, dívám se naše senátory, poslance, hejtmany, primátory, starosty, krajské a obecní zastupitele, vzpomenu na členy, příznivce a voliče, nevidím v České republice srovnatelnou politickou sílu!

Určitě ji nepředstavuje současná vláda. Vláda bez programu, bez osobností a bohužel i kapky odpovědnosti a studu. Vláda založená na lži, bezohledně zadlužující nás i naše děti. Ano, tato vláda se neštítí dělat to, za co by každý normální podnikatel skončil ve vězení. Nevýhodně spravuje společný majetek, odvádí prostředky z životaschopných firem na sanaci svých nesplněných a nesplnitelných slibů a socialistických experimentů. Tato vláda trestá aktivní, ožebračuje chudé a zaprodává se těm nejmocnějším. Pokud platí teze, že politici nemají řídit byznys, pak ji Zemanova, Špidlova a v maximální míře Grossova vláda postavily na hlavu: byznys řídí politiku!

Socialismus se nezapře, i to jsou důsledky politiky represe, vysokého přerozdělování a rozpínající se byrokracie. Dnes už tento kabinet nezastupuje nikoho. Na úřadu práce se sejdou živnostník postižený agresivní státní mašinérií i dělník, kvůli jehož ochraně ta mašinérie údajně vznikla. Nespravedlnost přerozdělování nedopadá jen na tradiční voliče pravice, ale i na většinu státních zaměstnanců, kteří nepatří k privilegovaným skupinám. Rozmáhající se protekcionismus nevadí jen českým podnikatelům, ale stěžují si na něj i zahraniční firmy, které se účastní výběrových řízení. Tato vláda by si měla vážně položit otázku, ve jménu koho a pro koho vlastně vládne. Odpověď dostala třikrát poměrně jednoznačně. Ano, tato vláda vládne sama pro sebe!

Navíc hledá odpověď a řešení způsobem, který je pro socialisty typický. Snaží se pohnout s důsledky, místo aby léčila příčiny. V Lidovém domě se nahlas ptají: Nemáme snad raději začít uplácet středové voliče, místo těch sociálně nejslabších, kteří nakonec ani nepřijdou volit? V této jediné myšlence se skrývá celá bída socialistického politického myšlení. Potvrzuje v plné nahotě, že socialisté nemyslí na tvorbu bohatství, ale pouze na jeho přerozdělování, solidarita v jejich podání neznamená pomoc skutečně potřebným, ale nákup co největšího počtu hlasů. Následky jsou více než hrozivé. A tak mně v uších zní slova jednoho nejmenovaného slovenského politika, která mi nedávno řekl na naší konferenci Efektivní stát: Vy jste byli a ještě jste bohatí, ale tím, co děláte, jste se rozhodli být chudí. My jsme byli chudí, ale rozhodli jsme se být bohatí!

K tomu, aby to neplatilo, aby se tento scénář nenaplnil, musíme udělat zásadní krok, vyhrát volby a převzít vládní odpovědnost. Myslím, že jsme dobře připraveni. Dosažené volební výsledky nás posilují. Zdaleka však nemáme vyhráno. Nejprve nevěřili tomu, co říkáme. Teď tvrdí, že nebudeme mít sílu a odvahu to realizovat. V tomto smyslu leží obrovská zodpovědnost na vás, kteří jste již byli zvoleni ve volbách obecních, krajských a senátních. Tam, kde vládneme, kde ovlivňujeme reálnou politiku, tam musíme dostát svému programu, dokázat, že lze vládnout nesocialisticky a sociálně, podporovat podnikání a přitom nezvýhodňovat jednotlivé podniky a podnikatele, udržovat bezpečnost, ale nezneužívat represivních nástrojů. Dnes jsme v situaci, kdy naše stranická příslušnost funguje jako zvětšovací sklo, kde je vidět sebemenší chyba, omyl, či zaváhání. Budeme vystavováni provokacím, cíleným kampaním a zneužívání represivního aparátu našimi politickými protivníky. Dokázali už, že udělají cokoliv a překročí všechny přijatelné meze, jen aby se na centrální úrovni u moci udrželi. Na vás v krajích, městech i parlamentu zejména závisí, jestli zůstaneme důvěryhodní a přesvědčiví. Všechny podmínky k tomu máme. Nesmíme zklamat důvěru lidí, pro které dnes představujeme jedinou naději na změnu. Porazit se můžeme už jen sami!

A to platí nejen v České republice. Získali jsme pevné místo v evropské politice, naše názory nejsou ani extrémní, ani osamocené, jak se nám tvrdošíjně snaží namluvit naši protivníci a část médií. Stejné principy jako uplatňujeme doma, budeme uplatňovat v zahraniční politice. Pokud se nám podaří v České republice znovu prosadit principy deregulace, debyrokratizace a ekonomické svobody, podobných cílů hodláme dosáhnout s partnery i v rámci Evropské unie. Ekonomická stagnace Evropské unie je evidentní a její důvody též. Zbytnělý sociální stát, falešná solidarita, nadbytek regulací, pokusy o socialistické plánovaní. Nenechme se zatáhnout do programů typu "dohnat a předehnat", přece nám ještě neselhává paměť. Zpět do Evropy nesmí znamenat zpět k socialismu!

Nechám Janu Zahradilovi prostor pro zahraničně politickou doktrínu ODS, musím však ve svém projevu zmínit ještě jednu dimenzi naší současné a do budoucna klíčové politiky. A tou je podíl na boji s terorismem a podpora posílení euroatlantické bezpečnostní vazby. Hlásíme se ke globální odpovědnosti, varujeme před appeasementem a ustupováním zlu. Česká republika musí dostát svým spojeneckým závazkům nejen z důvodů smluvních, ale zejména civilizačních a hodnotových. Naše historická zkušenost je zřetelná a může být jedním ze skutečných, hmatatelných příspěvků do celoevropské debaty. Společně s nepřenosnou zkušeností života v komunismu je to s určitostí další přidaná hodnota, kterou do Evropy přinášíme. Tolerování komunistických a kryptokomunistických bludů Evropou je varující a my neseme odpovědnost za boj se socialismem a hrozbou komunismu nejenom doma, ale i v Evropě!

Dámy a pánové, jak jsem řekl v úvodu, plujeme na lodi, která se blíží do přístavu. S námi jsou na té lodi i všichni ti, kteří nám věří. Už rozeznáváme přístavní světla, tušíme kontury kotviště. Na cestě nás však ještě čekají skaliska, mlha a řada nebezpečenství, majákem je pouze naše zodpovědnost, společná práce, jednota a víra, kompasem jsou naše principy a náš program. Kormidlo vložíte na tomto kongresu do rukou novému vedení. Pokud toto všechno víme, pokud si věříme a pokud budeme nadále mířit do stejného přístavu, nemůžeme minout. A s námi všichni toužící po svobodném, kvalitním a slušném životě.

Jsme na jedné lodi!