Na to bychom se měli zeptat zejména zkušených psychologů a pedagogů. Zde byla dlouhou dobu pomíjena řada tabu, která přinesla moderní sociálně orientovaná společnost, dobrat se reality potrvá ještě nějakou chvíli. Proto byly dosavadní rozbory dost neúplné.

Jednou ze zcela pochybných idejí je pouze do školství investovat více peněz- to je sice v zásadě správné, v realitě to však znamená investovat do zaostalého systému a tím ho betonovat.

Více peněz má smysl pouze tehdy, podaří-li se jimi zlepšit efektivitu vzdělávacího systému. A to lze především rozšířením základny, ze které je později možno vybírat talenty pro mimořádné výkony, čili takzvanou elitu.

Elitu nemůžeme mít, aniž bychom zapojili do vzdělávacího systému každé dítě už v předškolním věku. Měli bychom si vzít příklad ze sportu - bez široké základny žákovských fotbalových nebo hokejových mužstev by nebylo vynikajících dorostenců, o representantech by pak nebylo ani řeči.

V současné době se diskutuje o jednom dosud společensky nepřípustném tématu: Vztah dětí ke škole je dán do značné míry hodnocením vzdělání v rodině, děti rodičů se středním a vyšším vzděláním plní třídy škol, vedoucích k vysokoškolskému vzdělání. Děti rodičů, kteří vidí raději rychle vydělané koruny než dlouholeté investice do studia, procházejí školstvím pouze pasivně a jejich nechuť ke vzdělání předávají další generaci.

Takto rozštěpené populace mají všechny evropské národy, o mimoevropských je v této souvislosti těžké diskutovat, tam je mnohdy čas ještě několik století pozadu.

Český národ přešel do moderních dob už v dobách české reformace. Ke studiu bible byla už v husitských dobách nutná znalost čtení, proto byla výuka ve školách už tehdy povinností každého křesťana. Příkladem byli husitům židé, kteří se už dvě tisíciletí povinně učili hebrejštině, aby mohli číst thoru a talmud. Vytvořila se tím široká základna lidí, kteří čtou i jiné tiskoviny, než bibli, byl to základ všech reformních hnutí, která přišla po 16. století. Na rozdíl od starších historických hnutí totiž zasáhla téměř celou populaci, schopnou číst, v dobách dřívějších to byla pouze izolovaná šlechta.

Statisticky vzato, vyskytují se mimořádné talenty nezávisle na rodičích, pokud měly takové děti smůlu, že se narodily rodičům s problematickým vztahem ke vzdělání, chyběly pak národu v celkové bilanci.

Jakákoliv reforma školství získá na efektivitě, podaří-li se zamezit takovým ztrátám, zde je odpovědnost pedagogů v předškolním vzdělávání i v základním školství opravdu závažná, nemůžeme si dovolit, přenechat naši naději do budoucnosti nějakým břídilům! Jestliže však od těchto pedagogů požadujeme výkon, nemůžeme je diskriminovat ve vztahu k pedagogům na gymnáziích a ostatních středních školách.

Jediná cesta, jak překonat někdy negativní vlivy rodiny na nadané děti je, rozšířit vliv školy a to zejména konsekventním zavedením zájmových kroužků a citlivým sledováním vypracovávání domácích úkolů, pro které by mnohdy bylo lépe vhodné prostředí školy než problematických rodin.

Peníze, investované do takové intenzivní péče o školáky i mimo školní dobu jsou nepochybně dobrou investicí. Další překážkou, kterou musí překonávat děti z rodin, které vzdělání nepovažují za důležité, jsou náklady na studium na vyšších školách. Nemyslím tím pouze školné, v dobách regulovaného nájemného jsou na všech stanovištích dále vedoucích škol podnájmy na neuvěřitelné úrovni. Tato negativní selekce postihuje především děti z menších obcí, její vyrovnání je také úkolem, náročným na peníze.

Čeho se penězi bohužel nedosáhne, je osobní angažovanost a odpovědnost učitelů za své svěřence, mnohdy je nutné přesvědčit rodiče, že by měli podporovat své dítě v dalším studiu, vytvářet ovzduší důvěry a zázemí všem nadějným žákům.

Pokud jde o české vysoké školy, zde je velmi těsno, potenciálních studentů je v současnosti daleko více, než jich pojmou. Jednou z alternativ k přísné selekci na vstupu k vysoké škole je podstatné zvýšení kapacit a posílení role maturity. Zda požadujeme maturitu s matematikou a fyzikou by mělo být věcí studentů a vysokých škol, kdo chce studovat práva nepotřebuje k tomu matematiku, inženýři nebo architekti se bez ní neobejdou a vysoké školy proto právem budou požadovat osvědčení o zvládnutí základů těchto disciplín.

Historicky vzato vznikly university především jako místo, kde se církvi vzdělávaly vedoucí kádry potřebné pro udržení její úrovně. Později bylo jejich úkolem vzdělávat úřednictvo státní správy a armády. Za totality vzniklo paralelní "vysoké" školství (vokovická Sorbonna) kde se vzdělávaly kádry přisluhovačtů totalitní moci, jejich hlavním předmětem bývala "vedoucí úloha strany". V medicině se však žádné takové experimenty nekonaly, i ten totalitní politik se nechal ošetřit raději řádně aprobovaným lékařem. Je iluzí, považovat vysoké školy za "nezávislé" a diskuze o "akademické svobodě" přináší málo, pokud se university udržují ve finanční závislosti na státních prostředcích. Jejich eliminace pomocí prostředků, získaných sponsory z oblasti hospodářství situaci zlepší , ale nahradí staré závislosti mnohdy novými.

Ideálního stavu, t.j. politické nezávislosti vysokého školství, nelze v současné době dosáhnout, je však v moci politiky, dát vysokým školám dostatečný prostor a autonomii v oblasti spolužití vysokoškolských profesorů a studentů, využití prostředků a budov.

Všechno, co se ve světě zavádí, nemusí být také u nás.

Ty všechny bakalářské a magisterské diplomy zvyšují sice statisticky počet vysokoškolských absolventů, ve světě však platí zejména bakalář jako "vyklouzpáter" s diplomem. Jednoho dne bude sedět u jednoho stolu s inženýrem nebo doktorem a vsaďme se, kdo bude vybrán za šéfa? Zéjména v zemích se sociálně-demokratickými většinami došlo k inflaci akademických titulů. Akademické hodnosti se dnes "udělují" i absolventům nástavbových kursů a praxe si vyžádala diferencování podle místa, odkud diplom pochází. Tak vznikají čas od času uveřejňované "žebříčky" s pomyslnou úrovní jednotlivých vysokých škol. Diplom třeba z TU- Mnichov, RWTH- Aachen má mnohem větší váhu než diplom z některých škol z Porýnska. Přehnanou demokratizaci vysokých škol dokumentuje už 30 roků starý vtip, podle něhož absolventi autoškoly mají dostat Dipl.Aut. (D.A.). Nedivme se proto, když náš německý partner předá visitku, kde je v závorce u titulu dodáno kde jej získal.

Pokusíme-li se analyzovat důvody, vedoucí k získání prestižní pozice v tomto vysokoškolském "rankingu", shledáme především, že vedoucí vysoké školy jsou vesměs školy s vysokým podílem výzkumné činnosti, vysokým podílem finančních prostředků z výzkumných fondů, tyto jsou zase financovány průmyslem a obchodem. Všechny tyto školy nežijí v zaprášených třídách, nýbrž udržují náročná výzkumná střediska, kde se zabývají vysoce aktuálními tématy zejména z oboru techniky, chemie nebo mediciny. Vysokou hodnotu má v Německu i základní výzkum, astronomie, fyzika, i tam jsou k dispozici velkorysé prostředky sponzorujících organizací.

V čem je tedy ten podstatný rozdíl mezi českými a třeba německými vysokými školami? Bude to především ve způsobu studia, zatím, co český student musí zvládnout velmi úzce předdefinovaný studijní program, který dává málo možností individuálních změn (alespoň tak tomu bývalo před 30 lety) německý student má mnohdy potíže, se v té svobodě orientovat, může si zapsat přednášky podle svého přání, musí však dát pozor, aby splnil některé povinnosti, které ho opravňují k získání dalšího "stupínku" jeho kvalifikace. Proto trvá studium zpravidla o dva i více semestry déle, než potřebuje jeho český kolega. Zde je dnes těžiště činnosti studentských spolků, zde se starší studenti a absolventi sdružují, aby pomohli svým mladším členům. Jinou stránkou jejich činnosti bývá však i politické misionářství, takže se na vysokých školách v Německu setkáme už s výrazným politickým životem.

Ten druhý rozdíl je především v tom, že německý student začíná velmi brzy samostatně pracovat na různých projektech, poslední roky studia ztráví už prakticky na výzkumných pracovištích. Vysoce důležité je, že se učí publikovat, hotový absolvent už může zpravidla poukázat na spoluautorství ve vědecké publikaci.

Proto se ve srovnání absolventů české a německé vysoké školy zdá ten německý aktivnější a zralejší, měl k tomu více příležitosti. Naproti tomu má český absolvent zpravidla menší respekt k autoritám, méně komfortní podmínky studia ho naučily pomoci si sám, na problémy je zvyklý.

Před třiceti lety český absolvent technické vysoké školy narážel na nedůvěru, mezitím se situace obrátila a mohu dosvědčit, že existují hlasy, které Čechům dosvědčují vysokou úroveň teoretického vzdělání. Praxe k tomu přijde už sama, takže se o naše absolventy nemusíme obávat.

Co by ČR mohlo opravdu ohrozit, by byly neuvážené reformy směrem k rozmělnění, bakalarizování vysokého školství nebo naopak nereálné protežování jakýchsi "elit", ty mohou vyrůst pouze na dobře obdělané akademické půdě!

Ke zvýšení mezinárodní důvěry k českým akademickým titulům by přispělo zrušení platnosti všech titulů, které byly "uděleny" z vůle politických organizací nebo alespoň jejich omezení na regionální platnost. Jejich "nositelé (RSDr, CSc., DrSc.)" jejich užíváním v zahraničí degradují skutečné absolventy státních vysokých škol.

Jiný názor viz článek "Školství má nyní úplně novou roli"